Japonský přepad americké tichomořské základny Pearl Harbor 7. prosince 1941 znamenal významný přelom ve druhé světové válce. Není až tak známým faktem, že japonský úder kopíroval britskou akci rok předtím, nicméně s mnohem ničivější silou.
Japonci se již koncem 19. století začínali silněji rozpínat. V roce 1895 získali na základě Šimonoseckého míru Tchaj-wan (dříve Formosa), v roce 1910 obsadili Koreu. Měli však další expanzivní plány, které zahrnovaly mimo jiné obsazení Nizozemské Východní Indie (dnešní Indonésii), Malajsie nebo Indočíny. Ve 30. letech pronikli Japonci do Mandžuska, bohatého na suroviny, které císařství chyběly, podnikli invazi do Číny o šest let později.
Expanzivní Japonci
Japonci chtěli vybudovat svou sféru vlivu, která zahrnovala rozsáhlá území v jihovýchodní Asii a Tichomoří. Japonské snahy začínaly přirozeně znepokojovat USA a také Velkou Británii. Společně s Nizozemím uvalily embargo na vývoz ropy, oceli a dalších surovin, bez nichž se japonská válečná mašinérie nemohla obejít.
Další expanze se tak zpomalila, a to bylo pro vysoké armádní hodnostáře, kteří ve skutečnosti řídili zemi, nepřijatelné. Japonci se tak začali připravovat na válku s Američany. Překvapivým úderem tichomořskou flotilu v Pearl Harboru na slunné Havaji chtěli vyřadit jejich bitevní a letadlové lodě. Tichomořská flotila měla být natolik ochromena, aby to umožnilo Japoncům zkonsolidovat své pozice v Asii a Tichomoří, což mělo zároveň cestu k další územní expanzi.
Útok na Pearl Harbor
Admirál Isoroku Jamamoto, strůjce útoku a velký znalec USA, kde studoval Harvardovu univerzitu, si byl vědom toho, že úder musí být tak silný, že hned na začátku zničí velkou část amerických válečných plavidel, aby se nepřítel nezmohl na účinný odpor. Zároveň věděl, že pokud tento plán nevyjde, tak Japonsko čekají následně velmi tuhé boje.
Dne 7. prosince 1941 podnikli Japonci ve dvou vlnách překvapivý útok na Pearl Harbor. Ani admirál Husband Kimmel, ani velitel armádní posádky generálporučík Walter Short neměli o plánovaném útoku tušení a posléze za to sami zaplatili. Při útoku zahynulo téměř 2 500 Američanů, Japoncům se podařilo potopit 4 bitevní lodě – USS Arizona, USS Oklahoma, USS West Virginia a USS California. Japonci zničili rovněž 3 křižníky, 3 torpédoborce, 1 minonosku a další pomocná plavidla. Američané přišli zhruba o 300 letadel. Nicméně je třeba říct, že letadlové lodě se v inkriminovaný moment útoku zrovna nenacházely na základně, takže hlavní cíl nebyl vlastně splněn.
Japonská inspirace Brity
Je zajímavé, že Japonci provedli podobný druh útoku jako Britové rok předtím. V listopadu 1940 totiž uskutečnili úspěšný útok na italský Tarent. Británie sledovala hitlerovskou evropskou expanzi s velkým znepokojením. Ve Středozemním moři se naopak rozpínali Italové. Neuralgický bod představovala Malta jako klíčová námořní letecká a námořní základna, která bránila spojení Osy mezi Evropou a Afrikou.
V noci z 11. na 12. listopad 1940 se uskutečnil samotný letecký útok na italskou flotu z britské letadlové lodě HMS Illustrious. Z ní startovaly legendární letouny Swordfish a Fulmary do akce. V Tarentu se nacházely bitevní lodě Littorio, Vittorio Veneto, Giulio Cesare, Caio Duilio, Andrea Doria a Conte di Cavour a další plavidla jako křižníky a torpédoborce. První dvě jmenované lodě byly nové. 2 bitevní lodě byly následkem útoku vyřazeny, Conte di Cavour potopena. 1 těžký křižník byl poškozen společně s 2 torpédoborci.
Překvapivý letecký úder je uskutečnitelný
Byl to pro Japonce významný impuls pro zvažování podobné operace, tentokrát se však cílem měli stát Američané. Japonci podrobně studovali útok na Tarent v námořní akademii a každý aspekt úderu pečlivě analyzovali. Dokonce do Itálie vyslali svou delegaci. Do Tarentu přicestoval japonský nadporučík Takeši Naito s doprovodem v prosinci 1940, aby si zde prohlédl škody a konzultoval aspekty útoku s italskými námořními důstojníky. K podstatné výměně informací však došlo až v květnu a červnu 1941, kdy japonská vojenská mise navštívila kromě Itálie i Německo.
Japonci si na základě bohatých poznatků potvrdili, že je možné provést podobný preventivní úder s cílem vyřadit válečné lodě nepřítele, nicméně v mnohem větším měřítku a s mnohem destruktivnější silou. Pro Japonce tedy Tarent indikoval, že lodě kotvící v přístavu jsou zranitelné a tudíž se mohou stát objektem překvapivého útoku.
Oba útoky měly přitom shodné rysy. Ten nejdůležitější byla relativně mělká voda v Tarentu, stejně jako v Pearl Harboru. Japonci si tak uvědomili, že musejí svá torpéda osadit dřevěnými stabilizátory, aby mohla operovat v mělké vodě a zasáhnout cíl. Stejně jako v případě Britů a HMS Illustrious Japonci použili k útoku letadlové lodě (celkem 6), které se pohybovaly daleko od amerického pobřeží. Nicméně by se našlo i mnoho rozdílů. Britové například zaútočili v noci, zatímco Japonci brzy ráno, kdy zastihli obránce dokonale nepřipravené.
Oba útoky, britský na Tarent i japonský na Pearl Harbor pak názorně demonstrovaly, jak silnou zbraní jsou letadlové lodě, což ovšem na druhou stranu nepochopili právě Italové, kteří je neměli, a mnoho jejich admirálů je považovali i za zbytečné. Italové je sice stavěli, ale žádná z nich nakonec nevstoupila do služby.
Zdroj: The National WW2 Museum
Autor/Licence fotografie: Hořící USS Arizona (BB-39) po japonském útoku, neznámý autor, Public Domain