Komunistický režim se po únoru 1948 vypořádával postupně se svými domnělými či skutečnými oponenty. Jedním z nich byla i katolická církev, kterou noví vládci země chtěli jako ideologického protivníka zdiskreditovat jejím napojením na Vatikán a „americké imperialisty“, nepohodlné hodnostáře pak exemplárně odsuzovali v politických procesech. Nejednalo se však jen o římskokatolickou církev, ale i řeckokatolickou a jiné.

Perzekvovaná církev

Koncem 40. a začátkem 50. let proběhly největší monstrprocesy s církevními činovníky, jmenovat zde můžeme například biskupa Štěpána Trochtu, římskokatolického kněze Otu Mádra, katolického kněze Víta Tajovského či Štefana Barnáše a mnohé další. Všichni z nich byli odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. V komunistické síti pronásledování uvízl nakonec i číhošťský farář Josef Toufar. V malé obci na Ledečsku si brzy získal oblibu nezištnou pomocí potřebným a osobní skromností. Jenže jeho působení v Číhošti se nakonec proměnilo v noční můru, protože se stal další obětí StB. Ta s největší pravděpodobností vykonstruovala tzv. Číhošťský zázrak.

V pasti

Co se 11. prosince 1949 stalo? Během Toufarova kázání se několikrát rozkýval dřevěný oltářní křížek, sám farář „zázrak“, tedy vychýlení křížku neviděl, ale asi 20 přítomných ano. Brzy se zpráva o události rozkřikla nejen v samotné Číhošti, ale i jinde. A do obce přijela brzy i StB, aby místo ohledala a události vyšetřila. O Číhošť se také začal zajímat i Alexej Čepička, zeť Klementa Gottwalda, ale i samotný komunistický prezident.

V lednu 1950 jej příslušníci StB zatkli, což se nicméně zdařilo až na několikátý pokus. Gottwald měl velký zájem na Toufarově potrestání a osnovatelé připravovaného procesu s ním chtěli vyfabrikovanými důkazy prokázat, že to byl právě farář, kdo hýbal křížkem. Ministr vnitra Václav Nosek, který měl na případu také eminentní zájem, chtěl za každou cenu z Toufara dostat přiznání. Podle archivních dokumentů prohlásil, „že když to z něj nemůžou dostat, ať mu dají na prdel.“ Toufar trávil dny ve valdické trestnici, aniž by věděl, kde vlastně je. Byl vystaven fyzickému trýznění, bylo mu odpíráno jídlo, pití, nemohl se vyspat. Přiznání z něho měl dostat komunistický fanatik, vyšetřovatel StB Ladislav Mácha.

Fanatický vyšetřovatel

Teprve 26letý muž hodlal z Toufara dostat výpověď všemi prostředky, dobovými termíny řečeno „zostřenými metodami výslechu“. Ty zahrnovaly baštonádu či nepřetržité tříhodinové bití gumovým obuškem. Jeden z kolegů Máchy pak v úředním záznamu vzpomínal: „Já sám jsem tam zašel asi po 1 hodině, a když jsem viděl, že Mácha má Toufara položeného na lavici se zavázanýma očima a nemilosrdně jej tluče hlava nehlava, tohoto jsem upozorňoval, že jmenovanému může způsobit takové zranění, že jej nebudeme moci postavit před soud.“ Mácha podle dochovaných archivních dokumentů přestal, až když jej bolela ruka.

Číhošťský farář se totiž nepřiznal, protože nebylo k čemu. Toufar totiž „zázrak“ ani neviděl, jak jsme zmínili na jiném místě. Výslechy však pokračovaly dál. 20. února 1950 opět Toufara surově zbil a zhroucený muž se mu částečně doznal. Dne 23. února 1950 byl zbědovaný Toufar odvezen zpět do Číhošti, aby se účastnil natáčení propagandistického snímku Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Tam farář názorně ukázal, jak měl podle StB manipulovat křížkem. Nakonec se zhroutil a vystřídat jej musel komunistický vyšetřovatel. Při zpáteční cestě se Toufarovi udělalo nevolno a zvracel. To se už blížily poslední dny či hodiny jeho života.

Smrt jako vysvobození

Mácha ani další si neuvědomovali, jaké fyzické útrapy křehkému muži způsobili. Teprve 25. února byl v kritickém stavu Toufar převezen do pražského státního sanatoria. Tam byla přítomna i StB, která vše hlídala. Během operace přišel také Mácha, který se až nyní začal obávat, že Toufar na následky zranění zemře. Měl jej totiž původně jen „připravit“ na politický proces, a ne jej sprovodit ze světa.

Jenže nebohý muž skutečně několik hodin po operaci zemřel a scénář připravovaného procesu se jeho osnovatelům zhroutil jako domeček z karet. Do úmrtního listu se musela na příkaz StB napsat jako příčina smrti prasklý žaludeční vřed, v žádném případě tam nemohlo být zaneseno, že Toufar prodělal nekonečné hodiny mučení. Ten byl pohřben pod jménem Zouhar a jeho příbuzným se jeho smrt oznámila až po dlouhých čtyřech letech.

Zodpovědnost za smrt číhošťského faráře měl nade vší pochybnost Mácha. Zatvrzele odmítal svou vinu, a to i po roce 1989, kdy došlo k demokratické přeměně společnosti. V roce 1998 jej soud uznal vinným ze zneužití úřední moci a těžkého poškození na těle a verdikt poslal někdejšího fanatického vyšetřovatele na pět let vězení. O rok později Městský soud potvrdil jeho vinu, nicméně snížil trest odnětí svobody na dva roky. Mácha byl jedním z komunistických prominentů, kteří si alespoň odseděli část trestu. Po roce byl po uplynutí poloviny trestu podmínečně propuštěn. Zemřel v roce 2018 ve věku 95 let.

Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, ebadatelna.cz
Autor/Zdroj fotografie: Jklamo – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0

Pane doktore, jak důležitou roli hrály bezpečnostní složky či orgány v únorové krizi?

Hrály klíčovou roli, ale nemůžeme zapomenout i na různé komunistické nátlakové akce, pak také Akční výbory Národní fronty, Lidové milice, sjezd závodních rad. Komunisté dovedně využili faktu, že ministrem vnitra byl Václav Nosek, a situaci vykreslili tak, že jimi ovládané bezpečnostní síly stojí na straně státu a lidí proti údajnému puči nekomunistických stran. Obecně měla KSČ v bezpečnostních složkách velmi silné pozice, které dokázala naplno využít právě v únorové krizi.

KSČ zformovala vlastní ozbrojené složky Lidové milice, které jste už zmínil. Jak došlo k jejich ustavení a byli jejich členy výhradně jen spolehliví komunisté?

Neobjevili se ze dne na den, jejich prapůvod bychom měli hledat již v existenci Závodních stráží těsně po válce, které hlídaly závody proti sabotážím. Důležitou osobou při jejich zformování Lidových milicí byl Josef Pavel. Zatímco v pozdějších letech šlo v případě Lidových milicí v podstatě o stranickou armádu, tak předtím tvořili její součást i jiní, ale samozřejmě spolehliví členové nekomunistických stran.

Jaké úkoly měli v únoru 1948 členové Lidových milicí?

Jejich faktickou rolí bylo v první řadě zastrašit nepřítele a demonstrovat sílu KSČ. Měli projít městem a ukázat sílu. Pokud by byli milicionáři skutečně nasazeni jako reálná vojenská síla, tak by to mohlo skončit krveprolitím, i když měli minimum nábojů a byli nevycvičení. Lidové milice však byly například použity při obsazování Lidového domu, aniž se prezentovaly tak, že jsou členy těchto komunistických paramilitárních jednotek. Tam vystupovaly tak, že jsou členy sociálnědemokratické levice, která chtěla ovládnout vedení strany, aby ji přiměla k řešení krize podle návrhů komunistů.

Autor/Licence fotografie: Na Edvarda Beneše přenesly nekomunistické strany veškerou tíhu rozhodování, Neznámý – Stzeman, Public Domain

Jak se podařilo komunistům neutralizovat armádu, když v ní bylo mnoho důstojníků, kteří sympatizovali s demokratickými stranami?

Komunisté neměli tak silné pozice v armádě jako v jiných silových složkách. Ministrem obrany byl formální nestraník Ludvík Svoboda, který však ve skutečnosti podléhal komunistům a jejich záměrům. Svobodovi se podařilo během krize armádu neutralizovat, aby do událostí nezasáhla, protože mohlo dojít ke krveprolití.

Komunisté se nepokusili ani využít armádu pro své účely, protože to bylo riskantní. Významná část důstojníků totiž sympatizovala s demokraty. Komunisté kromě jiného využili pohotovostní pluky, které Nosek stáhl v únorové krizi operativně do Prahy, aby obsadily důležitá místa.

Operovali v průběhu únorové krize v Československu příslušníci sovětské tajné policie či její agenti?

Nemám informace o tom, že by zde přímo operovali příslušníci sovětské tajné policie. Na konci roku 1945 odešla z Československa Rudá armáda. Nicméně sovětští zpravodajci zde byli. Zpravodajsky pak bylo se Sověty v kontaktu komunistické vedení, vysílačka se nacházela ve druhém patře Slánského vily. Komunisté byli také v pravidelném kontaktu se sovětskou ambasádou, který logicky zesílil právě v průběhu únorové krize.

V historické literatuře se hovoří o možném zásahu Sovětů do událostí, pokud by se vyvíjely v neprospěch KSČ. Domníváte se, že pokud by nekomunistické strany byly mnohem aktivnější v krizi, svolávaly své demonstrace, byla by sovětská vojenská intervence na stole?

Primárně se komunisté soustředil právě na nasazení svých bezpečnostních složek, které měli k dispozici včetně již zmiňovaných příslušníků Lidových milicí. Ale těžko říct, zda by Sověti v Československu intervenovali. To by se musela komunistům úplně vymknout situace z rukou. Navíc to bylo riziko, protože komunisté hlásali, že je jejich postup zcela v souladu s ústavou a demokratickými pravidly a je v podstatě klidný, což by případná intervence zvenčí samozřejmě zásadně narušila. Sověti by však teoreticky ani nemuseli vojensky intervenovat, ale mohli k zastrašení nekomunistů provést některé demonstrativní přesuny svých posádek, které měly ve své poválečné zóně, na hranice.

Mohly nekomunistické strany postavit proti této mašinérii srovnatelné prostředky? Národní socialisté měli svou brannou komisi

Každá strana měla sice svou brannou komisi, ale ta plnila jiné účely, než že by nasazovala někoho přímo do boje. Měla za účel formovat vojenskou politiku konkrétní politické strany. Proti této mašinérii, jak říkáte, nepostavili ve skutečnosti demokraté nic, pokud nepočítáme dva studentské pochody na Hrad na podporu prezidenta Edvarda Beneše. Nekomunistické strany se plně spolehly na parlamentní řešení krize, zatímco komunisté ji přenesli na ulici, kde byli těžko k poražení.

Autor/Licence fotografie: Tehdejší premiér a předseda KSČ byl jednou z ústředních postav únorového převratu, ČTK/Neznámý, Public Domain

V této souvislosti se nemohu nezeptat, zda skutečně hrozila únorová krize přejít v občanskou válku, kterou komunisté vyhrožovali prezidentovi Edvardu Benešovi?

Když si hypoteticky představíme, že by prezident Beneš opravdu nepodepsal demisi 12 demokratických ministrů, jasně by dal najevo, že komunisté neřeší doplnění těchto ministrů, ale ve skutečnosti jim jde o moc a zničení demokracie, tak by tato varianta mohla být na stole. Ale opět je to čistá teorie, protože Beneš tak neučinil. Byl by to ale opravdu silný signál pro lidi, kteří plédovali v zemi za zachování demokracie a dodržování ústavních principů. Přitom Beneš měl mnoho příznivců i mezi vojáky a veřejnými osobnostmi. Kdyby prezident povolal armádu, že je zde ohrožena demokracie, tak by se většina armády podle mého názoru k němu přiklonila.

Pokud se podíváme na Slovensko, tam byl vývoj více živelný a důležitou úlohu sehrál Zväz slovenských partizánov. Můžeme popsat, zda existovaly z hlediska bezpečnostního nějaké zásadní rozdíly mezi českými zeměmi a Slovenskem?

Když hovoříte o Svazu partyzánů, tak jeho role na Slovensku v krizi byla velmi silná, byl hlasitě slyšet na rozdíl od českých zemí. Tam vlastně partyzáni do vládní krize vůbec nezasáhli. Na Slovensku se však nevedl klíčový boj, protože nejdůležitější ústřední orgány byly v Praze. I zde měli situaci pevně v rukou komunisté, Pověřenectvo vnitra sice vedl bezpartijní Mikuláš Ferjenčík, ale vliv na něho měli přes své lidi právě komunisté.

Český vývoj kopíroval vývoj také na Slovensku. Můžeme však říct, že vývoj na Slovensku byl v mnohých ohledech živelnější. Gustáv Husák, šéf Sboru pověřenců, tedy slovenské vlády, oznámil pověřencům za Demokratickou stranu, že demise jejích ministrů v Praze je i automaticky demisí pověřenců na Slovensku. To byl ale jasně protiústavní krok, proti kterému však neměli příslušníci Demokratické strany v rozhodnou chvíli žádnou obranu. Když se dožadovali vstupu do svých úřadů, bezpečnostní složky je už do nich nepustily.

Prokop Tomek (*1965) je historik, který se specializuje na poválečné československé dějiny, roli bezpečnostních složek, druhý a třetí odboj a související tématiku. Profesně působí ve Vojenském historickém ústavu. V roce 2012 byl Poslaneckou sněmovnou zvolen do Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Mezi jeho práce můžeme zařadit například Nejlepší propaganda je pravda, Život a doba ministra Rudolfa Baráka, Československá armáda v čase Sametové revoluce nebo Československá redakce Radio Free Europe: Historie a vliv na československé dějiny.

Autor/Licence fotografie: Přehlídka příslušníků Lidových milic 26. února 1948, Anefo, CC0 1.0