V letech 1945-1948 se rozhodovalo o dalším osudu Československa. Komunisté neměli zpočátku jasno, jakým způsobem převezmou moc. Krátkou dobu byla „ve hře“ i tzv. specifická československá cesta k socialismu.
Komunisté si těsně po osvobození v roce 1945 vydobyli dominantní postavení, zatímco demokratické síly byly zatlačeny do defenzivy a nemohly se spolehnout na účinnou pomoc ani jedné ze západních velmocí. Komunisté věděli, že chtějí v blíže neurčeném budoucnu převzít veškerou moc, nicméně neměli ujasněno, jak k tomu dojde a jaké prostředky budou nakonec použity. V poválečné době, kdy ještě spolupracoval vítězný antifašistický blok, tedy Sověti a západní mocnosti, se otevírala možnost specifické cesty k socialismu, kterou sám zmínil i sovětský vůdce Stalin.
Podle něho neexistovala pouze jediná cesta k socialismu, která by byla násilná jako v roce 1917, kdy bolševici převzali absolutní moc ve válkou zdevastované zemi. Stalin hovořil o cestě bez diktatury proletariátu, přičemž tento způsob převzetí moci zmínil nejen u Československa, ale také Jugoslávie a dalších zemí. U Jugoslávie, která se v podstatě dokázala osvobodit sama za silné participace komunistického antifašistického odboje a bez vojenské pomoci Sovětů, dlužno dodat, že vlastní cesta později vedla ke stranickému a ideologickému rozchodu s Moskvou.
Sám Stalin neměl bezprostředně po skončení válečného konfliktu jasno v tom, jaké režimy mají být v jeho vlivové sféře, pozdějším sovětském bloku. Požadoval, aby v těchto státech byly takové režimy, které budou Sovětům nakloněné a kompatibilní s jejich představou o politickém výkonu moci. To v Československu platilo. Někdy se hovoří o tom, že teoreticky by v případě Československa byl možný model finlandizace, nicméně v praktickém ohledu to vylučovala zejména geografická poloha, silná komunistická strana a role středoevropského státu v sovětských geopolitických plánech. Koncept, který šlo uplatnit v případě Finska, tak nebyl reálně přenositelný do našich podmínek.
Za většinu národa
Předseda KSČ Klement Gottwald a pozdější premiér se po přesvědčivém vítězství komunistů v parlamentních volbách 1946 domníval, že v příštím hlasování, které mělo proběhnout o dva roky později, je KSČ schopna dosáhnout nadpoloviční většiny hlasů a převzít tak moc pokojným způsobem, čili bez použití silových prostředků. V lednu 1947 pak Gottwald vytyčil v souvislosti se specifickou cestou k socialismu heslo za nadpoloviční většinu národa, na které se KSČ napříště orientovala.
Zůstává nicméně otázkou, jestli si vedoucí komunističtí představitelé skutečné osvojili možnou cestu bez diktatury proletariátu, tedy, že se lze chopit moci pokojnými prostředky. V KSČ bylo mnoho radikálů, mezi něž patřil šéf odborů Antonín Zápotocký, ministr zemědělství Julius Ďuriš či ministr informací Václav Kopecký. Ti shodně požadovali radikální způsob likvidace demokratických stran jako mocenskopolitické síly a nehodlali se řídit striktními parlamentními pravidly. Gottwald mezi radikály sám nepatřil a musel ve straně tyto nálady často krotit. To ale platilo do podzimu 1947.
Zdrcující kritika
Specifická cesta k socialismu však měla teoretickou naději jen v případě, že se svět nerozdělí do dvou znesvářených táborů. Poválečná spolupráce antifašistického bloku se začala rozpadat a Stalin již ustupoval od své původní představy specifických cest k socialismu bez diktatury proletariátu. Zásadní změnu tohoto stanoviska podtrhlo první zasedání Informbyra komunistických stran v září 1947, v podstatě obnovené Komunistické Internacionály, kde sovětský ideolog Andrej Ždanov podrobil komunistické strany včetně KSČ zdrcující kritice za to, že příliš spoléhají na parlamentní prostředky, aritmeticky počítají hlasy místo toho, aby mobilizovaly masy za účelem definitivního převzetí moci.
Závěry Informbyra vyzněly pro KSČ jako jasná směrnice a Gottwald a spol. se začali orientovat na mimoparlamentní prostředky politického boje. Důležitou roli také hrála skutečnost, že se obávali osudu francouzských a italských komunistů, kteří byli v roce 1947 vyloučeni z vlády. Taktika, na kterou se KSČ orientovala, zahrnovala větší zapojení odborů, které komunisté ovládali, masových organizací a pořádání četných demonstrací. Své nezastupitelné místo hrálo také vysílání různých deputací do parlamentu, dělnických či rolnických a dalších, které podporovaly komunistická stanoviska. V praxi to vypadalo tak, že pokud byli komunisté ve vládě přehlasováni demokratickým blokem, těmito prostředky si chtěli vynutit změnu rozhodnutí, což potom neochvějně vydávali za „hlas lidu“.
V souvislosti s těmito změnami, o nichž byla řeč, se pak KSČ ještě více zaměřila na své politické oponenty. Evidenční odbor ÚV KSČ v čele s Karlem Švábem, později popraveným v procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952, schraňoval kartotéky demokratických politiků i s jejich charakteristikami, do nekomunistických stran byli nasazeni agenti včetně tajných členů, kteří pravidelně informovali o dění v nich. Zvláštní pozornost odbor věnoval přípravě kompromitujících materiálů na demokraty. Komunisté nechali odposlouchávat i Hrad, takže věděli, jaké kroky chce dělat prezident Edvard Beneš, a nechali sledovat i vybrané politiky.
Opouštění specifické cesty k socialismu
Na podzim 1947 se stoupajícím politickým napětím v zemi tak komunisté začali opouštět specifickou cestu k socialismu a k převzetí moci byli ochotni použít všech prostředků, které měli k dispozici. Přesto Gottwald stále věřil, že komunisté jsou schopni v parlamentních volbách 1948 dosáhnout nadpoloviční většiny hlasů. Další vysoce postavení komunisté už jeho optimismus sdíleli méně, protože interní výzkumy ukazovaly na to, že KSČ získá ještě méně hlasů než v parlamentních volbách o dva roky dříve. Ve straně tak začaly sílit radikální nálady a volání po rychlém mocenském řezu.
Předseda KSČ měl nicméně kromě voleb v záloze ještě další varianty, jak dojít úspěšně k mocenskému monopolu. Preferoval, aby v nekomunistických stranách došlo k vnitřním převratům. V nich měli komunisté své spící buňky, které se měly v případě krize zaktivizovat a převzít se svými spojenci vedení. Nicméně takový scénář se do února 1948 nepodařilo realizovat a vedení národních socialistů, lidovců a slovenských demokratů, řádně zvolená stranickými sjezdy, byla stále v rukou antikomunistických představitelů.
„Málo revoluční“ únor 1948
Únor 1948 pak definitivně rozhodl otázku moci. K ní komunistům výrazně dopomohly nezákonné praktiky jako obsazování nekomunistických sekretariátů bezpečnostními složkami, zatýkání nižších stranických činitelů, zajištěni byli i někteří poslanci, a to přes svou imunitu (Ota Hora a Vladimír Krajina, později propuštěni po intervenci Edvarda Beneše), mobilizace závodů, Lidové milice, silný nátlak ulice na prezidenta a další zastrašovací prostředky. Proti této mašinérii neměly nekomunistické strany, které byly během pěti dnů rozbity, co postavit.
Komunisté převzali absolutní moc ve státě a nakonec se květnové volby konaly s jednotnou kandidátkou, kde měla většinu křesel předem zajištěnou KSČ v poměru 7:3. Pro zajímavost dodejme, že ač se komunisté opájeli čerstvě nabytou mocí, Sověti jejich postup v únoru 1948 podrobili poměrně velké kritice. Podle nich byl málo revoluční a některé kroky KSČ byly riskantním vybočením z taktiky.
O specifické cestě k socialismu se pak sice ve stranických dokumentech ještě hovořilo, ale čím dál méně, bylo to více méně ze setrvačnosti. Realita byla taková, že se uplatnil plně totalitní model vládnutí, který trval přes čtyři dekády se všemi negativními důsledky z něho plynoucími.
Zdroj: Karel Kaplan: Pět kapitol o únoru
Autor/Licence fotografie: Srp a kladivo, Pixabay