Za pouhých 10 let (1930-1940) vytvořili Američané v SSSR chemický, letecký, elektrotechnický, ropný, těžební, uhelný, hutní a další průmysl, největší továrny v Evropě na výrobu automobilů, traktorů, leteckých motorů a dalších produktů.
Americké továrny na Východě a na Západě umožnily porazit a potlačit nacismus. Teprve později si sovětští bolševici a jejich vůdce Stalin pomocí lží a propagandy připsali zásluhy za americké úspěchy při budování sovětské průmyslové základny.
Jméno, které mělo být zapomenuto
Při studiu vzniku sovětského vojensko-průmyslového komplexu se pozornost obvykle soustředí na politická rozhodnutí, pětiletky nebo masovou industrializaci 30. let. Méně známou, přesto zásadní roli však sehrál americký architekt a průmyslový inženýr Albert Kahn, jehož projekční kancelář se podílela na vytvoření základní infrastruktury těžkého průmyslu Sovětského svazu. Bez této infrastruktury by pozdější vojenská produkce nebyla možná v rozsahu, jakého SSSR dosáhl během druhé světové války.
Albert Kahn a zrod moderní průmyslové architektury
Albert Kahn (1869–1942) se narodil v židovské rodině v německém městečku Raunen, ale již v mládí emigroval do Spojených států. Kariéru vybudoval v Detroitu, kde se stal klíčovou postavou americké průmyslové architektury. Proslavil se spoluprací s automobilkou Ford a dalšími průmyslovými giganty, pro které navrhoval továrny založené na principech funkčnosti, modularity a efektivního toku výroby.
Traduje se, že když Kahn v roce 1902 požádal o spolupráci tehdejší prezident společnosti Packard, odpověděl mu, že si není jistý, že na tuto práci má dostatek zkušeností. V roce 1908, když se Kahna jistý Henry Ford zeptal, zda by mohl postavit efektivní továrnu, odpověděl zcela jinak: „Pane Forde, můžu postavit cokoli…“
Kahnův přístup znamenal zásadní odklon od tradiční architektury, kdy továrna nebyla reprezentativní budovou, ale optimalizovaným výrobním nástrojem. Železobetonové konstrukce, otevřené haly, maximální přístup denního světla a standardizované stavební postupy umožňovaly rychlou výstavbu i snadné rozšiřování výrobních kapacit. Kahnovu architektonickou estetiku přijali přední architekti po celém světě, a tak Kahnovy estetické principy formovaly průmyslovou architekturu 20. století.
V roce 1906 navrhla Kahnova firma rozsáhlý závod Fordu v Buffalu ve státě New York. Tento návrh se následně stal vzorem pro většinu automobilek „Velké trojky“, tedy tří největších amerických automobilek se sídlem v Detroitu: Chrysler Group LLC, General Motors a Ford Motor Company. Spolupráce těchto gigantů tehdy přilákala pozornost sovětské obchodní mise v USA jménem Amtorg.
Sovětský svaz a potřeba rychlé industrializace
Na konci 20. let stál Sovětský svaz před strategickým problémem. Země byla průmyslově zaostalá, technologicky závislá na ostatních zemích a vojensky zranitelná. Stalinovo vedení proto zahájilo ambiciózní industrializační program, jehož cílem bylo během jedné generace dohnat vyspělé státy.
Sovětský průmysl však postrádal nejen technologie, ale především know-how, jak moderní továrny projektovat, stavět a provozovat. Právě zde se otevřel prostor pro spolupráci s Kahnem.
Spolupráce s Amtorgem a vstup Kahna do SSSR
V roce 1929 uzavřela sovětská obchodní organizace Amtorg smlouvu s firmou Albert Kahn Associates. Oficiálně šlo o spolupráci na projektech civilního průmyslu jako traktory, hutnictví, strojírenství. Ve skutečnosti však tyto závody tvořily základ budoucí vojenské výroby.
Stalingradský traktorový závod musel být navržen tak, aby jej bylo možné v případě potřeby snadno přeorientovat na výrobu tanků. Kahnova společnost potřebovala pouhých šest měsíců na výrobu všech potřebných komponentů ve Spojených státech, jejich přepravu do Stalingradu a výstavbu požadovaného zařízení. Taková rychlost výstavby nebyla v SSSR dosud nikdy zaznamenána.
Kahnova kancelář se následně stala hlavním projektovým centrem sovětské industrializace. V Detroitu vzniklo zvláštní oddělení pracující výhradně pro SSSR a stovky sovětských inženýrů byly školeny přímo v USA v moderních projekčních a výrobních postupech.
Ihned v roce 1930 byla podepsána nová smlouva, která z Kahnovy firmy udělala hlavního konzultanta sovětské vlády pro průmyslovou výstavbu. Konkrétně měl Kahn a jeho tým dohlížet na výstavbu „velké skupiny továren ve Stalingradu, v ústí řeky Volhy, v jižním Rusku“. Částka obchodu byla ohromující – přes 2,5 miliardy dolarů.
Po dokončení traktorového závodu ve Stalingradu v roce 1930 byla s Kahnem podepsána smlouva na tři roky, od roku 1930 do roku 1932, během nichž bylo v Rusku postaveno 521 elektráren a podniků. Mezi nejvýznamnější postavené průmyslové objekty patřily závody v Charkově, Stalingradu, Čeljabinsku, Magnitogorsku nebo Nižním Tagilu. Tyto továrny byly od počátku koncipovány tak, aby umožňovaly rychlou změnu výrobního programu.
Závody určené původně pro traktory nebo lokomotivy se daly bez zásadních stavebních úprav přesměrovat na výrobu tanků, dělostřelectva nebo leteckých motorů. Právě tato flexibilita se později ukázala jako klíčová pro boj s bývalým spojencem SSSR, nacistickým Německem.
Sovětský průmysl převzal americké standardy projektování, organizace práce, řízení výroby i technické dokumentace. Vznikla tak generace sovětských inženýrů, kteří byli schopni dále rozvíjet průmyslovou základnu již bez přímé zahraniční pomoci. Z bezpečnostního hlediska šlo o jeden z největších technologických transferů meziválečného období.
Po dokončení výstavby traktorového závodu ve Stalingradu otevřel Kahn pobočku své společnosti v Moskvě, v jejímž čele stál jeho bratr Moritz.
Moritz Kahn přivedl do Moskvy 25 inženýrů, aby dohlíželi na práci podstatně většího počtu sovětských inženýrů a konstruktérů. Neustálá a nevysvětlitelná fluktuace sovětských zaměstnanců Američany dráždila. Kahn si ani nedokázal představit, že tato fluktuace byla Sověty uměle vytvořena. Pomocí této jednoduché metody se asi 4 000 lidí naučilo navrhovat průmyslová zařízení podle Kahna.
V roce 1932 se Kahnovi nepodařilo smlouvu prodloužit. Sovětské dobrodružství tak skončilo. Do té doby sovětská vláda platila Kahnovi v tvrdé měně, kterou stát vydělával prodejem obilí a surovin. V roce 1932 se vývoz obilí snížil a Amtorg nabídl Kahnovi platbu v rublech. Ten samozřejmě odmítl. Poté tedy Stalin obrátil svou pozornost k Evropě, především k Německu.
A počínaje rokem 1933 se hlavním partnerem při výstavbě vojensko-průmyslového komplexu pro SSSR stalo právě Hitlerovo Německo. Za zmínku stojí, že v SSSR kvůli „naprostému utajení“ nikdo o Kahnovi neslyšel a nevěděl.
Američané zapomenutí v krvavém komunistickém pekle
Moritz Kahn a jeho tým inženýrů se vrátili domů do Ameriky. Tisíce amerických inženýrů a dělníků, které přišly na základě individuálních smluv, však pokračovaly v práci. V roce 1934, po atentátu na Sergeje Mironoviče Kirova, Stalin rozpoutal „Velký teror“, který si vyžádal životy až 2 milionů lidí. Téměř všichni přední sovětští inženýři, kteří pracovali na Kahnových projektech, byli obviněni ze špionáže a sabotáže a popraveni.
Američané, stejně jako všichni ostatní, byli chyceni v tomto začarovaném kruhu. Viktor German, jeden z mála Američanů, kteří přežili Stalinovo peklo, vzpomíná, že v roce 1934 byli američtí dělníci v Gorkého automobilovém závodě varováni, že jim hrozí deset let vězení za přijetí nebo odeslání dopisu do Ameriky.
Americkou vládu bezpečnost jejích občanů v SSSR příliš nezajímala. Ti, kdo odešli, byli považováni za zastánce komunismu. Velvyslanec USA v SSSR William Bullitt ale brzy pochopil, že nastal problém, a snažil se získat peníze pro Američany pracující v sovětských závodech, aby se se mohli vrátit domů.
Američanům přijíždějícím do SSSR bylo řečeno, že nemohou začít pracovat bez sovětského pasu. Bylo jim slíbeno, že získání sovětského občanství je pouhou formalitou, a že jejich americký pas jim zaručí nerušený odjezd ze země. Po získání toho sovětského jim ale byly jejich původní dokumenty NKVD zabaveny.
Dodnes nikdo nedokáže určit, kolik cizinců se stalo obětí Stalinova teroru, ale celkový počet zahraničních pracovníků se v Rusku ve 20. a 30. letech 20. století odhaduje na 70 000–80 000. Uvádí se číslo 10 000 Američanů, ale spolehlivé údaje chybí. Historik Andrea Graziosi tvrdí, že téměř všichni, jimž se nepodařilo odejít před rokem 1934, zahynuli.
Kahn nikdy neviděl plody své práce. Zemřel v roce 1942. Od prvního dne, kdy Spojené státy vstoupily do války, věnoval veškerou svou energii a zdroje svých inženýrů a konstruktérů službám amerického válečného průmyslu. Pracoval bez odpočinku a víkendů až do posledních chvil a zemřel skloněný nad rýsovacím prknem. Jeho bratr Moritz Kahn zesnul ještě dříve, v roce 1938.
Zdroj: Mediabrest, AlbertKahn
Autor/Licence fotografie: Traktorový závod ve Stalingradu, Herber, Public Domain