V posledních dnech Washington varoval americké lodě, aby se vyhýbaly íránským teritoriálním vodám. Vzhledem k tomu, že Írán může být schopen zabránit americké vojenské akci, nebo ji přežít pouze s podporou dalších mocností, jako je Čína, tak by mohlo to, co se jeví jako jednoduchá výměna, být něco vážnějšího.

Írán dostal od Číny model neviditelné stíhačky J-20

Čínští vojenští přidělenci se zúčastnili setkání s brigádním generálem Bahmanem Behmardem, velitelem letectva Íránské islámské republiky (IRIAF), u příležitosti oslav Dne letectva. Místní zpravodajství nám o setkání odhalilo jen málo, ale oficiální fotografie zachycují úředníky držící model stíhačky páté generace J-20.

Proč je J-20 důležitý

Dvoumotorový stroj je první čínský stíhací letoun 5. generace s technologií stealth, navržený pro dosažení vzdušné převahy s víceúčelovými schopnostmi, včetně přesných úderů. Má konfiguraci kachní delty, pokročilý stealth systém, vnitřní zbraňové prostory a sofistikované senzory. Program J-20 má počátky v čínské iniciativě J-XX z konce 90. let, jejímž cílem byl vývoj stíhačky páté generace typu stealth.

V roce 2008 si Letectvo Lidové osvobozenecké armády (PLAAF) vybralo návrh společnosti Chengdu Aircraft Corporation namísto konkurenčních konceptů. První let vítězné konstrukce se odehrál 11. ledna 2011. Následovalo několik vylepšených prototypů a testování v nízkých nadmořských výškách nebo při vysokých rychlostech.

Stroj oficiálně debutoval na letecké přehlídce v Ču-chaj v listopadu 2016 a formálně vstoupil do služby PLAAF v březnu 2017. Tedy více než deset let poté, co americké letectvo v prosinci 2005 zavedlo do výzbroje svůj první stíhač páté generace F-22 Raptor, a zhruba dva roky poté, co USAF v roce 2015 zprovoznila stíhačku F-35A Lightning II.

J-20 dosáhl operačního stavu pouhých šest let po svém prvním letu, což je rychleji než u srovnatelných programů. Pro zemi, která vyrobila svůj první neviditelný letoun, to byl velký výkon. Čína údajně plánuje dále vylepšovat avioniku J-20, motory, radar a integrovat umělou inteligenci, aby upevnila klíčovou roli tohoto letounu 5. generace v moderním vzdušném boji.

Je o míle daleko vyspělejší než cokoli, co provozuje íránské letectvo. To se stále z velké části skládá z amerických F-14 Tomcat, F-4 Phantom, F-5 a sovětských MiG-29. Všechny americké stroje byly nakoupeny v době před islámskou revolucí v roce 1979. Mezinárodní sankce omezily Íránu přístup k náhradním dílům nebo novým stíhačkám a nedávné konflikty tuto zranitelnost odhalily. Izraelské a americké údery vážně poškodily íránskou síť protivzdušné obrany a zničily i letadla na letištích.

J-20, který byl do služby uveden v roce 2017, těží z masové produkce, což z něj činí jednu z nejpočetnějších stíhaček páté generace mimo Spojené státy. Jeho sada senzorů, která zahrnuje AESA radar a rakety dlouhého doletu, jako je PL-15, z něj činí pro Írán velmi atraktivní stíhací platformu, schopnou zcela nahradit zastaralé americké a sovětské stroje Íránu.

Posílení íránského režimu

Pokud by se platforma stala dostupnou teheránskému režimu, umožnilo by to jeho letectvu s dostatečným výcvikem a časem bojovat proti vzdušné dominanci USA a potenciálně odradit Washington od podnikání akcí proti Íránu. Setkání tento týden naznačuje, že Čína by mohla být ochotna dosáhnout s Íránem dohody. Vzhledem k tomu, že americké námořní síly jsou již připraveny na konflikt, existuje nyní pouze jeden způsob, jak by mohly stíhačky J-20 pomoci, a to vojenskou intervencí Číny ve prospěch Íránu.

Opravdu by Čína zasáhla?

V lednu 2026 Čína zahájila práce na implementaci nové strategie, jejímž cílem je nahradit stárnoucí západní technologie v Íránu moderními čínskými systémy. V tuto chvíli je těžké říci, zda to bude zahrnovat prodej nebo transfer stíhaček, ale stále více signálů naznačuje, že Čína je ochotna zapojit se do vojenské akce na obranu íránských zájmů.

V Ománském zálivu se očekává velké námořní cvičení, kterého se zúčastní čínské, ruské a íránské síly. Strategicky však není důležité jen to, zda by Peking převedl špičkovou technologii Teheránu, ale také to, zda by Čína byla ochotna se podílet na vojenském zásahu vůči USA.

Peking se v současné době veřejně staví proti použití síly v patové situaci mezi USA a Íránem a nevyhrožuje vojenskou akcí. Írán však pohrozil „totální válkou“, pokud USA stisknou spoušť. Vztahy mezi Čínou a Íránem se rozvíjejí v mnoha směrech. Koneckonců obě země jsou členy BRICS a Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO).

Existují jasné a stále rostoucí náznaky, že Čína by mohla být ochotna jednat na podporu íránských zájmů, ale jakýkoli přímý vojenský zásah by téměř jistě závisel na rozsahu a povaze akcí USA. Aby Peking zasáhl, musely by být americké údery pravděpodobně extrémní a představovat vážnou hrozbu pro strategické zájmy Číny vzhledem k obrovským ekonomickým, obchodním a eskalačním rizikům, která by sebou takový krok nesl.

Zdroj: 19fortyfive, The EurAsian Times, The National Interest
Autor/Licence fotografie: J-20, CC BY-SA 4.0

Podle údajů prezentovaných v pořadu Bon Game 2 stojí varianta Block 1, zaměřená na získání nadvlády ve vzduchu, přibližně 83 milionů dolarů za kus, zatímco lépe vybavená víceúčelová varianta Block 2 má jednotkovou cenu okolo 112 milionů dolarů.

Ceny a zahájení sériové výroby

Ceny byly zveřejněny v době, kdy se program blíží zahájení sériové výroby plánované na rok 2026. Tím, že jsou ceny jasně stanovené pro oba počáteční výrobní bloky, chce Jižní Korea prezentovat KF-21 nejen jako domácí náhradu za zastaralé stíhačky, ale i jako konkurenceschopnou cenovou volbu na exportním trhu zejména pro letectva, která si nemohou dovolit dražší letouny páté generace jako je F-35, nebo ruské a čínské exportní letouny.

Ideálním klientem pro KF-21 mohou být i státy, které před rokem 2022 nakupovaly levné ruské stroje a nyní se chtějí ze závislosti na geopoliticky toxickém partnerovi vymanit a zbavit se svých strojů jako MiG-29 nebo starší typy Suchojů.

Rozdíl v ceně odráží také rozdílné role a výbavu obou verzí. Block 1 se soustředí na získání vzdušné nadvlády a obranu vzdušného prostoru a mezi lety 2026 a 2028 má být pro Korejské letectvo vyrobeno přibližně 40 kusů tohoto stroje. Za 83 milionů USD je toto letadlo podstatně levnější než mnoho současných západních stíhaček, přesto nabízí moderní konstrukci, nízkou radarovou stopu a korejský AESA radar.

Cena, cena a zase cena

Block 2, jehož výroba má čítat přibližně 80 kusů, rozšiřuje schopnosti i na útočné a víceúčelové mise. Vyšší cena asi 112 milionů USD (přibližně 161,5 miliardy KRW) je podle výrobce způsobena hlavně integrací širšího arzenálu zbraní a systémů spíše než zásadních změn konstrukce letadla.

I při této ceně jihokorejští analytici zdůrazňují, že Block 2 vychází výrazně levněji než mnohé evropské či americké víceúčelové stíhačky s podobnou výzbrojí a doletem. V jednom jejich komentáři se letoun popisuje jako nabízející „výborný výkon ve srovnání s evropskými systémy, ale za asi polovinu ceny“, což vystihuje hlavní hodnotovou nabídku programu.

Domácí dodavatelské řetězce

Výhodná cena je podle autorů podpořena velikostí výroby a domácími dodavatelskými řetězci. Jižní Korea plánuje dokončit letové testy šesti prototypů do června 2026, což má usnadnit přechod k sériové výrobě a stabilizovat cenu jednotek už v prvních dávkách. Jasně stanovené ceny navíc přímo podporují exportní strategii Jižní Koreje. Oficiální představitelé a analytici opakovaně prezentují KF-21 jako „doplňkovou“ stíhačku, nikoli jako přímou náhradu amerických strojů páté generace. Zveřejněné ceny tento narativ posilují, protože nabízejí armádám možnost rozšířit svou flotilu bez finančních či politických omezení spojených s dražšími platformami.

Bohatá výbava a AESA radar

Stroj 4,5 generace má délku 16,9 metru, rozpětí 11,2 metru a maximální vzletovou hmotnost 25,6 tuny. Užitečné zatížení je přibližne 7,7 tuny. Dva motory General Electric F414-GE-400K mají tah 57,8 kN každý a 97,9 kN s přídavným spalováním (také každý). Maximální rychlost stroje je přibližně 2 200 km/h a dolet 2 900 km.

KF-21 Boramae je vybaven moderní digitální avionikou odpovídající letounům generace 4,5. Základem je domácí víceúčelový AESA radar, který umožňuje současné sledování a napadání více vzdušných i pozemních cílů a je odolný proti rušení. Letoun je dále vybaven infračerveným vyhledávacím a sledovacím systémem (IRST) pro pasivní detekci cílů, elektro-optickými senzory a pokročilými datovými spoji pro síťově vedený boj. Součástí je moderní systém elektronického boje (EW) zahrnující výstrahu před ozářením radarem, rušení a klamné cíle. Řízení letu zajišťuje plně digitální fly-by-wire systém a otevřená architektura avioniky umožňuje postupné rozšiřování schopností v dalších výrobních blocích.

Výzbroj KF-21 je koncipována jako plně víceúčelová. Letoun nese pevně zabudovaný 20mm rotační kanón M61A2 Vulcan a až 10 externích závěsníků pro výzbroj a přídavné palivové nádrže s celkovou nosností přibližně 7,7 tuny. Ve vzdušném boji může používat moderní střely vzduch-vzduch krátkého i dlouhého dosahu, včetně MBDA Meteor, AIM-120 AMRAAM, IRIS-T nebo AIM-9X. Pro úderné mise je schopen nést široké spektrum přesně naváděné munice vzduch-země, jako jsou pumy JDAM a SDB, střely Taurus KEPD 350, AGM-65 Maverick a pro námořní cíle i AGM-84 Harpoon. V pozdějších blocích se počítá s další integrací zbraní a rozšířením úderných schopností.

Se stroji Block 1 za 83 milionů USD a Block 2 za 112 milionů USD tak KF-21 vstupuje na trh jako vzácný případ nově vyvinuté nadzvukové stíhačky s transparentní, relativně umírněnou cenou. V době, kdy výroba začíná a exportní kampaně nabírají na intenzitě, se náklady více než samotný výkon jeví jako zásadní konkurenční výhoda Boramae.

Zdroj: Clash Report, Army Recognition
Autor/Licence fotografie: Prototypy KF-21, Korea Open Government License Type 1

Typhoon byl vyvinut v rámci společného programu, do kterého se zapojilo Spojené království, Německo, Itálie a Španělsko. Typhoon, vyvinutý během konce studené války, byl evropským úsilím o souboj s pokročilými sovětskými stíhacími letouny, jako byly MiG-29 a Su-27. První vzlet demonstrátoru se odehrál 6. srpna 1986, první prototyp Eurofighteru vzlétl 27. března 1994.

Kde jsou sovětské MiGy?

Zpoždění v programu a pád SSSR zabránily Typhoonu ve službě během studené války a poté byly stíhačky určené primárně pro dominanci ve vzduchu již méně potřebné. Typhoon byl proto upraven z původní funkce čistě stíhacího letounu s obratností a stoupavostí srovnatelnou s americkým F-15 na víceúčelový stíhač. Typhoon se spoléhal na dva motory Eurojet EJ200 s přídavným spalováním a maximálním tahem s forsáží 89kN.

Maximální rychlost stroje je 2 495 km/h, dolet 2 900 km a dostup 19 810 m, což z něj činí výkonnější stíhač, než je například současný Su-35S. Konstrukce delta křídla ve tvaru kachny a extrémně vysoký poměr tahu k hmotnosti poskytují Typhoonu velké zrychlení a obratnost.

Všechny tyto silné stránky stíhače se ukázaly jako velmi dobrý základ, do kterého se vyplatí investovat a vylepšovat jej.

Náročná šestá generace

Vývoj nových letadel páté nebo šesté generace od nuly je jedním z nejnáročnějších průmyslových úkolů. Jen několik málo z více než 200 zemí světa má kapacitu k provedení takového úsilí s rozumnou pravděpodobností úspěchu. Evropa již pracuje na návrhu stíhačky šesté generace FCAS, která dorazí nejdříve až ve 40. letech 21. století.

Nicméně drak Typhoonu je aerodynamicky tak silný, že stále překonává mnoho moderních proudových letadel, pokud jde o čistou kinetiku stroje. Investice do draku se tedy vyplatí. Modernizace stávajících letadel má také politické výhody, protože udržuje domácí letecký průmysl při životě. Vylepšený Typhoon je jedním z nejjednodušších způsobů, jak nabídnout smysluplné řešení, aniž by se muselo čekat na novou platformu.

AESA a Meteor jako základ

Jedním z hlavních vylepšení letounu Super Eurofighter Typhoon je radar ECRS AESA. Zejména varianta Mk 2 nabízí revoluční možnosti AESA radaru se širokopásmovým rušením, funkcemi elektronického útoku, mapováním SAR s vysokým rozlišením a významnými vylepšeními sledování BVR (beyond visual range – boj mimo dohled), což dává Typhoonu schopnost plnit roli elektronického boje srovnatelnou s americkým EA-18G Growler.

Motor lze také vylepšit. Již stávající EJ200 nabízí vynikající tah, ale vylepšená verze poskytne ještě 15 % vyšší hodnoty, a to se zvýšenou odolností a úsporou paliva.

K dispozici je také pokročilá integrace zbraní, která začíná Meteorem, což je ramjet střela typu BVR, která aspiruje na to být nejlepší střelou vzduch-vzduch s dlouhým doletem na světě. Střely s plochou dráhou letu Storm Shadow a Taurus umožní Typhoonu provádět mise s údery hluboko na území protivníka.
Různé protilodní zbraně pomohou rozšířit Super Eurofighter Typhoon na letoun, který je schopen provádět úderné mise na dlouhé vzdálenosti.

Tato vylepšení by měla Evropě poskytnout jasnou protiváhu ruskému Su-57 a čínskému J-20 a zároveň snížit evropskou závislost na americkém exportu letounů páté generace, jako je F-35.

Zdroj: 1945, National Security Journal
Autor/Licence fotografie: Eurofighter Typhoon, Robert Sullivan’s photo, Public Domain

Myšlenka byla dobrá, potencionální trh byl na ruské poměry velký

Celkem bylo vyrobeno přibližně 1 600 až 1 700 letounů MiG-29 všech verzí, jejichž sériová výroba začala v roce 1982 a pokračuje až do současnosti v modernizovaných variantách. Z toho přibližně 700 až 800 strojů bylo exportováno do více než třiceti zemí světa. Největšími zahraničními uživateli se staly Indie, Polsko, Německo, Alžírsko, Egypt či Srbsko, menší počty získaly státy jako Irák, Írán, Sýrie, Myanmar, Bangladéš či Kuba. Zhruba polovina všech vyrobených MiGů-29 tak zamířila mimo území Sovětského svazu a později Ruska, což z tohoto typu činí jeden z nejrozšířenějších sovětských stíhacích letounů čtvrté generace.

V porovnání s vyrobenými F-16 se ale jedná o malý počet strojů. Do roku 2025 bylo totiž vyrobeno přibližně 4 650 letounů F-16 Fighting Falcon, což z něj činí nejrozšířenější stíhací letoun čtvrté generace na světě. Sériová výroba začala v roce 1976 a pokračuje dodnes v modernizované verzi F-16V (Viper), která se montuje ve Spojených státech i v licencovaných závodech v Turecku a Jižní Koreji. Více než tři tisíce strojů byly exportovány do více než pětadvaceti zemí, včetně Izraele, Polska, Turecka, Egypta, Řecka, Pákistánu, Jižní Koreje či Tchaj-wanu. F-16 se tak stal symbolem západní letecké školy studené války i moderní éry a jeho vývojová linie pokračuje i v 21. století.

Slibná náhrada Fulcrumu

V roce 2017 Moskva představila MiG-35 na letecké show MAKS 2017 jako modernizaci řady MiG-29 a představitele generace 4++. Zahrnovalo to elegantnější drak letadla, modernizaci avioniky, digitální řízení letu a perspektivu zabudování moderního AESA radaru. Marketing byl přímočarý, tedy poskytnout většinu schopností Su-27 Flanker za méně peněz a prodávat ve velkém množství letectvům, která již MiGy-29 měla. Ruské letectvo bylo krátce ochotno předstírat, že si něco také koupí, udělalo symbolickou objednávku a naznačilo, že další nákupy jsou v plánu (mělo se jednat až o 170 kusů).

„Toto je nová konfigurace, blížící se schopnostem 5. generace. Má nové radarové a průzkumné schopnosti. Je vybavena modernizovanými zbraněmi a krytem stealth, díky kterému je pro protivníka neviditelná. To je to, co dělá tento letoun tak atraktivním,“ řekl v roce 2017 před letem generální ředitel korporace MiG Ilja Tarasenko.

Pak ale MiG-35 selhal. Již dlouho před válkou na Ukrajině si nároční zákazníci všimli problémů platformy, včetně zpožděného plánu vývoje AESA radaru a motorů s omezenou rezervou pro růst. Exportní trh na to okamžitě zareagoval. Moskva slibovala, že radar „brzy dorazí“, ale k „brzy“ nikdy nedošlo. Integrační problémy byly v době míru jedna věc, ale sankce a nedostatek mikroelektroniky proměnily úzká hrdla v patovou situaci ve válečné době.

Výsledkem byl stíhač navržený tak, aby vypadal jako náhrada MIG-29 Fulcrum, ale byl vybavený staršími senzory, příliš drahý a nekonkurenceschopný. Jediných dosud dodaných 6 strojů je vybaveno pasivní verzí radaru Žuk-ME.

Bojovník, kterého nikdo nechce?

Válka na Ukrajině byla až nelítostnou ověřovatelkou faktů o konceptech. Ukázalo se, že přežití závisí méně na manévrovatelnosti letadla a více na životě ve stínu husté sítě vlastních senzorů, rušiček, návnad a zbraní dlouhého doletu. Dolet a užitečné zatížení také hrají velkou roli, protože jediný způsob, jak se udržet mimo dosah raket země-vzduch středního až dlouhého doletu a moderních infračervených vyhledávacích a sledovacích sítí, je „válka na dálku“. To přirozeně upřednostňuje robustnější víceúčelová letadla, nikoli lehké stíhačky s omezeným doletem bez AESA radaru.

Politika Sjednocené letecké korporace (OAK) dokončila práci. Absorpce obranného letectva společností OAK nevytvořila rovnováhu, ale spíše upevnila hierarchii, kde na vrcholu potravního řetězce stojí letouny Suchoj. Řady Su-34, Su-30 a Su-35 již prokázaly svou hodnotu na Ukrajině a Su-57 je „showcar“ ruského leteckého průmyslu.

Exportní úspěch se nikdy nedostavil. Velká egyptská objednávka se týkala strojů MiG-29M/M2, nikoli MiG-35. Indie také nic neobjednala a tradiční trhy pro ruské zbraně zareagovaly na sankce proti Rusku. Dokonce i vlády, které byly ochotny podstoupit riziko nákupu ruské techniky, považovaly západní nebo čínské alternativy za atraktivnější jednoduše proto, že přicházely s integrovanou architekturou senzorů, uceleným systémem zbraní a jasnější softwarovou cestou.

Zatímco vylepšený MiG-29M dosáhl významného úspěchu na exportních trzích (46 prodaných do Egypta, 14 do Alžírska a 45 a 24 palubních MiGů-29K do Indie a pro domácí použití), MiG-35 na rozdíl od všech očekávání nikdy neobdržel slíbené objednávky – ať už zahraniční, nebo domácí. Letoun naopak přináší základní konstrukční kompromisy a omezení letounů rodiny MiG-29. Omezenou vnitřní nádrž s palivem, skromný objem senzorů a jejich problematické chlazení a příliš mnoho kabeláže.

MiG-35 a technologie z Su-57

Ruský obranný průmysl se během války racionálně ze svého vlastního pohledu rozhodl vsadit na velké draky Suchojů, oželet výrobu lehkých stíhaček a vzácnou elektroniku si ponechal pro prioritní linky. Přesto se čas od času objeví v ruském tisku zprávy a možnostech, jak přivést MiG-35 zpět k životu. Ruský web Inosmi tvrdí, že by se tato situace mohla v budoucnu změnit, protože ministerstvo obrany a OAK plánují zahájit rozsáhlou výrobu letadel pro ruské vzdušné síly. Takové objednávky nejenže mají potenciál oživit program, ale také umožní implementaci řady nových technologií vyvinutých v uplynulém desetiletí, z nichž většina byla původně určena pro nový ruský stíhač páté generace Su-57. Tyto technologie mají nejen zvýšit bojový potenciál lehčího MiGu, ale také ho mají učinit atraktivnějším na mezinárodních trzích. Údajně by se jednalo o integraci nové řízené střely vzduch-vzduch R-77M, dlouho slibovaný AESA radar a helmu známou například z F-35 nebo čínské J-20. Stejně tak by měl letoun obdržet systém elektronického boje z Su-57 a nový motor s dostatečnou výkonovou rezervou vyvinutý z pohonné jednotky AL-51F, která je určena pro Su-57M1.

Zda se uvedená vylepšení povede do MiGu nainstalovat je velkou otázkou…

Zdroj: National Security Journal, Inosmi
Autor/Licence fotografie: Mil.ru, CC BY 4.0