Vztahy mezi Sovětským svazem a Finskem byly na podzim 1939 formálně upraveny hned několika smlouvami. Tartuskou mírovou smlouvou z roku 1920 a pakty o neútočení z let 1932 a 1934. Moskva nicméně dlouhodobě usilovala o posunutí hranice na Karelské šíji dále od Leningradu, jehož předměstí ležela pouhých třicet kilometrů od finského území. Jednání vedená sovětskou stranou s finskými zástupci Väinö Tannerem a Juho Kustaa Paasikivim v průběhu podzimu 1939 nepřinesla shodu.

Mainilský incident a sovětská agrese

Podle sovětské verze, publikované formou diplomatické nóty a v listu Pravda, došlo 26. listopadu ve 15:45 k neočekávané dělostřelecké palbě z finského území směrem na sovětské jednotky u vesnice Mainila. Sovětská strana uvedla, že bylo vypáleno sedm ran, přičemž zahynuli tři vojíni a jeden poddůstojník a zraněno bylo dalších devět osob. Moskva zdůraznila, že sovětské jednotky na provokaci záměrně neodpověděly palbou.

Finská strana odpovědnost okamžitě odmítla. Tři finské pozorovací hlídky zaznamenaly dopady střel a odhadly, že k explozím došlo přibližně 800 metrů uvnitř sovětského území – tedy mimo dostřel finského dělostřelectva rozmístěného v dané oblasti. Finsko navrhlo zřízení společné neutrální vyšetřovací komise, Sovětský svaz však tuto nabídku odmítl a 29. listopadu přerušil diplomatické styky. O den později, 30. listopadu 1939, zahájila Rudá armáda první útoky zimní války.

Otázka, kdo skutečně vypálil ony osudové výstřely, zůstávala dlouho předmětem sporu, po skončení studené války se však situace s důkazy vyjasnila. Finští i ruští historici, včetně finského badatele Jariho Leskinena, později doložili z dostupných archivních materiálů (mimo jiné z pozůstalosti stranického funkcionáře Andreje Ždanova), že incident byl zinscenován sovětskou stranou s cílem vylíčit Finsko jako agresora. Dokumenty jednotek dislokovaných v oblasti neobsahovaly žádný záznam o bojových ani nebojových ztrátách v daný den, ani zmínku o finské dělostřelecké palbě. Sám Nikita Chruščov později ve svých pamětech uvedl, že palbu zahájily sovětské jednotky pod velením armádního generála Grigorije Kulika, byť podle jeho slov přesný sled událostí nedokázal potvrdit. Boris Jelcin coby první ruský prezident zimní válku v roce 1994 oficiálně označil za válku za sovětskou agresi.

Tvrdě zaplacené vítězství SSSR

Zimní válka, jež z mainilského incidentu vzešla, trvala 105 dní a i přes konečné vítězství si vyžádala od Sovětského svazu nečekaně vysokou daň. Podle wikipedie se sovětské ztráty na životech pohybují v rozmezí 127 000 až 168 000 padlých a nezvěstných, k tomu přibližně 189 000 až 208 000 zraněných či nemocných (z toho nejméně 61 500 případů omrzlin a jiných onemocnění). Číslo bylo dlouho předmětem sporů, kdy sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov bezprostředně po válce přiznal téměř 49 000 padlých, a teprve odtajněné archivy z roku 1993 odhalily reálný rozsah ztrát na úrovni 127 000 mrtvých a nezvěstných. Materiální ztráty Rudé armády zahrnovaly podle různých odhadů 1200 až 3500 tanků a obrněných vozidel a 261 až 515 letadel.

Finské ztráty byly řádově nižší, což ostatně dokládá i nepoměr sil během konfliktu. Sovětský svaz nasadil proti finským 300 000–340 000 vojákům síly v rozmezí 425 000 až 760 000 mužů, přičemž měl až stonásobnou převahu v tancích a třicetinásobnou v letadlech. Finsko přišlo o 26 000 padlých a nezvěstných a přibližně 44 000 zraněných, materiální ztráty čítaly 20 až 30 tanků a 62 letadel.

Nacistické Německo a Sovětský svaz: Diktátoři zahajují války

Mainilský incident demonstruje typický vzorec, jakým diktátorské režimy nacistického Německa a komunistického SSSR legitimizovaly své útočné války, tedy prostřednictvím vykonstruované provokace, která měla domácí i mezinárodní veřejnosti poskytnout zdání legální sebeobrany. Paralela s incidentem v polských Gliwicích, jímž nacistické Německo zdůvodnilo útok na Polsko o necelé tři měsíce dříve, není náhodná.

Sovětský svaz byl díky zahájení Zimní války v prosinci 1939 vyloučen ze Společnosti národů.

Zdroj: YLE,
Autor/Licence fotografie: Finští vojáci během Zimní války, By Unknown author. – finna.fi, Public Domain

V roce 1948 se měly konat druhé poválečné volby. Původně komunisté počítali s tím, že se jich stejně jako o dva roky dříve zúčastní i ostatní strany. Klement Gottwald měl představu, že komunisté jsou schopni získat většinu národa, jenže v prvních měsících roku 1948 už své přesvědčení ztrácel. KSČ měla připravené i jiné, mimoparlamentní varianty, jak získat absolutní moc. Únorové události pak rozhodly o tom, že komunisté se k moci dostali státním převratem. Otázka nyní zněla, jaká role bude přisouzena proponovaným volbám 1948.

Komunisté, opojeni svým únorovým vítězstvím bez většího odporu a v situaci, kdy zlikvidovali ostatní strany jako politickou sílu, chtěli v květnových volbách stvrdit svou mocenskou nadvládu. Usilovali o zisk až 75% všech hlasů ještě za situace, kdy se počítalo s účastí více kandidátek, tedy i nekomunistických. Jenže zakrátko po únoru 1948 se začalo ozývat mnoho vrcholných komunistických funkcionářů, kteří poukazovali na skutečnost, že připuštění voleb s více kandidátkami by mohlo vést k „oživení“ zdecimovaných demokratických stran a jejich následnému organizovanému odporu proti nové moci.

Příště pouze jednotná kandidátka

Zvláštní slovo v dalším rozhodování pak měly odbory, v jejichž čele stál Antonín Zápotocký. Právě ony navrhly konání voleb pouze s jednotnou kandidátkou a navenek to vysvětlovaly tříštěním jednoty národa a rozdmýcháním politického boje v situaci, kdy moc ve státě přešla do rukou KSČ. V dubnu 1948 se tak předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo akceptovat tento požadavek a květnové volby se konaly jen s jednotnou kandidátkou, kde měla 70% všech křesel zajištěných KSČ. Volič mohl vhodit tzv. bílý lístek, kdy nesouhlasil s kandidátkou, ale to mohlo v důsledku přinést lidem vážné problémy například v zaměstnání.

Z ideologických pozic pak komunisté tvrdili, že na Západě sice probíhají volby s více kandidátkami, ale ve skutečnosti nejsou svobodné, protože o jejich výsledku stejně rozhoduje velký kapitál a finanční magnáti, kteří stojí za stranami. A stejně má veškerou moc nadále buržoazie a ne „pracující lid“ a výsledky voleb tak pouze odrážejí „třídní poměr sil“ mimo parlament. Podle komunistů pak volby za socialistické diktatury byly mnohem svobodnější než na Západě.

Podle komunistických ideologů rozhodovalo v každém státě to, zda mají lidé možnost se aktivně podílet na spravování věcí veřejných a reálně ovlivňovat politické dění. A to lze i v podmínkách existence jednotné kandidátky, jak tvrdili. Jenže zde nastal rozpor, protože takovou možnost lidé ve skutečnosti neměli, neboť volili stále a jen většinově komunistické zástupce na jednotné kandidátce. Na ostatní strany, které hrály v systému stafáž, zbyly více méně pouze „drobky“.

Byla to jednotná kandidátka, která byla použita i v dalších volbách až do konce komunistické diktatury. Naposledy ve volbách v roce 1986. Stejným způsobem tak probíhaly volby nejen v Československu, ale v ostatních zemích východního bloku včetně Sovětského svazu. Právě tam za éry Michaila Gorbačova a perestrojky se konaly v březnu 1989 volby do Sjezdu lidových poslanců, kdy měl volič poprvé možnost si vybrat z více kandidátů.

Jednomandátové obvody

V roce 1954 byly zavedeny v Československu podle sovětského vzoru jednomandátové obvody. V praxi to znamenalo to, že v každém obvodu byl voličům předložen pouze jeden kandidát Národní fronty. Volič měl možnost kandidáta vyškrtnout, což byla ale na druhou stranu spíše formální alternativa a v praxi se tak stejně nedělo, protože panovaly reálné obavy z osobního postihu konkrétního člověka. V dalších letech sice došlo k dílčím úpravám, ale hlavní princip, tedy jeden mandát=jeden kandidát, respektive jednotná kandidátka, zůstal, a to až do roku 1989, kdy se komunistický režim během několika dnů zhroutil.

Ani v roce 1968 se neuvažovalo o tom, že by reformní komunisté tento osvědčený princip změnili, protože to šlo za jejich mentální horizonty. Nicméně reformní proces měl obrovskou podporu veřejnosti a právě s KSČ si lidé spojovali příznivé změny, kdy byla například v červnu 1968 zrušena cenzura jako „nepřípustná“.

Volby jako zaběhnutý rituál

Komunisté si tedy nenechali nikdy za své vlády změřit skutečnou podporu lidí, protože se obávali, že by mohli ztratit mocenský monopol. Volby s jednotnou kandidátkou sloužily komunistům toliko jako umělé stvrzení s jejich politikou. Volby sice nebyly povinné jako za doby první republiky, nicméně neúčast lidí u nich a nevhození volebního lístku pro jednotnou kandidátku mohly vést k vážným důsledkům, zejména v zaměstnání. Pro občany se stejně jednalo jen o pravidelný vynucený rituál, který přijímali spíše trpně a rozhodně ne ve většině případů s nadšením.

Nicméně je třeba říct, že lidé nechodili k volbám proto, že by skutečně chtěli stvrzovat politiku KSČ, ale právě proto, aby neměli problémy v zaměstnání či zájmových organizacích. K tomu je třeba dodat, že ani komunisté neměli žádné iluze o tom, že by měli mezi lidmi tak velkou podporu, zvláště v období normalizace či „gulášového socialismu“. Představa komunistů byla taková, že zajistí lidem relativně solidní životní úroveň, ale ti jim v žádném případě nebudou hovořit do jejich politiky ani se nestanou protirežimní opozicí a budou rituálně chodit k volbám, aby deklarovali alespoň navenek svůj souhlas s jejich politikou.

Až v červnu se po 44 letech konaly svobodné volby s více kandidátkami. V nich jasně triumfovalo Občanské fórum, ale ani komunisté se v nich neztratili, když je volil necelý milion občanů.

Zdroj: Jiří Pernes: Velké dějiny zemí Koruny české XVII. (1948-1956)
Autor/Licence fotografie: V Československu se za vlády KSČ konaly vždy volby s jednotnou kandidátkou, Bundesarchiv, Bild 183-R90009 / CC-BY-SA 3.0

Rusko provádí údery na Ukrajinu rozmanitým spektrem raket. Jednou z nich je i střela s plochou dráhou letu Ch-22 Burja, jejíž vývoj spadá už do závěru 50. let. Do poloviny roku 1956 zavedla sovětská armáda do výzbroje raketu R-5M, první sovětskou střelu schopnou nést jaderné hlavice. Vývoj Ch-22 nicméně poznamenaly potíže, protože Sovětský svaz neměl v té době dostatek spolehlivých motorů, problémy se vyskytly také s výrobou vícestupňových raket.

Americká inspirace

I když to Sověti nemohli z propagandistických důvodů v době studené války přiznat, inspirovali se u Američanů a jejich nadzvukové mezikontinentální střely s plochou dráhou letu SM-64 Navaho. Hovoříme o jaderné hlavici s rychlostí Mach-3, která slibovala schopnost zasáhnout sovětské cíle po odpálení ze základen v kontinentálních Spojených státech. Střela však nakonec nevstoupila do služby, projekt byl těsně předtím zrušen.

Autor/Licence fotografie: Střela SM-64 Navaho byla pro Ch-22 inspirací, Fl295, Public Domain

Nejednalo se o stejnou technologii, ale o identický strategický koncept. Pro Sověty bylo důležité, aby jejich střela dokázala obejít nepřátelskou protiraketovou obranu, s dobrou manévrovatelností a dlouhou vytrvalostí letu. Současně měla představovat účinné jaderné odstrašení.

V roce 1962 se začalo se zkouškami nové rakety na palubě upraveného dálkového bombardéru Tu-16K-22. V roce 1967 byly státní zkoušky Ch-22 ukončeny. Od roku 1971 má Sovětský svaz, respektive dnešní Rusko Ch-22 ve výzbroji. Ch-22 nesou strategické bombardéry Tu-95 a Tu-22M. Může být vybavena konvenční nebo jadernou hlavicí. Je určena k ničení amerických svazů letadlových lodí. Vzniklo několik verzí této střely. První Ch-22 měla konvenční hlavici, posléze spatřila světlo světa i varianta verze Ch-22N s jadernou hlavicí a inerciálním naváděním. Dosah činí až 600 km.

Mezi výhody Ch-22 se řadí nízká výška letu, manévrování, je schopna letět okolo radarů nepozorovaně. Disponuje velmi dlouhým doletem, vysokou rychlost Mach 4-4,5. Nicméně je zranitelná po dlouhou dobu letu, může selhat a je také pomalá oproti jiným balistickým střelám.

Bojové nasazení mnoho dekád po vstupu do služby

Není jistě bez zajímavosti, že v roce 2000 Ukrajina dodala Rusku 386 raket Ch-22 jako splátku dluhu za plyn. Zajímavé pak ještě je, že první bojové nasazení si ruská střela odbyla až mnoho let poté, co vstoupila do služby. Rusko ji používá proti vybraným cílům na Ukrajině. Již první rok války byly střely použity při útoku na obchodní centrum v Kremenčuku. Nejméně dvě desítky lidí byly zabity. V lednu následujícího roku pak Ch-22 odpálená z bombardéru Tu-22M zasáhla dům na sídlišti v Dnipru. O život přišlo nejméně 44 lidí. Od zahájení invaze ruské síly na Ukrajinu vypálily přibližně 300 raket Ch-22.

Do dnešní doby panují dohady, jestli je ukrajinská protivzdušná obrana schopná Ch-22 sestřelit. Bývalý poradce kanceláře prezidenta Oleksij Arestovyč opakovaně tvrdil, že Burju sestřelila ukrajinská protivzdušná obrana. Nicméně ta to popřela. Mluvčí letectva plukovník Jurij Ihnat hovořil několik hodin po masivním útoku na ukrajinská města o tom, že Ch-22 patří k těm, která se vyhnula protivzdušné obraně a zasáhla svůj cíl. Návazně Ihnat zmínil i naléhavou potřebu kvalitnějších prostředků protivzdušné obrany jako například americký Patriot. Ukrajina tak má objektivně problém s likvidací této střely.

Modernizovaná střela

Střelu navíc Rusko zmodernizovalo jako CH-32, jejími nosiči mají být bombardéry Tu-22M3/M3M. Hovoříme o zásadně přepracované zbrani s doletem 1 000 km a rychlostí Mach 4–5. Střela je osazena novou naváděcí hlavicí, má nový raketový motor a vyšší dostup, přičemž je obtížně zachytitelná. Představuje tak zvýšenou hrozbu pro nepřátelská plavidla, letadlové lodě, křižníky, ale i velké logistické cíle.

Zdroj: TWZ, Militarnyi
Autor/Licence fotografie: Ch-22NA, George Chernilevsky, CC BY 4.0

Komunisté si těsně po osvobození v roce 1945 vydobyli dominantní postavení, zatímco demokratické síly byly zatlačeny do defenzivy a nemohly se spolehnout na účinnou pomoc ani jedné ze západních velmocí. Komunisté věděli, že chtějí v blíže neurčeném budoucnu převzít veškerou moc, nicméně neměli ujasněno, jak k tomu dojde a jaké prostředky budou nakonec použity. V poválečné době, kdy ještě spolupracoval vítězný antifašistický blok, tedy Sověti a západní mocnosti, se otevírala možnost specifické cesty k socialismu, kterou sám zmínil i sovětský vůdce Stalin.

Podle něho neexistovala pouze jediná cesta k socialismu, která by byla násilná jako v roce 1917, kdy bolševici převzali absolutní moc ve válkou zdevastované zemi. Stalin hovořil o cestě bez diktatury proletariátu, přičemž tento způsob převzetí moci zmínil nejen u Československa, ale také Jugoslávie a dalších zemí. U Jugoslávie, která se v podstatě dokázala osvobodit sama za silné participace komunistického antifašistického odboje a bez vojenské pomoci Sovětů, dlužno dodat, že vlastní cesta později vedla ke stranickému a ideologickému rozchodu s Moskvou.

Sám Stalin neměl bezprostředně po skončení válečného konfliktu jasno v tom, jaké režimy mají být v jeho vlivové sféře, pozdějším sovětském bloku. Požadoval, aby v těchto státech byly takové režimy, které budou Sovětům nakloněné a kompatibilní s jejich představou o politickém výkonu moci. To v Československu platilo. Někdy se hovoří o tom, že teoreticky by v případě Československa byl možný model finlandizace, nicméně v praktickém ohledu to vylučovala zejména geografická poloha, silná komunistická strana a role středoevropského státu v sovětských geopolitických plánech. Koncept, který šlo uplatnit v případě Finska, tak nebyl reálně přenositelný do našich podmínek.

Za většinu národa

Předseda KSČ Klement Gottwald a pozdější premiér se po přesvědčivém vítězství komunistů v parlamentních volbách 1946 domníval, že v příštím hlasování, které mělo proběhnout o dva roky později, je KSČ schopna dosáhnout nadpoloviční většiny hlasů a převzít tak moc pokojným způsobem, čili bez použití silových prostředků. V lednu 1947 pak Gottwald vytyčil v souvislosti se specifickou cestou k socialismu heslo za nadpoloviční většinu národa, na které se KSČ napříště orientovala.

Zůstává nicméně otázkou, jestli si vedoucí komunističtí představitelé skutečné osvojili možnou cestu bez diktatury proletariátu, tedy, že se lze chopit moci pokojnými prostředky. V KSČ bylo mnoho radikálů, mezi něž patřil šéf odborů Antonín Zápotocký, ministr zemědělství Julius Ďuriš či ministr informací Václav Kopecký. Ti shodně požadovali radikální způsob likvidace demokratických stran jako mocenskopolitické síly a nehodlali se řídit striktními parlamentními pravidly. Gottwald mezi radikály sám nepatřil a musel ve straně tyto nálady často krotit. To ale platilo do podzimu 1947.

Zdrcující kritika

Specifická cesta k socialismu však měla teoretickou naději jen v případě, že se svět nerozdělí do dvou znesvářených táborů. Poválečná spolupráce antifašistického bloku se začala rozpadat a Stalin již ustupoval od své původní představy specifických cest k socialismu bez diktatury proletariátu. Zásadní změnu tohoto stanoviska podtrhlo první zasedání Informbyra komunistických stran v září 1947, v podstatě obnovené Komunistické Internacionály, kde sovětský ideolog Andrej Ždanov podrobil komunistické strany včetně KSČ zdrcující kritice za to, že příliš spoléhají na parlamentní prostředky, aritmeticky počítají hlasy místo toho, aby mobilizovaly masy za účelem definitivního převzetí moci.

Závěry Informbyra vyzněly pro KSČ jako jasná směrnice a Gottwald a spol. se začali orientovat na mimoparlamentní prostředky politického boje. Důležitou roli také hrála skutečnost, že se obávali osudu francouzských a italských komunistů, kteří byli v roce 1947 vyloučeni z vlády. Taktika, na kterou se KSČ orientovala, zahrnovala větší zapojení odborů, které komunisté ovládali, masových organizací a pořádání četných demonstrací. Své nezastupitelné místo hrálo také vysílání různých deputací do parlamentu, dělnických či rolnických a dalších, které podporovaly komunistická stanoviska. V praxi to vypadalo tak, že pokud byli komunisté ve vládě přehlasováni demokratickým blokem, těmito prostředky si chtěli vynutit změnu rozhodnutí, což potom neochvějně vydávali za „hlas lidu“.

V souvislosti s těmito změnami, o nichž byla řeč, se pak KSČ ještě více zaměřila na své politické oponenty. Evidenční odbor ÚV KSČ v čele s Karlem Švábem, později popraveným v procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952, schraňoval kartotéky demokratických politiků i s jejich charakteristikami, do nekomunistických stran byli nasazeni agenti včetně tajných členů, kteří pravidelně informovali o dění v nich. Zvláštní pozornost odbor věnoval přípravě kompromitujících materiálů na demokraty. Komunisté nechali odposlouchávat i Hrad, takže věděli, jaké kroky chce dělat prezident Edvard Beneš, a nechali sledovat i vybrané politiky.

Opouštění specifické cesty k socialismu

Na podzim 1947 se stoupajícím politickým napětím v zemi tak komunisté začali opouštět specifickou cestu k socialismu a k převzetí moci byli ochotni použít všech prostředků, které měli k dispozici. Přesto Gottwald stále věřil, že komunisté jsou schopni v parlamentních volbách 1948 dosáhnout nadpoloviční většiny hlasů. Další vysoce postavení komunisté už jeho optimismus sdíleli méně, protože interní výzkumy ukazovaly na to, že KSČ získá ještě méně hlasů než v parlamentních volbách o dva roky dříve. Ve straně tak začaly sílit radikální nálady a volání po rychlém mocenském řezu.

Předseda KSČ měl nicméně kromě voleb v záloze ještě další varianty, jak dojít úspěšně k mocenskému monopolu. Preferoval, aby v nekomunistických stranách došlo k vnitřním převratům. V nich měli komunisté své spící buňky, které se měly v případě krize zaktivizovat a převzít se svými spojenci vedení. Nicméně takový scénář se do února 1948 nepodařilo realizovat a vedení národních socialistů, lidovců a slovenských demokratů, řádně zvolená stranickými sjezdy, byla stále v rukou antikomunistických představitelů.

„Málo revoluční“ únor 1948

Únor 1948 pak definitivně rozhodl otázku moci. K ní komunistům výrazně dopomohly nezákonné praktiky jako obsazování nekomunistických sekretariátů bezpečnostními složkami, zatýkání nižších stranických činitelů, zajištěni byli i někteří poslanci, a to přes svou imunitu (Ota Hora a Vladimír Krajina, později propuštěni po intervenci Edvarda Beneše), mobilizace závodů, Lidové milice, silný nátlak ulice na prezidenta a další zastrašovací prostředky. Proti této mašinérii neměly nekomunistické strany, které byly během pěti dnů rozbity, co postavit.

Komunisté převzali absolutní moc ve státě a nakonec se květnové volby konaly s jednotnou kandidátkou, kde měla většinu křesel předem zajištěnou KSČ v poměru 7:3. Pro zajímavost dodejme, že ač se komunisté opájeli čerstvě nabytou mocí, Sověti jejich postup v únoru 1948 podrobili poměrně velké kritice. Podle nich byl málo revoluční a některé kroky KSČ byly riskantním vybočením z taktiky.

O specifické cestě k socialismu se pak sice ve stranických dokumentech ještě hovořilo, ale čím dál méně, bylo to více méně ze setrvačnosti. Realita byla taková, že se uplatnil plně totalitní model vládnutí, který trval přes čtyři dekády se všemi negativními důsledky z něho plynoucími.

Zdroj: Karel Kaplan: Pět kapitol o únoru

Autor/Licence fotografie: Srp a kladivo, Pixabay