Na jaře roku 1942 se zdálo, že iniciativa na východní frontě přechází do sovětských rukou. Po úspěšné obraně Moskvy zahájila Rudá armáda sérii protiútoků a sovětské velení věřilo, že Wehrmacht je vyčerpaný a neschopný rozsáhlejších operací. Jedním z hlavních úderů se stala ofenziva u Charkova, která měla znamenat začátek osvobozování Ukrajiny. Místo toho však skončila jednou z nejdrtivějších porážek Rudé armády během celé druhé světové války.
Hlavním architektem německého vítězství byl polní maršál Fedor von Bock, velitel Skupiny armád Jih. Jeho schopnost využít chyby protivníka vedla ke klasické obkličovací operaci, která během pouhých několika dnů zničila stovky tisíc sovětských vojáků a otevřela Němcům cestu k letní ofenzivě známé jako Operace Blau.
Sovětský plán na rozhodující úder
Po zimních bojích na přelomu let 1941 a 1942 soustředila Rudá armáda jižně od Charkova techniku a lidské síly v rozsáhlém Izjumském výběžku. Právě odsud chtěl maršál Semjon Timošenko zahájit rozhodující útok proti německým silám.
Dne 12. května 1942 přešlo do útoku přibližně 765 000 sovětských vojáků, podporovaných asi 1 200 tanky a více než 900 letouny. Na papíře šlo o jednu z nejsilnějších sovětských ofenziv dosavadního průběhu války.
Plán však obsahoval zásadní slabinu. Sovětské jednotky postupovaly hluboko do německého postavení, zatímco jejich levé i pravé křídlo zůstávalo stále více odkryté. Logistické trasy se prodlužovaly a velení podcenilo schopnost Wehrmachtu rychle přejít do protiútoku.
Charkov 1942: Von Bock využil příležitosti
Von Bock se nepokusil sovětský útok okamžitě zastavit. Naopak nechal útočící jednotky proniknout hlouběji do německé obrany a vyčkal na okamžik, kdy budou jejich boky maximálně zranitelné. Rozhodující úder přišel ze dvou směrů. Z jihu zaútočila tanková uskupení vedená generálem Ewald von Kleist, zatímco ze severu postupovala 6. armáda pod velením generála Friedrich Paulus.
Výsledkem byl učebnicový dvojitý obchvat. Německé jednotky se během několika dnů spojily za sovětskými vojsky a uzavřely obrovský kotel. Rudá armáda se ocitla bez dostatečných zásob, munice i možnosti organizovaného ústupu.
Katastrofa Rudé armády
Následovalo systematické ničení obklíčených vojsk. Pokusy o průlom selhaly a většina jednotek byla postupně rozdrcena nebo donucena ke kapitulaci. Podle většiny historiků Sovětský svaz přišel přibližně o okolo 277 000 padlých, raněných nebo zajatých vojáků, více než 1 200 tanků, stovky děl a dalších vozidel.
Německé ztráty činily přibližně 20 000 mužů, což představovalo mimořádně příznivý poměr ztrát přibližně 14 : 1 ve prospěch Wehrmachtu. Přesné údaje se mezi historiky mírně liší, ale všichni se shodují, že šlo o jednu z největších sovětských katastrof celé války.
Vítězství s dalekosáhlými důsledky
Druhá bitva o Charkov znamenala mnohem více než jen taktický úspěch. Zničení rozsáhlých sovětských sil prakticky odstranilo bezprostřední hrozbu na jižním úseku fronty a umožnilo Němcům zahájit strategickou letní ofenzivu.
Právě na její úspěchy navázala Operace Blau, jejímž cílem bylo obsazení kavkazských ropných polí a města Stalingrad. Německé velení věřilo, že Sovětský svaz už nebude schopen podobnou porážku rychle nahradit.
Ironií dějin je, že právě úspěchy dosažené u Charkova přispěly k přílišné sebedůvěře německého velení. Následné rozdělení sil mezi Kavkaz a Stalingrad vedlo k přetížení německé logistiky, a nakonec k porážce 6. armády ve Stalingradu na přelomu let 1942 a 1943. Vítězství u Charkova tak představovalo vrchol německého operačního umění na východní frontě, ale zároveň předznamenalo tažení, které se o několik měsíců později změnilo v katastrofu.
Druhá bitva o Charkov bývá dodnes uváděna jako učebnicový příklad využití nepřítelovy přehnané ofenzivní ambice. Von Bock dokázal zachovat chladnou hlavu, nepanikařil pod tlakem sovětského útoku a místo okamžité obrany využil principu pružné obrany následované rozhodujícím obklíčením.
Současně je však třeba připomenout, že šlo o vítězství nacistického Německa vedeného ve službách agresivní války. Operační brilantnost německých velitelů proto nelze oddělovat od širšího kontextu konfliktu, který přinesl bezprecedentní utrpení milionům civilistů i vojáků na obou stranách fronty. Druhá bitva o Charkov přesto zůstává jednou z nejvýznamnějších ukázek manévrového válčení druhé světové války a jedním z největších obkličovacích vítězství v moderních dějinách.
Zdroj: Historynet, United States Army Center of Military History, War History
Autor/Licence fotografie: Německý voják s MG34, Bundesarchiv, Bild 101I-274-0498-15 / Emskötter / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de