Během druhé světové války představovala německá bitevní loď Tirpitz, sesterská loď slavného Bismarcka, vážnou hrozbu pro spojenecké konvoje přepravující zásoby do Sovětského svazu. Gigantická válečná loď, chlouba Hitlerovy Kriegsmarine operovala v norských vodách a její přítomnost v severních mořích vedla k rozsáhlým snahám spojenců o její neutralizaci. K snaze poškodit „Osamocenou královnu severu“ se přidal i Sovětský svaz. Dne 5. července 1942 na Tripitz zaútočila sovětská ponorka K-21.
Pozadí operace
Na začátku července 1942 se Tirpitz společně s dalšími plavidly německé Kriegsmarine, konkrétně těžkými křižníky Admiral Hipper, Lützow a Admiral Scheer účastnil operace Rösselsprung (Tah koněm). Cílem této operace bylo zaútočit na konvoj PQ-17, který směřoval do Sovětského svazu s významnými dodávkami vojenského materiálu. Sovětské velení bylo o pohybu německé eskadry informováno a rozhodlo se vyslat ponorky k monitorování a případnému útoku.
Sovětská ponorka K-21 pod velením kapitána Nikolaje Lunina byla jedním z plavidel nasazených k hlídce v oblasti. Tato ponorka třídy K byla jednou z největších a nejmodernějších sovětských ponorek své doby, vyzbrojená torpédy a určená pro operace v hlubokých vodách.
Historie ponorek třídy K
Ponorky třídy K (též označované jako Krejserovskije podlodki) byly sovětské křižníkové ponorky postavené ve 30. a 40. letech 20. století. Jednalo se o velké oceánské ponorky určené pro dlouhé operace a útočné mise proti hladinovým lodím. Byly inspirovány německými ponorkami první světové války a jejich design vycházel z kombinace sovětských a zahraničních technologií.
Tyto ponorky měly:
Výtlak přibližně 1 500 tun na hladině a 2 100 tun pod vodou.
Délku kolem 97 metrů.
Maximální rychlost 22 uzlů na hladině a 10 uzlů pod vodou.
Výzbroj zahrnovala 10 torpédometů a několik palubních děl.
Relativně moderní sonarové a navigační systémy.
Ponorky třídy K byly vyvinuty v rámci ambiciózního programu rozvoje sovětského námořnictva, ale jejich nasazení se ukázalo jako problematické. Trpěly technickými problémy a vysokou hlučností, což je činilo zranitelnými vůči protiponorkovým opatřením nepřítele. Přesto byly nasazeny v bojových operacích, zejména v arktických a baltských vodách.
Průběh útoku a důsledek
Dne 5. července 1942 ponorka K-21 detekovala německé lodě, včetně bitevní lodi Tirpitz, doprovázené torpédoborci a dalšími plavidly. Lunin se rozhodl pro útok a odpálil čtyři torpéda na hlavní cíl, obrovskou bitevní loď Tirpitz. Podle sovětských zpráv byla dvě torpéda údajně úspěšná a loď byla poškozena. Tomu by odpovídalo to, že Tirpitz ukončil hledání PQ-17 a odplul sníženou rychlostí do Trondheimu.
Nicméně německé záznamy a pozdější analýzy nenabízí žádné důkazy o tom, že by Tirpitz byl zásahem skutečně poškozen. Německé námořnictvo nikdy nepotvrdilo jakékoli poškození, což vedlo k debatám o účinnosti útoku. Ponorka K-21 se po odpalu torpéd stáhla, aby se vyhnula protiútoku německých lodí.
V Sovětském svazu byl útok ponorky K-21 dlouhá léta prezentován jako významný úspěch námořnictva a K-21 byla vyznamenána Řádem Rudého praporu. Nyní je K-21 muzejní lodí umístěnou v Murmansku.
Kapitán Lunin byl oslavován jako hrdina a jeho akce byla součástí válečné propagandy. Po skončení války se však historici začali podrobněji zabývat dostupnými důkazy, což vedlo k rozporuplným interpretacím útoku Sovětů na Tirpitz.
Ačkoli přímé poškození bitevní lodi Tirpitz nebylo nikdy potvrzeno, útok měl vliv na rozhodnutí německého velení a ovlivnil další průběh operací v arktických vodách, včetně osudu PQ-17.
Zdroj:
Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek. Válečné lodě 4. Naše vojsko (1993)
Druhasvetova.com
Autor/Licence fotografie: Public Domain