Putinův Afrikakorps (Africa Corps, rusky Африканский корпус) není jen „nový Wagner“. Moskva jeho prostřednictvím vytvořila státem kontrolovanou vojenskou strukturu pro projekci síly v Africe. Její hlavní působiště leží v Sahelu, ale ruská síť se postupně rozšiřuje i do dalších částí kontinentu.
Ruský Africký sbor představuje jednu z nejvýraznějších změn v ruské vojenské přítomnosti v Africe po vzpouře Wagnerovy skupiny v červnu 2023 a následné smrti jejího zakladatele Jevgenije Prigožina. Přestože je Africký sbor personálně i operačně s původními Wagnerovci úzce spojen, jeho význam spočívá především v tom, že Moskva postupně převedla africké operace z prostředí formálně soukromé vojenské společnosti pod přímou kontrolu ruského státu.
Tento vojenský sbor je součástí širší snahy Kremlu institucionalizovat ruskou vojenskou přítomnost v Africe a využít ji jako nástroj zahraniční politiky.
Afrikakorps: Od Wagnera ke kontingentu ruského ministerstva obrany
Wagnerova skupina se v Africe etablovala především jako bezpečnostní a bojová síla schopná nabídnout autoritářským režimům vojenskou podporu, výcvik a ochranu. Za tyto služby Rusko získávalo politický vliv a v některých zemích také přístup k přírodním zdrojům.
Zlom přišel po Prigožinově neúspěšném pochodu na Moskvu v červnu 2023. Po jeho smrti v srpnu téhož roku začalo ruské ministerstvo obrany přebírat kontrolu nad jednotlivými částmi PMC Wagner. Pro africké operace vznikla nová struktura označovaná jako Africa Corps. Podle amerického Congressional Research Service jsou její operace spojovány také s ruskou vojenskou rozvědkou GRU a na místě se kombinují státní ruští příslušníci, bývalí wagnerovci a další kontraktoři.
Významnou osobností projektu se stal náměstek ruského ministra obrany Junus-bek Jevkurov, který patří k hlavním představitelům ruské snahy o centralizaci afrických operací. Rozdíl proti Wagnerovi je zásadní. Wagner mohl být prezentován jako soukromá vojenská společnost a Kreml mohl v případě potřeby jeho činnost politicky distancovat. Africa Corps je naproti tomu nástrojem ruského ministerstva obrany.
Hlavní bojiště: Mali
Nejdůležitější zemí pro Africký sbor je Mali. Ruské síly zde původně působily především prostřednictvím Wagnerovy skupiny, která do země přišla poté, co malijská vojenská junta začala vytlačovat tradiční západní partnery včetně Francie.
Wagner v Mali bojoval proti islamistickým a separatistickým skupinám a podporoval malijskou armádu. V červnu 2025 však Wagner oficiálně oznámil odchod ze země. Ruská vojenská přítomnost tím ale neskončila, jeho úlohu převzal Africký sbor a zůstal v Mali pod přímou kontrolou Moskvy. Tento krok je důležitý také symbolicky. Moskva tím de facto ukázala, že odchod Wagnerovců neznamená ústup Ruska z Afriky.
V roce 2026 Rusko svou vojenskou přítomnost v Mali dále rozvíjí. V květnu 2026 byla v Bamaku a na tamních letištích vytvořena ruská kombinovaná letecká skupina zahrnující prostředky určené k podpoře pozemních operací, průzkumu a logistice. Podle dostupných informací se tak role ruského kontingentu posouvá od původního modelu „instruktorů a kontraktorů“ k otevřenější vojenské podpoře malijských sil.
Situace v Mali přitom zůstává mimořádně obtížná. V roce 2026 Rusové čelili novým útokům islamistických a dalších povstaleckých skupin a ruské jednotky utrpěly ztráty. V dubnu například došlo k bojům v oblasti Kidal, odkud se ruské jednotky následně stáhly. To ukazuje jeden z hlavních problémů ruské strategie, kdy Africa Corps dokáže výrazně zvýšit bojovou kapacitu spojeneckých režimů, ale nedokáže jednoduše vyřešit strukturální problémy států Sahelu.
Sahel jako ruská sféra vlivu
Mali ale představuje pouze jednu část širšího ruského projektu. Moskva se zaměřila i na trojici států Mali, Burkina Faso a Niger, které jsou dnes spojeny v Alianci států Sahelu (AES). Všechny tři země ovládají vojenské režimy, které se výrazně vzdálily od Francie a dalších západních partnerů.
Rusko jim nabídlo vojenskou spolupráci, výcvik a dodávky techniky. V dubnu 2025 Moskva dokonce přislíbila podporu při budování společných sil AES o plánované síle přibližně 5 000 mužů.
Zvláštní význam má Libye
Ruská přítomnost v zemi není důležitá jen sama o sobě. Libye může fungovat jako logistická základna pro operace jižně od Sahary.
Pozornost poutá zejména letecká základna Maaten al-Sarra na jihu Libye. Její poloha poblíž hranic s Čadem a Súdánem je strategická. Podle analýz může vytvořit důležitý logistický uzel mezi severní Afrikou, Sahelem a dalšími oblastmi ruského působení. Rusko současně rozvíjelo infrastrukturu také na dalších libyjských základnách, například Al-Jufra a Al-Khadim.
Vzniká tak potenciální ruský logistický oblouk od Středomoří přes Sahel až do střední Afriky. To je mnohem významnější než samotné působení několika tisíc mužů v jednotlivých zemích.
Od žoldáků k nástroji ruské geopolitiky
Putinův Afrikakorps zajišťuje na černém kontinentu několik činností. Tou první je klasická vojenská činnost, tedy boj proti povstaleckým a džihádistickým skupinám, průzkum, ochranu základen a doprovod konvojů. Druhou je výcvik místních ozbrojených sil. Třetí představuje ochranu spřátelených politických režimů. A konečně čtvrtou jsou ruské ekonomické a strategické zájmy.
Rusko má v Africe zájem například o těžbu zlata a dalších surovin, energetiku, infrastrukturu a dlouhodobé hospodářské kontrakty. Bezpečnostní spolupráce tak vytváří prostředí, ve kterém mohou následovat ekonomické dohody. Africké centrum pro strategická studia popisuje tento model jako propojení vojenské podpory, ochrany režimů a přístupu k přírodním zdrojům.
Ruské kontingenty disponují obrněnou technikou, dělostřelectvem, drony, vrtulníky a leteckými prostředky. Přesná struktura se podle země a úkolu liší.
Moskva využívá situace, kdy africké vlády ztrácejí důvěru v tradiční západní partnery. V Sahelu k tomu přispěly odchody francouzských a dalších západních sil, pokračující džihádistické povstání i nespokojenost s výsledky předchozích bezpečnostních operací.
Rusko nabízí Africe alternativu. Zbraně, instruktory a vojáky bez podmínek spojených s demokratickými reformami. Pro Kreml je přínos jednoznačný. Za relativně omezené vojenské nasazení může získat politický vliv v zemích s významnými nerostnými zdroji, přístup k infrastruktuře a potenciálním vojenským základnám a zároveň oslabovat pozici evropských států a Spojených států.
Zdroj: Congress.gov, Reuters, T2COM, ALJAZEERA
Autor/Licence fotografie: Wagner v Africe, By Corbeau News Centrafrique, CC BY-SA 4.0