Magazín Securitytech.cz přináší rozhovor se slovenským historikem Antonem Hruboněm a zaměřuje se na osobnost kněze a politika Jozefa Tisa, který dodnes zůstává rozporuplnou osobností. „Tisova domnělá roduvěrná láska k národu se neúměrně přeceňuje. Miloval především sám sebe a jen redukovaný národ – tu jeho část, která ho bezmezně obdivovala, považovala ho za prozíravého lídra a projevovala mu respekt vycházející z jeho funkcí.“ říká Hruboň. Další informace a méně známé skutečnosti o Tisovi najdete v našem rozsáhlém rozhovoru.
Jozef Tiso je rozporuplnou postavou slovenských dějin. Jak byste tohoto politika vystihl krátkou charakteristikou Vy?
Jako snaživého kněze s náběhem na solidní kariéru v hierarchii římskokatolické církve, který se však rozhodl investovat svůj osobnostní kapitál do světské rulety. Ta se pod vlivem dramatické změny bezpečnostní architektury Evropy proměnila v ruskou ruletu – nejprve obrazně a později doslova. Tak to už chodí. Politika je riziko.
Tiso chtěl docílit v rámci Československa autonomie. Kdy došlo k jeho obratu a začal požadovat samostatný slovenský stát?
V první řadě musím říct, že my vlastně nevíme – a ani nemůžeme zcela vědět –, kdo čeho chtěl dosáhnout. Naše poznání je omezeno dokumenty – stopami minulosti, které nám po sobě zanechali jejich aktéři. Ano, je třeba říci, že samostatnost neměli až do konce roku 1938 ve svém programu ani ti největší radikálové. Program však nejsou sny. Program se v politice deklaruje navenek, protože je syntézou možností, vymezených kromě jiného i legálními limity. Sny se často odehrávají pouze v našich hlavách. Ne vždy je chceme a ne vždy je můžeme sdílet s ostatními. Vycházeje ze znalosti Tisovy osobnosti, která se vyznačovala až chorobnou fixací na funkce a společenské pocty, si dokážu představit, že se ve svých imaginacích mohl vidět jako prezident samostatného Slovenska už podstatně dříve, než to umožnily německé zahraničněpolitické ambice.
Každopádně navzdory paranoidnímu podezírání zejména českých politiků z neloajality byla Hlinkova slovenská ľudová strana – až na několik nereprezentativních, epizodických případů – skutečně silně pročeskoslovenskou stranou. Platilo to i pro Tisa. Klidně si to představme jako rozvod dvou lidí. Ten obvykle nenastává náhle, ale je výsledkem delšího procesu odcizování, který vyústí ve vzájemnou rozluku. I v Tisově případě šlo spíše o postupnou trajektorii, než o jeden jediný zlomový moment.
Se stoprocentní jistotou mu do hlavy nevidím, ale myslím si, že spouštěčem patologické skepse k ČSR u něho byl Mnichov. Ne že by ho zvlášť trápily Sudety; na to Tiso uvažoval až příliš v etnických, nikoli státně-bezpečnostních a strategických kategoriích. Mnichov však měl své – v Česku ne vždy adekvátně reflektované – sekundární aspekty, týkající se přímo Slovenska. V důsledku Mnichova Slovensko ztratilo Devín, hrad na soutoku Dunaje a Moravy a jeden z nejvýznamnějších prvků historické identity, což mnozí vlastenci brali osobně. Následně však přišla ještě větší rána, na níž se osobně angažoval: klauzule dojednané v Mnichově zavazovaly v horizontu tří měsíců vyřešit i otázku hranic Slovenska s Maďarskem a Polskem.
Tiso byl jako člověk znalý maďarštiny a disponující určitou diplomatickou obratností, známou ještě z kuloárů první Československé republiky, pověřen jednat jako lídr česko-slovenské delegace s Maďary. Jednání ztroskotala a spor byl postoupen arbitrážní německo-italské komisi, která 2. listopadu 1938 ve Vídni postoupila Maďarsku více než deset tisíc kilometrů čtverečních území. Abychom tomu rozuměli: šlo o 21 % tehdejšího Slovenska, včetně nejúrodnějších oblastí. V procentech o území srovnatelně velké, jaké dnes Rusko okupuje na Ukrajině. Rozsah byl šokující. Tiso nečekal zázraky, ale ani takovou facku. Po salcburských jednáních z července 1940, kdy mu Hitler s Ribbentropem přímo nařídili konkrétní změny ve vládě, šlo o druhé největší ponížení v jeho kariéře.
Vžijme se do Tisovy kůže: předseda autonomní vlády Slovenska, který je ve funkci ani ne měsíc, doručí národu takový výsledek. Když se o arbitrážním verdiktu dozvěděl přímo ve Vídni, údajně řekl, aby si to – cituji – „podepsali Češi sami“. Zahraniční politika byla totiž pořád, přirozeně, řízena centrálně z Prahy. Stejně tak v rozhlasovém projevu bezprostředně po tomto fiasku připsal rozsudek na konto Čechů a jejich – znovu cituji – „dvacetileté zhoubné politiky“. Tímto krokem se vmanévroval do kurzu, z něhož už nebylo návratu, přestože se během Háchovy návštěvy v Tatrách na konci prosince 1938 snažili vztahy urovnat. Domnívám se, že v prvních měsících roku 1939 se na scénář rozpadu společného státu aktivně připravoval, ačkoli jej sám neinicioval a i během březnové krize se zachoval relativně profesionálně, usilujíc dodržet procedurální předpisy.
Proč si vláda v Praze nedokázala zjednat na Slovensku po přijetí Mnichovského diktátu pořádek? Pozdější tzv. Homolův puč vlastně další události, které vyvrcholily 6. října 1938 Žilinskou dohodou a slovenskou autonomií, jen oddálil.
Česko-Slovensko, mám tím na mysli asymetrickou federaci po vyhlášení autonomie Slovenska 6. října 1938, bylo v podstatě rozpadajícím se státem, a nikoli výlučně, ba dokonce ani dominantně zásluhou jakéhosi, jak se to kdysi pejorativně říkalo, „slovenského separatismu“. Po kapitulaci československé vlády vůči německým teritoriálním požadavkům nedržel pohromadě žádný spojovací materiál okleštěného zbytku. Neexistovala žádná společná identita, na níž by bylo možné stavět. Stát existoval ze setrvačnosti – jako když při jízdě autem vyřadíte rychlost a vozidlo ještě nějaký úsek dojede na neutrál. Pokud do motoru nevstříknete další palivo, auto se nebude pohybovat dál.
Abychom pochopili, proč se republika rozpadla, musíme do historie vnést nevyhnutnou dávku politologie a bezpečnostní vědy. Když se v roce 1938 vyskytl soubor vhodných okolností daných vnitřní a zahraničněpolitickou konstelací, Němci začali Československo aktivně a cílevědomě rozkládat metodami, které bychom dnes označili za hybridní operace: šíření nálad proti centrální vládě, podpora – morální i finanční – otevřeně protičeskoslovenské propagandy, prohlubování nedůvěry k institucím, navazování kontaktů se slovenskými politiky ačkoli na samostatnou zahraniční politiku neměli mandát a přísliby, že o vitalitu slovenské ekonomiky pod ochranou Říše se nemusejí obávat.
Zapomeňme na mýtus o „kudle do zad“. Jde o alibistické vytěsňování spolupodílu, který na kolapsu ČSR nesly české, potažmo československé vládní elity. Zářijová mobilizace na Slovensku proběhla zcela hladce. Slováci stáli na obranných pozicích, byli připraveni republiku bránit a vykrvácet za ni. Vžijme se empaticky do jejich pocitů. Jakým směrem se asi po politickém rozhodnutí vlády vlast vojensky nebránit mohlo formovat jejich emocionální pouto ke státu, který už byl kardinálně odlišným státem než ten předmnichovský?
Stručně řečeno: invaze do českých zemí z 15. března 1939 představovala už jen symbolické dovršení toho, čeho se Hitlerovi podařilo dosáhnout v předchozích měsících, tedy podkopat samotné základy česko-slovenské státnosti.
Domníval se Tiso upřímně, že tzv. Slovenský štát lze dlouhodobě udržet, nebo dobře věděl, že stojí a padá s nacistickým Německem?
Na tuto otázku je důležité nedívat se očima roku 2026, ale dobovou optikou. Tiso a spolu s ním téměř celá jeho vládní sestava si nepochybně uvědomovali, jaké nebezpečí pro slovenský národ i stát by představovalo hypotetické totální vítězství Německa ve válce. Je přirozené, že si člověk nepřipouští nejhorší scénáře a snaží se na ně nemyslet, protože tím vytěsňuje černé myšlenky. Politikové nejsou výjimkou. Reálně si bezvýchodnost situace a její důsledky začal Tiso uvědomovat až na přelomu let 1944/1945, kdy se i v Bratislavě začaly „balit švestky“. To je jedna věc.
Domnívám se však, že pro Tisa znamenaly jeho funkce podstatně více než suverenita či státnost, a pokud by se například Hitler rozhodl jednoduše zrušit formální samostatnost, byl by ochoten jeho nástupnický útvar – například nějakou formu protektorátu – nadále vést. Oficiálně by to zdůvodňoval argumentem „záchrany národa“ a volbou „menšího zla“, v praxi by skutečným důvodem bylo zachování vlastního komfortu a statusu. Tisova domnělá roduvěrná láska k národu se neúměrně přeceňuje. Miloval především sám sebe a jen redukovaný národ – tu jeho část, která ho bezmezně obdivovala, považovala ho za prozíravého lídra a projevovala mu respekt vycházející z jeho funkcí. Národ byl pro něj především nástrojem a cílem pouze některé jeho segmenty. Koneckonců, hlášení z regionů jasně naznačují, že i když se to lidé báli mluvit nahlas, mnozí od roku 1943 ztráceli původní nadšení pro Tisem vedený režim, protože nenaplnil jejich očekávání. Tiso to navenek nedával najevo, avšak svou opozici, ať už v jiných stranách za první ČSR, nebo ve vlastní straně, upřímně nesnášel.
Autor/Licence fotografie: Jozef Tiso při setkání s Hitlerem, Wikimedia Commons, Public Domain
.jpg?uselang=cs#Licence){kind=link}
Tiso nepatřil k radikálním představitelům HSĽS, spíše k umírněným. Jaké byly jeho vztahy s radikální částí strany a existovaly zásadní třecí plochy?
Rivalské, ale přesto férové. I když ve straně panovalo jisté pnutí, rozpory uvnitř Hlinkovy slovenské ľudové strany v podobě, jako se o nich mluví, jsou do značné míry produktem historiografie, zejména té apologetické, sympatizující s Tisem. V klíčových otázkách, jejichž řešení definují naše vnímání období Slovenského státu, byly oba tyto hlavní proudy víceméně zajedno.
Po válce stanul Tiso před soudem. Je možno na něho nahlížet jako na válečného zločince?
Myslím si, že pojem válečný zločinec se v našem prostoru ustálil spíše jako stigmatizující nálepka než jako konkrétní analytická kategorie, jíž bychom dokázali přiřadit jiný než emocionální obsah. Proto jej používám nerad. Tiso je pro mě politik, který sice osobně nemačkal spoušť, nevhazoval plechovky s cyklonem B do plynových komor, nebil lidi za odlišný politický názor, avšak pro všechny tyto formy perzekuce jako politik vytvořil podmínky a konkrétními opatřeními, zákony a v neposlední řadě i vlastními slovy dláždil cestu k jejich uskutečnění.
Zasloužil si podle Vás absolutní trest?
Na tuto otázku se snažím vždy odpovědět s kapkou humoru: Tresty smrti se udělují za provinění, nikoli za zásluhy. Senát Národního soudu v Bratislavě se na základě retribučního nařízení Slovenské národní rady č. 33/45 rozhodl tak, jak se rozhodl. Svůj verdikt přijal v mezích možností daných platnou legislativou, zároveň však nepochybně pod určitými politickými očekáváními.
Bojoval někdo po válce za Tisův život?
Na mezinárodní úrovni podnikl určité pokusy mnichovský arcibiskup Michael von Faulhaber, který, ačkoli byl odpůrcem nacismu, se mu snažil pomoci k útěku – nakonec neúspěšně, jelikož padl do rukou americké armády po odhalení v klášteře v Altöttingu na území Německa. Paradoxně – a to je pro Tisa smutné memento – Svatý stolec o jeho osud neprojevil žádný výraznější zájem. Na domácí úrovni se některé politické strany zasazovaly o mírnější rozsudek, protože se domnívaly, že případné odsouzení k trestu smrti nepřispěje ke konsolidaci poměrů na Slovensku v obnovené ČSR – právě naopak. To však neznamená, že by zároveň podporovaly jeho neodsouzení. Na potřebě demonstrativního potrestání panoval v rámci Národní fronty víceméně konsenzus. Spor se vedl pouze o výši trestu.
Když se posuneme do moderní doby, jak přistupuje slovenská společnost dnes k Tisovi? A existují na Slovensku v současné době nějaké snahy Tisa rehabilitovat?
V podstatě nijak, Tiso pro naprostou většinu slovenské společnosti představuje kostlivce ve skříni. Intelektuální a právní pokusy o očištění Tisova jména jsou záležitostí 90. let. Už tehdy se ukázalo, že takové iniciativy nemají šanci projít. Jediný, kdo za to může, je sám Tiso. Dnes jde o mrtvé téma. Dokonce i krajní pravice, usilující o své zmainstreamování a zvýšení vlastního koaličního potenciálu, upustila od otevřeného glorifikování prezidenta Slovenského státu. Raději hovoří o zkaženém Západě, diktátu z Bruselu, ohrožení křesťanské Evropy, a podobně. Tiso lidi druhé čtvrtiny 21. století už zkrátka nezajímá, neskrývá v sobě žádnou mobilizační jiskru, nemá jím co říct ani nabídnout.
Nejlepší odpovědí na otázku, která se v periferním spektru dodnes občas objevuje, zda by měl být Tiso rehabilitován, je nejtrefnější protiotázka: A v kterých lázních?
Doc. Anton Hruboň (*1989) je slovenský historik, který se specializuje na dějiny slovenského fašismu a extrémismu. V současné době působí na Fakultě humanitních věd Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici. Z jeho děl můžeme například jmenovat Alexander Mach. Radikál z povolania, Mýtus a kult Jozefa Tisa či Nacionalizmy v nás. Eseje o živej minulosti.
Autor/Licence fotografie: Jozef Tiso, Wikimedia Commons, Public Domain
