13. června 1944 se na anglickém nebi objevila nová podivná hrozba. Královské letectvo bylo zvyklé zachycovat německé stíhací a bombardovací letouny z pevninské Evropy, tato hrozba byla ale jiná. Jednoho úterního rána probudil lidi v jižní Anglii ze spánku řev motorů. Za úsvitu letěl po obloze protáhlý létající objekt s ohnivým ocasem. Náhle hluk utichl, poté létající bomba sklouzla k zemi a explodovala.
Naložena 830 kilogramy výbušnin vytvořila kráter o průměru šesti metrů a způsobila spoušť i ve vzdálenosti 100 metrů. Celkem 13. června 1944 vybuchnou čtyři létající bomby. V Londýně bylo zabito šest lidí, desítky si odnesly zranění, mnoho domů bylo poškozeno a úder zničil i železniční most. Zmatení přihlížející popsali nový nacistický objekt jako „bezpilotní letadlo“, které mělo křídla, proudový motor a hlavici, jež při nárazu způsobila dalekosáhlé explozivní poškození. Jeho motor se ve vzduchu krátce před dopadem na cíl vysadil. Zařízení bylo samonaváděcí.
Jedna z německých zázračných zbraní
Němečtí vojáci odpálili na Anglii střely Fieseler Fi 103 z okupovaného francouzského pobřeží první střely s plochou dráhou letu v dějinách války. Střely, které byly před použitím měsíce testovány v Peenemünde na ostrově Usedom. V dnešní době je známe jako V-1, „Vergeltungswaffe 1“, jak se brzy staly známými v nacistické propagandě. Byla to odplata proti britskému civilnímu obyvatelstvu za spojenecké nálety na německá města. První z takzvaných „Wunderwaffen“ (zázračných zbraní), které Hitler a Goebbels tak vychvalovali, a s nimiž chtěli zvrátit průběh války a dosáhnout konečného vítězství v pátém roce války. V dnešní době by se tato zbraň dala přesněji popsat jako bezpilotní letoun (UAV) a navíc jako první sebevražedný dron.
Stejně jako dnešní bezpilotní letouny (UAV) se i V-1 vyráběla levně a snadno se montovala. Její cenová dostupnost, stejně jako škody a teror, které působila, byly důvodem, proč se Třetí říše rozhodla investovat do její výroby, zatímco válka se vlekla.
Nedostatek pracovních sil, napjatá ekonomika podléhající válečným nákladům a obecný pokles morálky civilního obyvatelstva oslabovaly schopnost Německa udržet válečné úsilí. Hitler doufal, že se V-1 ukáže jako zázračná zbraň, která obrátí situaci ve válce proti Spojencům a povede k rychlému vítězství.
Zbraň, která předběhla svou dobu
V-1 byla na svou dobu velmi sofistikovaná. Byla předprogramována tak, aby vyhledávala cíl, a dokázala sama korigovat kurz. Podle německého Deutsches Museum byl před startem nastaven pokročilý autopilot a naprogramován požadovaný dolet, výška a dokonce i povětrnostní podmínky, kterým se měla V-1 přizpůsobit. Po odpalu si mohla střela upravovat kurz pomocí vestavěného barometrického výškoměru, magnetického kompasu a gyroskopu. Dálkoměr poháněný vrtulí jí pomáhal dosáhnout cíle. Raketa V-1 byla vybavena hlavicí o hmotnosti 1 800 liber a letěla rychlostí až 400 mil za hodinu. Byla nechvalně známá svým bzučivým zvukem, který pak před dopadem utichl.
Kromě autonomie měla V-1 i další podobnosti s dnešními UAV. Stejně jako několik moderních variant bezpilotních letounů, včetně Kratos XQ-58A Valkyrie, mohla být V-1 vypuštěna pomocí šikmé rampy. Jak je v moderním válčení s drony často zvykem, byla nasazována ve vysokých počtech.
Stejně jako mnoho dnešních dronů, i rakety V-1 mohly být odpalovány z jiných strojů za letu. V-1 se původně odpalovala z ramp na okupovaném evropském pobřeží, ale po ztrátě většiny startovacích ploch po vylodění v Normandii začalo Německo provádět i vzdušné odpaly. Hlavním nosičem byl letoun Heinkel He 111, který nesl střely V-1 pod trupem a za letu je uvolnil nad Severním mořem nebo pobřežím. Tím se výrazně prodloužil dostřel a umožnilo jim útočit dál do Británie. Občas byly použity i jiné upravené stroje, ale He 111 byl standardem. Podle zpravodajské stanice Norddeutscher Rundfunk byly během války z bombardérů Heinkel 111 úspěšně odpáleny stovky raket V-1.
Stopy zkázy
Podle Historicko-technického muzea v Peenemünde bylo v relativně krátkém časovém horizontu před koncem války vyrobeno celkem asi 30 000 střel V-1. Do konce března 1945 jich bylo jen na Londýn odpáleno více než 10 000 a další mířily na Rotterdam, Antverpy a Lutych. Během jediné noci z 15. na 16. června 1944 bylo z celkem 96 různých odpalovacích míst V-1 v nacisty okupované Evropě odpáleno na Anglii přes 200 raket V-1. Více než 70 jich zasáhlo Londýn a odhadem 53 dosáhlo Portsmouthu a Southamptonu.
Spojenci a boj proti V-1
Rakety V-1 byly cenově dostupné, výkonné a způsobovaly těžké škody. Nakonec se jim však z několika důležitých důvodů nepodařilo Hitlerovi přinést vytoužené konečné vítězství.
Přestože Spojenci postrádali podobnou technologii, jejich úsilí o likvidaci nebezpečí, jež V-1 představovaly, bylo úspěšné. Ve vzduchu byly likvidovány technikou, kterou zavedlo australské eso létající na Spitfirech Ken Collier, kdy piloti stíhaček zachytili letící V-1 a srazili ji pomocí křídel svých strojů z kurzu. Další byly zachyceny pomocí balónových baráží s napnutými ocelovými lany. Nečekalo se na rozpoznání zamýšlených cílů německých střel. Bylo zřejmé, že V-1 nevyhnutelně způsobí škodu, takže jediným řešením bylo je okamžitě zlikvidovat.
Dalšími faktory, které způsobily neúspěch Hitlerových „sebevražedných bezpilotních letounů“, byly neúnavné spojenecké bombardování výrobních a odpalovacích míst V-1 a kritická situace Německa v letech 1944-45.
Zdroj: Army Times, NDR
Autor/Licence fotografie: Neznámý, Volné dílo