Nacistické vedení si velmi brzy uvědomilo, jakou výhodu přináší mobilní, dobře chráněné velitelství. Výsledkem byl luxusní, ale těžce obrněný vlak označovaný jako Führersonderzug. Osobní vlak Adolfa Hitlera, jenž měl sloužit nejen jako dopravní prostředek, ale i jako plnohodnotné, samostatně fungující centrum řízení války.
Od roku 1939 nesl název „Amerika“, ovšem po zlomu ve válce a Hitlerově rozhodnutí vyhnout se výrazu spojovanému se Spojenými státy byl počátkem roku 1943 přejmenován na „Brandenburg“.
Cesty mezi velitelstvími
V počátcích druhé světové války byl vlak využíván jako mobilní štáb. Během západního tažení i balkánské operace fungoval jako plnohodnotné velitelské pracoviště vybavené komunikační technikou, konferenčním zázemím a ochranou proti leteckým útokům. Po roce 1941 už Hitler vlak jako velitelství prakticky nevyužíval, přesto v něm nadále pravidelně cestoval mezi Berlínem, Berchtesgadenem, nově budovaným Vlčím doupětem či dalšími předsunutými štáby. Vlak tak zůstával jedním z jeho nejčastějších dopravních prostředků až do konce války.
Přísně utajené přesuny
Každá cesta byla doprovázena mimořádnými bezpečnostními opatřeními. Vlak se vždy pohyboval v doprovodu předběžných i zadních hlídek, měl vyhrazené trasy a železničáři i osádka Luftwaffe museli po ukončení přesunu zničit veškeré detailní rozkazy, aby nebylo možné odhalit strukturu či zvyky Hitlerových cest. Přesto se několik dílčích informací dochovalo, zejména o jízdě z 23.–24. června 1941, kdy vlak přepravil Hitlera do Vlčího doupěte bezprostředně po zahájení operace Barbarossa.
Jak vypadala železniční pevnost
Sonderzug byl impozantní soupravou o délce přes 400 metrů a hmotnosti okolo 1200 tun. Tvořily jej obrněné i běžné vozy, speciální technické zázemí a vše, co bylo nutné pro provoz mobilního štábu. Běžná sestava zahrnovala dvojici lokomotiv, standardně válečné stroje třídy K5E, schopné táhnout těžce pancéřovaný vlak. Flakwagen, tedy protiletadlové vozy vybavené čtyřnásobnými 20mm kanóny Flakvierling, obsluhovanými muži z jednotky „General Göring“. Führerwagen, Hitlerův osobní vůz s pracovnou a soukromým apartmánem. Befehlswagen, velitelský vůz s konferenční místností, radiovým a telegrafním centrem. Ubytovací vozy pro doprovodné oddíly SS a Reichssicherheitsdienst. Jídelní a společenské vozy, hostinské vagóny a tzv. Badewagen, speciální koupací vůz. Spací vozy pro personál, techniky, ordonance či tiskové oddělení vedené Otto Dietrichem.
Podle pamětníků nebyla protiletadlová výzbroj nikdy použita v boji, vlak se pohyboval výhradně na pečlivě zajištěných trasách a spojenecké letectvo až do závěru války málokdy dokázalo přesně určit, kde se souprava nachází.
Konec „Ameriky“
V dubnu 1945, kdy se nacistické Německo hroutilo, nařídil Hitler svému pobočníkovi Juliu Schaubovi odjet k „Brandenburgu“ a zničit jej, aby nepadl do rukou Spojenců. Schaub úkol nesplnil; Hitlerův osobní vůz nakonec zlikvidovalo až SS po jeho smrti. Zbytek soupravy však spojenci ukořistili v dobrém stavu a několik let jej používali v okupační správě. V 50. letech byly vozy vráceny Spolkové republice Německo a nový kancléř Konrad Adenauer je využíval jako svůj oficiální vlak. Některé vozy sloužily v běžném provozu až do 80. let a několik z nich je dodnes uloženo v muzeích či železničních depozitářích.
Soupravu postavily firmy Krauss-Maffei a Henschel, dva nejvýznamnější němečtí výrobci lokomotiv a vojenské techniky té doby. Maximální rychlost vlaku dosahovala podle podmínek trati až 120 km/h, i když při běžných přesunech byla nižší kvůli bezpečnostním opatřením a přítomnosti obrněných vozů.
Zdroj: Hitler Archive, Medium
Autor/Licence fotografie: Vagón z Compiègne, Bundesarchiv, Bild 183-M1112-500 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de