Šéfredaktorka webu Defense One Lauren Williamsová si položila zajímavou otázku: „Kolik dronů je potřeba k nahrazení torpédoborce?“ Tímto tématem se v rámci amerického námořnictva zabývá Úderná skupina 66. Task Force 66 je součástí Šesté flotily se základnou ve Středomoří a podle kontradmirála Michaela Mattise experimentuje s postmoderně znějícím konceptem „dekonstruovaného torpédoborce“.
Mattis předpokládá, že flotila dvaceti bezpilotních hladinových plavidel (USV) různých typů by mohla plnit stejné mise jako torpédoborec s řízenými střelami (DDG) třídy Arleigh Burke. Dále říká: „Myslíme si, že bychom to dokázali za cenu v podstatě 1/30 ceny DDG.“ Třída Burke stojí podle Kongresové výzkumné služby úctyhodných 2,5 miliardy dolarů na trup. Výpočty naznačují, že hladinové námořnictvo by mohlo za cenu 83 milionů dolarů získat flotilu, která disponuje obdobnými schopnostmi jako stávající americký torpédoborec.
Ukrajinské zkušenosti
Mattisova pracovní skupina, která bedlivě sledovala válku na Ukrajině, strávila léto 2025 testováním bezpilotních systémů v rámci mezinárodních cvičení. Skupina se připojila k druhé vícedoménové pracovní skupině armády v Arcane Thunder a k partnerům NATO v každoročním námořním cvičení BALTOPS. Tým Task Force 66 také spolupracuje s pracovní skupinou NATO X na zvyšování povědomí o dané oblasti.
„Ukazuje se, že Baltské moře je také dost žíravé prostředí. Podobně jako ve východním Středomoří nebo v Černém moři jsme zaznamenali určité rušení a falešné signály… Byli jsme schopni vidět problémy působící v tomto elektromagnetickém spektru,“ řekl Mattis. Během cvičení BALTOPS, které skončilo v červnu, spolupracovala pracovní skupina s Královským námořnictvem a velela bezpilotním systémům. Také testovala bezpilotní plavidla pro logistiku s polskými speciálními jednotkami a armádou během cvičení BALTOPS a Arcane Thunder.
Nesplnitelné zadání?
Cílem Task Force 66 je experimentovat s drony ve formacích a zjistit, co je potřeba k tomu, aby se robotická flotila dostala na roveň tradičním pilotovaným platformám. Nutností jsou schopnosti jako nést zbraně nejen pro svou obranu, ale i pro útoky na nepřátele jak na moři, tak ve vzduchu. Sledovat nepřátelské síly a zároveň zamezovat jejich schopnosti se koordinovat. Aby flotila dronů skutečně nahradila DDG, musela by se chlubit podobnými vlastnostmi, kterými Arleigh Burke disponuje. A že jich není podle amerického magazínu The National Interest zrovna málo:
- Pohon schopný dosáhnout rychlostí přes 30 uzlů pro útočné jednotky roje dronů
- Dosah bez doplnění paliva přesahující 4 000 námořních mil při rychlosti 20 uzlů
- Schopnost tankovat během plavby
- Robustní komunikační sada pro předávání informací a koordinaci operací s posádkami lodí, letadel a společných sil
- Sada elektronického boje s obrannými i útočnými schopnostmi
- Letecká kapacita rovnocenná s dvěma vrtulníky SH-60
- Ekvivalent bojového systému Aegis, který kombinuje senzory, počítače a řízení palby pro detekci, sledování a útok na letadla, rakety a válečné lodě na velkou vzdálenost
- Sonar a zařízení pro zpracování dat pro lov ponorek
- Ekvivalent palebné síly 96 vertikálních odpalovacích zařízení obsahujících různou munici pro vedení povrchových, protiletadlových a protiponorkových střetů
- Různé typy CIWS a další systémy krátkého dosahu proti raketovým a leteckým útokům
To vše by bylo nutné koordinovat pomocí umělé inteligence… A právě zde je dobré se podle redakce Securitytech.cz ptát, zda se nejedná o klasický omyl při plánování nových zbraňových systémů. Tedy snaha nahradit starý systém 1:1 v jeho původní podobě a schopnostech, místo aby se využily nové koncepty. Pokud tedy řekneme „chceme roj dronů, který tohle všechno umí,“ vychází vám velmi složitý, drahý a velký program v podstatě jen „nový dekonstruovaný Burke“. Náhrada 1:1 ale není patrně nutná. V době, kdy hlavním nepřítelem měla být obrovská sovětská flotila, byl koncept DDG platný, ale nyní dochází ke změnám, kdy je možné využít drony propojené datalinkem a sdílet data z místa bojiště.
Takže je rozumné uvažovat o tom, že „roj dronů“ nemusí mít rovnocenné schopnosti jedné lodě DDG, ale spíše doplňovat a spolupracovat se stávající flotilou lodí typu Arleigh Burke nebo křižníky Ticonderoga. Místo „jedna loď = jedna platforma pro všechno“ může být cílem distribuovaná flotila, kde každá jednotka (pilotovaná i nepilotovaná) plní jen část úkolů, ale dohromady vytvářejí vyšší bojovou hodnotu. Bonusem je samozřejmě i možnost ponechat mimo primární zónu ohrožení řídící loď typu DDG a koordinovat bojové drony na dálku.
Nahradit DDG? Ne, přidat mu schopnost ovládat a spolupracovat s drony
Takže není rozhodně nutné mít dron se systémem Aegis. Radar a řízení palby mohou být na jednom řídícím plavidlu typu torpédoborec nebo křižník a k doplnění využít schopností letounu E-2D Hawkeye vybaveného AESA radarem AN/APY-9, zatímco drony plní jen dílčí úkoly. Útočné drony mohou být oddělené od průzkumných. Jeden dron detekuje cíl a sdílí souřadnice, další dron vypálí střelu, a to vše přes datalink. Jiný může provádět úkoly elektronického boje. Takže cílem by neměla být dekompozice DDG do malých dronů se 100% náhradou funkčnosti. Cílem by mělo být vyvinout drony k doplnění a rozšíření schopností stávajících hladinových lodí US Navy.
Zdroj: The National Interest, Defense One
Autor/Licence fotografie: U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist 2nd Class Kaleb J. Sarten/Released, Public Domain