F-15SE Silent Eagle byl neúspěšným projektem společnosti Boeing, jehož cílem bylo transformovat osvědčený stíhací letoun F-15 do podoby se sníženou radarovou viditelností. Navzdory technickým inovacím a úpravám však tento projekt nenalezl své místo na trhu a zůstal pouze ve fázi demonstrátoru. Snaha převést stíhačku vyvinutou pro rychlost a mimořádné výkony na schopnost stealth selhala.
Reakce na vlastnosti MiGu-25, které neexistovaly
F-15 byl zkonstruován v době, kdy hlavní prioritou stíhaček byla hrubá síla a poté, co se „Strýček Sam“ vyděsil vymyšlenými historkami o schopnostech sovětského MiGu-25, USA vynaložily značné prostředky na vytvoření protipólu MiGu-25. V roce 1969 tedy americké letectvo udělilo společnosti McDonnell Douglas kontrakt v hodnotě 1,1 miliardy dolarů na návrh a stavbu prvních 20 kusů nového amerického superstíhače. V dnešní hodnotě je to zhruba 9,75 miliardy dolarů za prvních 20 F-15, tedy asi 485,5 milionu dolarů na jednoho „orla“. To znamená, že první várka F-15 byla dražší než F-35 a dokonce i než F-22 Raptor.
Ale vložené finance se ukázaly jako dobrá investice, protože F-15 Eagle se stal absolutní stíhací jedničkou konce 20. století a dodnes si udržuje nikým nepřekonaný rekord 104 vítězství a nulových ztrát ve vzdušných soubojích. A nejnovější iterace Eagle, známá jako F-15EX, je nejlepší stíhačkou 4. generace na světě.
Snaha o modernizaci klasického zabijáka
V roce 2009 představila společnost Boeing koncept F-15SE Silent Eagle, který měl kombinovat osvědčené vlastnosti F-15 s prvky stealth technologie. Cílem bylo nabídnout zákazníkům alternativu k páté generaci stíhaček, jako je F-35, ale s nižšími náklady a známou, již implementovanou platformou.
Klíčové úpravy pro snížení radarové viditelnosti
Aby bylo dosaženo snížení radarové odraznosti, byly na F-15SE provedeny následující úpravy. Konformní zbraňové šachty (CWB) – namísto tradičních podvěsných palivových nádrží byly integrovány zbraňové šachty do trupu letounu, což umožnilo vnitřní nesení výzbroje a snížení radarového profilu. Svislé ocasní plochy byly nakloněny o 15° směrem ven, což nejen přispělo ke snížení radarové odraznosti, ale také zlepšilo aerodynamické vlastnosti letounu.
Použití radar absorbujících materiálů (RAM). Na kritických částech letounu byly aplikovány materiály pohlcující radarové vlny, čímž se dále snižovala radarová viditelnost.
Demonstrátor F-15SE, označený jako F-15E1, poprvé vzlétl v červenci 2010. Byl vybaven moderním radarem APG-82 AESA a systémem fly-by-wire, což zlepšilo jeho manévrovatelnost a schopnosti v boji. Letoun dosahoval maximální rychlosti Mach 2.15 a měl dolet přibližně 3 900 km.
Omezený stealth potenciál
Navzdory výše zmíněným úpravám zůstávala radarová odrazová plocha F-15SE výrazně vyšší než u stíhaček páté generace. Zatímco F-22 Raptor má efektivní odrazovou plochu přibližně 0,0001 m2 a F-35 Lightning II kolem 0,0015 m2, F-15SE dosahoval hodnoty přibližně 5 m2, což je stále pětkrát více než u letounu F/A-18 Super Hornet, který nedisponuje schopností stealth.
Výkonné motory F-15 a filozofie designu zdůrazňující syrové bojové schopnosti se nakonec ukázaly jako neslučitelné s požadavkem na stealth. Úsilí Boeingu jasně potvrdilo jednu věc, F-15 Eagle se stále nejlépe hodí jako stíhačka pro vybojování vzdušné převahy než kradmý infiltrátor.
Neúspěch na mezinárodním trhu
Boeing nabízel F-15SE několika zahraničním zákazníkům, včetně Jižní Koreje, Izraele, Saúdské Arábie a Japonska. Všechny tyto země však nakonec upřednostnily nákup F-35, který nabízel vyšší úroveň stealth schopností. Například Jižní Korea zvolila F-35 i přes vyšší pořizovací náklady, protože poskytoval lepší schopnosti v oblasti přežití a průniku do nepřátelského vzdušného prostoru.
Zdroj: 19fortyfive.com, airforce-technology.com
Autor/Licence fotografie: Airman Magazine, CC BY-NC 2.0