V těchto dnech si připomínáme 80 let od konce druhé světové války v Evropě a magazín Securitytech.cz pořídil na toto téma rozhovor s historikem z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Doc. PhDr. Vítem Smetanou, Ph.D. „Osvobození od nacismu samozřejmě samo o sobě neznamenalo novou okupaci. Spojenecké jednotky se k 1. prosinci 1945 z československého území stáhly. Další vývoj státu tak byl v československých rukou,“ míní Smetana. Jak odborník na dějiny mezinárodní politiky a diplomacie nahlíží na dramatické události spojené s koncem války, například na únosy československých občanů sovětskou vojenskou kontrarozvědkou SMĚRŠ? A zavlekl podle něho Edvard Beneš Československo do sovětské sféry vlivu? O tom a dalších dosud méně známých skutečnostech více v našem rozsáhlém rozhovoru.
Pane docente, připomínáme si 80 let od konce druhé světové války a osvobození naší země od nacismu. Ve veřejném prostoru se začínají objevovat názory, že osvobození bylo ve skutečností novou okupací, tentokrát však sovětskou. Jak na tyto názory jako odborník pohlížíte?
Osvobození od nacismu samozřejmě samo o sobě neznamenalo novou okupaci. Spojenecké jednotky se k 1. prosinci 1945 z československého území stáhly. Další vývoj státu tak byl v československých rukou. Nedává smysl snažit se při interpretaci minulých desetiletí nějak „přeskočit“ období 1945-48, kdy existovala politická i názorová pluralita se soutěživými volbami, jakkoli omezovaná počtem povolených stran a deklaratorně zakazovanou kritikou Sovětského svazu. Samozřejmě ovšem sám fakt, že většina území státu byla osvobozena Rudou armádou, nejvíc nahrával komunistům – ať už v rovině propagandistické nebo v rovině eliminace některých politických protivníků, k čemuž zejména na konci války na Slovensku sovětské jednotky a orgány napomáhaly. Řekl bych tedy, že způsob, jakým bylo Československo osvobozeno od nacismu, velmi napomohl Komunistické straně Československa (KSČ), v jejím střednědobém cíli uchopení moci a likvidace demokratického zřízení.
Rovněž jsme ve veřejném prostoru svědky názoru, že druhou světovou válku rozpoutal kromě Německa také Sovětský svaz. Vidíte Sověty jako spoluviníka největšího ozbrojeného konfliktu v dějinách, nebo je to ahistorická konstrukce?
Pokud ponecháme stranou dálněvýchodní konflikt a japonský útok na Čínu, pak druhou světovou válku nepochybně zahájilo Německo útokem na Polsko 1. září 1939. Přestože Británie a Francie na jaře téhož roku, po německém obsazení zbytku českých zemí, garantovaly polskou nezávislost, a Británie 25. srpna uzavřela s Polskem smlouvu o vzájemné pomoci, Hitler nevěřil, že západní mocnosti skutečně budou intervenovat. Přesto Neville Chamberlain 3. září skleslým hlasem oznámil, že nastala mezinárodněprávní situace, jež přivedla Británii do války s Německem – a podobné oznámení přišlo o pár hodin později z francouzské strany. Sovětský svaz se naopak připojil k útoku na Polsko 17. září. Dva měsíce nato zaútočil také na Finsko a v červnu 1940, když se zraky celého světa upínaly k německým vítězstvím v západní Evropě a k pádu Francie, anektoval pobaltské státy, Besarábii a Bukovinu. Toto všechno jsou fakta, žádná ahistorická konstrukce. Je samozřejmě otázkou, jak to vše interpretovat. Podle mě označení „spoluvina“ je určitě blíže objektivnímu soudu nežli tvrzení, že se Sovětský svaz těmito kroky jen snažil získat čas a předpolí na to, aby se mohl dostatečně připravit na konflikt s Německem. Stalinova reakce a zoufalá sovětská nepřipravenost na německý útok v červnu 1941 tuto interpretaci popírají samy o sobě.
Navíc nezapomínejme, že sovětské útoky a územní anexe z let 1939-1940 proběhly (s výjimkou Bukoviny) na základě tajného dodatku sovětsko-německé smlouvy o neútočení z 23. srpna 1939. Už samotná tato smlouva kryla Německu záda, protože eliminovala nebezpečí dlouhodobé války na dvou frontách. A sovětské vedení se pro ni rozhodlo dobrovolně – v situaci, kdy paralelně probíhala britsko-francouzsko-sovětská jednání o Velké alianci. Takové spojenectví tří velmocí mohlo nové světové válce zabránit. Před lety jsem k tomuto tématu prostudoval veškerou dostupnou dokumentaci – a jasné je jedno: Sovětská strana uzavření takové aliance cíleně brzdila dalšími a dalšími požadavky, jež vznášela. Stalin se totiž rozhodl pro Německo především proto, že od něj mohl získat podstatně více. A územní expanze byla – a jak vidíme i dnes zůstává – tradičním cílem kremelských vládců.
Edvard Beneš podepsal v roce 1943 československo-sovětskou smlouvu o přátelství a poválečné pomoci. To mu mnozí historikové zazlívají, podle nich Beneš „zatáhl“ později osvobozené Československo pod sovětskou knutu. Mohl však ve skutečnosti Beneš jednat jinak, když byl zklamaný postoji západních velmocí v krizovém roce 1938 a ze svého pohledu hledal bezpečnostní poválečné garance jinde, tedy u Sovětů?
Obecně by se zklamání nikdy nemělo pro státníka stát vodítkem příští politiky; osobní dojmy a pocity tím totiž projektuje do budoucnosti národa a státu. A jistě bylo na místě vnímat ten posun od chamberlainovského appeasementu k odhodlanému churchillovskému boji v kombinaci se vstřícností, které se Benešovi za války dostávalo od ministra zahraničí Anthonyho Edena, velvyslance Philipa Nicholse i dalších významných osobností, jako byli Bruce Lockhart, Hugh Dalton a další. A právě Britové Benešovi rozmlouvali na jaře a v létě 1943 jednostranné smluvní přichýlení se k Moskvě – v situaci, kdy je persona grata v Londýně, ve Washingtonu i v Moskvě. Sami chtěli zamezit závodům velmocí o uzavírání spojeneckých smluv s exilovými reprezentacemi. Podporovali konfederační uspořádání střední Evropy, případně uzavření trojstranné smlouvy sovětsko-polsko-československé – i s možnou účastí Velké Británie. Ale Sověti se postavili proti oběma projektům – a československá exilová reprezentace se s tímto sovětským „vetem“ smířila, vlastně docela ochotně. Touha po zajištění československé bezpečnosti ze strany Sovětského svazu byla tehdy skutečně obrovská, což je zřejmé z výroků členů exilové vlády, přičemž podobné zprávy přicházely i z okupované vlasti.
Vedle smlouvy jako takové byla ovšem už v letech 1942-1943 alarmující míra ochoty ustupovat sovětským „přáním“ – často ještě dříve, než byla vůbec vyřčena. A jestliže prezident Beneš při návštěvě Moskvy v prosinci 1943 žádal o koordinaci československé zahraniční politiky se sovětskou, stěží mu mohlo nebýt jasné, jakou povahu taková „koordinace“ bude mít a jaká role připadne československé straně. V závěru války pak opakovaně varoval sovětské diplomaty před budoucí válkou západních mocností proti Sovětskému svazu, přičemž zdůrazňoval, že Československo bude i v takovém případě stát na straně svého velkého spojence. To už byly výroky, které ve svých důsledcích snižovaly šance na poválečnou nezávislost Československa, pro niž byla evidentní podmínkou dlouhodobá spolupráce velmocí. A přestože ve smlouvě nechyběla klauzule o nezasahování do vnitřních záležitostí Československa, sám Beneš paradoxně žádal o její porušení – ať už žádostí o poválečný nátlak na československou vládu, aby potrestala všechny provinivší se Slováky (prosinec 1943), nebo výzvou, aby mu Stalin poradil se sestavením československé vlády (březen 1945). Vždycky říkám, že jistě bylo možné dělat vůči Sovětskému svazu politiku vstřícnou, ale zároveň důstojnou…
A konečně hlavním problémem československo-sovětské smlouvy byl fakt, že už na konci války se prozíravým politikům začalo ukazovat, že největší nebezpečí pro československou nezávislost a následně i demokracii představuje Sovětský svaz sám, v kombinaci s komunistickou ideologií. Naprostá většina československých představitelů však byla nadále fascinována německou hrozbou, přestože Německo bylo doslova v troskách a okupováno čtyřmi vítěznými mocnostmi. A jakmile Američané a Britové začali od konce roku 1946 dávat najevo, že v zájmu hospodářské rekonstrukce Evropy není možné nadále bránit revitalizaci německého hospodářství, znamenalo to pro československé představitele další impuls k utužování vazeb se Sovětským svazem – a to i v situaci rostoucí polarizace mezi Východem a Západem a počátků studené války.
Připomněli jsme si také protinacistické Pražské povstání. Jakou roli měla při něm Ruská osvobozenecká armáda (ROA), tedy vlasovci?
Vlasovci se svými těžkými zbraněmi pomohli Praze ve dnech 6. a 7. května zcela zásadním způsobem. Na jihu a jihozápadě Prahy odrazili hlavní nápor německých jednotek a zabránili tak rozsáhlému krveprolití a destrukci hlavního města. Politicky však byli problematickým spojencem, a tak se od nich Česká národní rada distancovala. Následně se začali z Prahy stahovat směrem k americkým liniím. Přesto velitel 1. pěší divize ROA generál Buňačenko dal rozkaz jednotce asi 800 dělostřelců, aby ještě 8. května pomohla na jihu Prahy – a i tato pomoc byla zásadní. Celkem se obrany hlavního města zúčastnilo asi 25 000 vlasovců, z nichž asi stovka jich v bojích na přístupech ku Praze a v pražských ulicích padla. Dalších dvě stě jich bylo těžce raněno. Po příchodu Rudé armády byli ovšem tito vojáci vyvlečeni z pražských nemocnic a zvláštními sovětskými oddíly zlikvidováni…
Proč se její příslušníci objevili v inkriminovanou dobu právě v Praze?
Jednotky ROA byly rozmístěny na vícero místech v Čechách. 1. divize to měla k Praze z Berounska blízko. A byla to právě iniciativa jejího velitele Sergeje Buňačenka – v opozici vůči skeptičtějšímu vrchnímu veliteli ROA generálu Andreji Vlasovovi – pomoci v Praze „bratrům Čechům“. Toto odstřižení se od Němců mělo samozřejmě za cíl smýt ze sebe aspoň část viny za dosavadní kolaboraci s Němci a zajistit si takovouto pomocí lepší zacházení ze strany vítězů. 5. a 6. května se Buňačenko ještě domníval, že do Prahy přijdou z Plzně Američané. Netušil, že generál Eisenhower se právě 5. května rozhodl vyhovět sovětské žádosti, aby Američané do Prahy nepostupovali, zdůvodněné nepravdivou informací, že pražská operace Rudé armády už začala a mohlo by dojít k promísení vojsk.
Za Rudou armádou také pochodovaly oddíly sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ, které unášely československé občany na území Sovětského svazu. Sověti zcela ignorovali smlouvu z 8. května 1944 mezi československými a sovětskými orgány na osvobozeném území. Proti únosům protestoval například generál Bohumil Boček i Jan Masaryk. Jak si vysvětlujete nečinnost československých úřadů a politické reprezentace, na kterou například doplatil generál Sergej Vojcechovský a mnozí jiní?
Na Slovensku došlo k hromadným únosům československých občanů už v závěru války a byly zacíleny jednak na kolaboranty a válečné zločince, ale často nabraly podobu náhodného odchytávání lidí na ulicích a následných deportací na nucené práce do Sovětského svazu. Celkem tato sovětská brutalita postihla asi 6000 osob. V českých zemích šlo o promyšlenou perzekuci zacílenou především proti příslušníkům meziválečné bělogvardějské emigrace – přestože se většinou jednalo o československé občany. Z větší části se vše odehrálo v prvních dnech míru a terčem tohoto násilí se stalo přibližně 500 osob. Představa, že by se bylo podařilo proti těmto akcím speciálních sovětských orgánů v oněch chvílích zorganizovat nějakou protiakci československých úřadů, je spíše iluzorní. Zvláště když pro něco takového neexistovala politická vůle. Život obnoveného státu se v prvních týdnech po osvobození nesl především v duchu vděku Rudé armádě – Osvoboditelce. Ostatně, při dokazování „protisovětské činnosti“ a v několika případech i při výběru dalších osob pro deportaci (kupříkladu význačného geografa Petra Savického) posloužily sovětským orgánům materiály Ruského zahraničního historického archivu, který byl od roku 1928 spravován československým ministerstvem zahraničí. Dne 13. června 1945 totiž rozhodla vláda z podnětu komunistického ministra školství a osvěty Zdeňka Nejedlého o předání této rozsáhlé archivní sbírky Sovětskému svazu jako výraz vděku za osvobození…
A byly oficiálně vzneseny nějaké stížnosti sovětské straně proti těmto svévolným únosům?
Šlo spíše o apely či výzvy než o stížnosti. Už 23. května 1945 května naléhal státní tajemník v ministerstvu zahraničí komunista Vladimír Clementis na sovětského velvyslance Zorina, aby skončily deportace ze Slovenska, protože československé orgány už jsou schopny samy zajistit potrestání tamních zrádců a kolaborantů. Dne 7. června byla sovětskému velvyslanectví předána oficiální žádost ministerstva zahraničí, iniciovaná Bohumilem Bočkem, aby deportace přestaly a deportované osoby byly vráceny. Krátce nato apelovali ve stejném smyslu vicepremiér Ján Ursíny při jednání v Moskvě s Molotovovým náměstkem Andrejem Vyšinským a následně opět Clementis v rozhovoru se Zorinem. Sovětská strana odpověděla teprve na konci srpna, s tím, že brzy bude ze sovětských táborů propuštěno 30 tisíc válečných zajatců české, slovenské a rusínské národnosti. Byl to počátek sovětských vytáček, úhybných manévrů a v tomto případě směšování kategorií internovaných osob.
V dalších měsících sovětská strana argumentovala, že nemůže mít přehled, kde se nacházejí které osoby na celém rozsáhlém území Sovětského svazu – a žádala tyto informace od československých úřadů! To byl sice zcela absurdní požadavek – nicméně na základě informací od malého množství osob, které byly na přelomu let 1945 a 1946 ze sovětských táborů propuštěny, se dařilo vytvořit si alespoň hrubou představu o tom, kde se internovaní nacházejí. Šlo především o tábory ve městě Stalino na Donbase a dále byly hlavními centry tábory Džaudžikau a Nuzal v severní Osetii. V letech 1946 a 1947 naléhal na propuštění internovaných opakovaně velvyslanec Jiří Horák a další diplomaté – pouze s částečnými úspěchy. A tak se celý proces protáhl až do období po komunistickém převratu v Československu. Na 300 československých občanů se však už ze sovětských gulagů nikdy nevrátilo – mj. generál Sergej Vojcechovský, kterého jste již zmiňoval, či bývalý předseda autonomní vlády Podkarpatské Rusi a prezident nezávislé Karpatské Ukrajiny Augustin Vološin.
Příklon k levici a socializaci byl po válce patrný, z čehož těžila KSČ. Kde hledat další příčiny nejsilnějšího mocenského postavení komunistů? Vnímali tehdy lidé, že se jedná ve skutečnosti o stranu, která usiluje o likvidaci tehdy omezené demokracie a nastolení diktatury?
Toto je opravdu otázka na dlouhé pojednání – a částečně jsem na ni odpovídal už ve svém minulém rozhovoru pro váš magazín. Klíčový byl samozřejmě výsledek voleb v květnu 1946, v nichž komunisté získali v českých zemích 40 % hlasů (na Slovensku „jen“ 30 %). KSČ před volbami nehovořila o socialistické revoluci, pouze o revoluci národní a demokratické, čímž mnohé důvěřivé voliče zmátla, zvláště když zdůrazňovala respekt k soukromému zemědělství či drobnému podnikání. Vstupem do KSČ, nebo volbou komunistů si také mnoho lidí chtělo pojistit předchozí majetkové transfery do svých rukou, zejména v pohraničí, či si zajistit beztrestnost za svá provinění z doby okupace. A v neposlední řadě komunisté mnohým imponovali svou demonstrovanou silou a také domnělou kompetencí – zvláště když zdůrazňovali, že Československo je „v sovětské sféře“, v níž se oni umějí nejlépe orientovat a pro Československo tak vymoci nejlepší podmínky v otázkách územních, národnostních či hospodářských. V celém tomto kontextu jako by byla značnou částí veřejnosti zapomenuta Gottwaldova památná slova z roku 1929, že se komunisté jezdí do Moskvy učit, jak politikům z ostatních stran „zakroutit krkem“. A zároveň nemějme přehnané iluze: určité, ne zcela zanedbatelné části zradikalizované veřejnosti naopak konvenovala…
Autor/Licence fotografie: Bundesarchiv, Bild 183-N0301-503 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de