B-1B Lancer je americký strategický bombardér, který vznikl jako odpověď na rostoucí potřebu letectva Spojených států vyvinout výkonný stroj schopný pronikat hluboko do nepřátelského území s jadernou i konvenční výzbrojí. Jeho dramatická historie je odrazem proměn vojenské doktríny během studené války, technologického pokroku a výzev neustále se měnícího prostředí.
Zrození bombardéru: Od Mach 2 k realitě studené války
Původní koncept letounu, známý jako B-1A, vznikl v 70. letech jako technologicky ambiciózní projekt. Měl kombinovat nadzvukovou rychlost Mach 2, dlouhý dolet a schopnost letět nízko nad terénem, čímž by překonal sovětskou protivzdušnou obranu. Problém byl, že B-1 se rodil v době bouřlivé debaty o filozofii strategického bombardování. Pilotované bombardéry, nebo mezikontinentální balistické střely? Pronikající skrz obranu, nebo vypouštějící střely z dálky? Ve výšce, nebo nízko?
B-1A disponoval čtyřmi výkonnými motory General Electric F101-GE-100, které mu skutečně umožnily dosáhnout rychlosti přes Mach 2 ve výšce, čímž se stal jedním z nejrychlejších strategických bombardérů své doby.
Zkušební program B-1A zahrnoval čtyři prototypy, z nichž jeden dosáhl rychlosti Mach 2,2. Ale vysoké náklady (přes tehdejších 100 milionů dolarů za kus), technická složitost a měnící se geopolitické klima vedly prezidenta Jimmyho Cartera v roce 1977 ke zrušení projektu. Důvodem bylo také přesvědčení, že moderní střely s plochou dráhou letu vypouštěné z B-52 budou dostatečné k odstrašení komunistického Sovětského svazu.
Reagan a zrození B-1B
Po nástupu Ronalda Reagana se projekt dočkal obnovení, tentokrát s důrazem na schopnosti pronikat nízko nad terénem při rychlosti podzvukové. Vznikl B-1B Lancer, stroj výrazně upravený oproti B-1A. Bombardér měl nižší maximální rychlost (Mach 1,2 na úrovni moře), ale větší nosnost a pokročilejší elektroniku. Rychlost byla obětována ve prospěch sníženého radarového odrazu a vylepšení schopnosti pronikání za bojovou linii těsně nad úrovní terénu.
První sériově vyráběný B-1 vzlétl v říjnu 1984 a první B-1B byl dodán na leteckou základnu Dyess v Texasu v červnu 1985. Počáteční operační způsobilosti bylo dosaženo 1. října 1986. Poslední kus B-1B byl dodán 2. května 1988.
Měl být původně nosičem jaderných hlavic, ale v 90. letech byl v rámci smlouvy START konvertován na konvenční bombardér. Jeho hlavní předností je vysoká nosnost až 34 tun zbraní, což jej činí největším konvenčním bombardérem v arsenálu USA.
Nasazení v boji a současnost
Ačkoliv byl B-1B původně navržen pro jaderné údery, nikdy nebyl naštěstí v této roli použit. Naopak, stal se oporou při konvenčních konfliktech. Od operace Desert Fox v Iráku (1998) přes Afghánistán až po boje proti ISIS. Díky schopnosti dlouhého doletu a trvalé přítomnosti nad bojištěm („loitering capability“) se stal ideálním letounem bojové scénáře přelomu století.
V roce 2001 během operace Enduring Freedom shodil B-1B více než 40 % tonáže bomb a raket svržených na Afghánistán. Jeho flexibilita, rychlost nasazení a vysoká nosnost z něj udělaly klíčový prvek leteckých kampaní až do současnosti.
B-21 Raider se dere na scénu
Americké letectvo plánuje vyřazení B-1B do začátku 30. let, kdy jej nahradí nový stealth bombardér B-21 Raider. V roce 2021 bylo rozhodnuto o zrušení 17 kusů, aby mohly být zbylé stroje lépe udržovány a modernizovány. I přes své stáří si Lancer udržuje významné místo v arsenálu díky flexibilitě a schopnosti nést široké spektrum moderních zbraní.
Zdroj: U.S. Air Force Fact Sheet – B-1B Lancer, Air & Space Magazine
Autor/Licence fotografie: Robert Sullivan’s photo, Public Domain