V těchto dnech si připomínáme 77. výročí únorového převratu, který v tehdejším Československu zlikvidoval demokracii a nastolil totalitní pořádky pod taktovkou KSČ.
V únoru 1948 se odehrálo poslední kolo mocenského zápasu mezi KSČ a demokratickými stranami. Vláda už byla v této době nedělná a paralyzovaná, veškeré body na jejím programu se staly předmětem politické licitace před volbami, které se měly uskutečnit v květnu 1948. Premiér Klement Gottwald počítal s několika variantami nadcházejícího vývoje, na jehož konci měl být vždy komunistický monopol moci. Jednou z nich byla společná kandidátka z odpadlíků či komunistických agentů demokratických stran, jež by vyšachovala ostatní subjekty, dále vůdce KSČ kalkuloval s podněcováním převratu v nich, aby zvítězily tzv. vtyčky, tedy spící prokomunistické buňky, varianta zisku nadpoloviční většiny v parlamentních volbách pak byla také jednou z možností. V neposlední řadě však nevylučoval Gottwald ani použití násilných prostředků k převzetí absolutní moci.
Krize na obzoru
Dne 20. února 1948 však vůdči KSČ situaci značně usnadnili sami demokraté, kteří podali celkem 12 demisí s cílem položit vládu a vypsat předčasné parlamentní volby, v nichž měli být komunisté značně oslabeni. Jenže přesně na tento moment Gottwald a jeho souvěrci čekali. Obvinili demokraty z rozsáhlého protistátního puče, proběhl tedy stejný scénář jako v ostatních zemích formujícího se sovětského bloku. KSČ tak mohla převzít iniciativu a nadto své někdejší partnery obvinila z toho, že chtějí odbourat vymoženosti národní a demokratické revoluce po roce 1945, jak ji komunisté nazývali.
Nečinnost demokratů
Nekomunistické strany se mylně domnívaly, že prezident Edvard Beneš demise nepřijme a vypíše předčasné volby. Zároveň donutí komunisty, kteří okamžitě přešli k ofenzivě, k ústupu. To se však nestalo, protože vláda nakonec nepadla – nepřipojili se k ní lavírující sociální demokraté. Naopak KSČ stupňovala tlak na to, aby Beneš demise 12 ministrů přijal a doplnil vládu podle Gottwaldova návrhu. Dlužno dodat, že se jednalo výhradně o prokomunistické oportunistické činitele, kterým bylo nabídnuto ministerské křeslo. Politický konjunkturalismus, který byl ve skutečnosti naivitou, v tomto případě převážil.
Komunisté přebírají moc
Komunisté obsazovali mezitím sekretariáty nekomunistických stran, zatýkali své oponenty, svolali manifestační stávku, konal se sjezd závodních rad, který kromě dalšího znárodnění vytyčil politický požadavek, tedy přijetí demisí hlavou státu. Především však zakládali tzv. Akční výbory Národní fronty, jež v praktickém ohledu přebíraly postupně moc ve státě. Vznikaly v nekomunistických stranách, školách, ministerstvech, úřadech, zájmových organizacích, zkrátka na všech úrovních. Vznikly Lidové milice, paramilitární organizace zcela pod vlivem KSČ. Proti těmto jasně protiústavním nástrojům nemohli demokraté postavit vůbec nic, protože se výlučně spoléhali na parlamentní řešení krize, na což byli zvyklí z první republiky.
Ozbrojený puč nebyl vyloučen
Když si ke všemu ještě přičteme jejich jen těžko pochopitelnou pasivitu, bylo o výsledku únorového střetu rozhodnuto. Přesto komunisté počítali s možným odporem svých soupeřů. Pokud by svolali sami své demonstrace, mobilizovali například příznivce z tělocvičných organizací Sokol či Orel a kladli odpor, mělo dojít k masovému zatýkání včetně vyšších politických představitelů, internaci ministrů ve stavu demise, dále veřejným schůzím, které měly požadovat Benešovo odstoupení. Komunisté nevylučovali ani neomezenou generální stávku a ozbrojený puč. Otázkou na stole byla i možná sovětská intervence. 25. února 1948 se u Beneše sešli Klement Gottwald, ministr vnitra Václav Nosek a odborář Antonín Zápotocký. Nepokrytě mu vyhrožovali, že může dojít k občanské válce. Zápotocký pak prezidentovi sdělil, že v závodech už „nejde lavinu zastavit“. Současně Benešovi lichotili, když připomínali jejich vztah ještě z války a podpis československo-sovětské dohody z roku 1943.
Poražená demokracie
Hlava státu neměla prostředky, jak komunisty donutit vrátit se na ústavní a demokratickou cestu, a proto ten den podepsala demise 12 ministrů, a současně souhlasila s doplněním vlády podle Gottwaldových propozic. Pro demokraty to byl silný šok, vnímali Benešův krok jako zradu. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina, který se záhy pokusil o sebevraždu, ve svých pamětech vzpomíná, že „jím projel blesk“. Komunistický převrat znamenal definitivní včlenění Československa do sovětského bloku se všemi negativními důsledky z toho plynoucími. KSČ převzala absolutní moc, zlikvidovala politickou opozici a začala čtyři dekády dlouhá totalitní vláda. Demokraté museli v únoru 1948 prohrát, ale ne tak špatně, protože mohli minimálně komunistický nástup k moci zbrzdit. Místo toho vyklidili novým vládcům zcela pole.
Licence fotografie: By Lulalin4 – Own work, CC0