Magazín Securitytech.cz přináší rozhovor s psychologem PhDr. ThMgr. Danielem Štroblem, který se věnuje problematice válečné psychologie. Má osobní zkušenosti s působením v Afghánistánu či Iráku. „Mnohdy není možné veteránovi od jeho posttraumatických symptomů pomoci, ale naučit ho s nimi žít,“ říká v v rozhovoru Štrobl. Jak se projevuje na vojákovi dlouhodobý pobyt ve válečné zóně? A řeší vojákyně jiný typ psychických problémů než muži? O tom více v našem rozsáhlém interview.
Jak se projevuje na vojákovi dlouhodobý pobyt ve válečném konfliktu? Existují nějaké obecné symptomy?
Ano, existuje určitý vzorec symptomů, které se opakují bez ohledu na konkrétní misi nebo zemi. Voják je dlouhodobě vystaven vysoké míře stresu, nevyspání, napětí a často i morální ambivalenci. To vede k emoční otupělosti, poruchám spánku, podrážděnosti, narušené schopnosti navazovat blízké vztahy, a později i k tzv. přetrvávajícímu hypervigilantnímu stavu, tedy permanentnímu vnitřnímu napětí, které se nevybíjí ani po návratu z mise. Významné jsou i somatické projevy – bolesti hlavy, trávicí potíže, zhoršená imunita.
U jaké věkové skupiny vojáků se objevuje duševní onemocnění nejčastěji?
Studie ukazují, že nejzranitelnější skupinou jsou mladší vojáci, zejména ti mezi 20 a 30 lety. Často se jedná o jejich první vážnou konfrontaci se smrtí, s těžkým zraněním kolegy, nebo morálně náročným rozhodnutím. Starší a zkušenější vojáci se s těmito podněty setkávají už připravenější – mají vyvinutější obranné mechanismy a někdy i vybudovanou „vnitřní doktrínu“, která jim pomáhá zvládnout extrémní psychické zatížení.
Řeší vojákyně jiný typ psychických problémů než muži?
V jádru jsou problémy podobné – stres, odloučení od rodiny, tlak na výkon. Nicméně ženy v armádě častěji čelí tzv. sekundárnímu stresu: kromě samotného operačního nasazení se musí vyrovnávat i s tlakem na „prokázání kompetentnosti“, s předsudky, případně i s vnitřním konfliktem mezi tradiční ženskou rolí a rolí bojovníka. V některých případech je u žen zvýšené riziko posttraumatické reakce, pokud dojde k narušení jejich osobních hranic – například v podobě sexuálního obtěžování. Odborné studie za poslední dvě dekády ukazují, že ženy a muži reagují na válečný stres v některých aspektech rozdílně, a to jak na biologické, tak na psychologické úrovni. Neznamená to, že jedna skupina je slabší nebo odolnější než druhá, ale že se liší strategie zvládání (coping), míra otevřenosti k vyhledání pomoci a druh psychických potíží, které se po misi mohou objevit.
Ženy-vojáci vykazují statisticky vyšší riziko rozvoje PTSD (posttraumatické stresové poruchy) po návratu z mise než jejich mužští kolegové, i když byly vystaveny stejným stresorům. Na to neupozorňují jen zahraniční studie, ale i česká autorka Iva Bednářová. Ve své práci Feminizace Armády ČR konstatuje, že ženy mají statisticky vyšší riziko rozvoje PTSD. Některé studie (např. Maguen et al., 2010) ukazují, že ženy častěji internalizují pocity viny a mají silnější reakci na tzv. morální zranění – tedy zkušenosti, kdy jednaly nebo byly svědky něčeho, co je v rozporu s jejich osobními hodnotami. U mužů se tyto pocity mohou častěji manifestovat navenek v podobě vzteku nebo pocitu zrady systémem. V žádném případě to však není o tom, kdo stres zvládá lépe. Je to o tom, že ženy a muži čelí jiným podobám války. Nezřídka mají ženy v sobě silnou schopnost přetvářet zranění v empatii a obnovu. Pokud armáda chce plně využít jejich potenciál, musí uznat, že potřebují jiné formy podpory, ne menší, ne větší, ale přiměřené jejich zkušenosti.
Vy jste zkoumal faktor stresu mezi českými vojáky. Jak se tedy z Vašich zkušeností chovají v mezní či extrémní situaci? Dá se to zobecnit?
Určitě existuje určitý vzorec. V extrémní situaci se voják „nechová přirozeně“, chová se naučeně. To znamená, že pokud byl výcvik dobře vedený, pokud měl důvěru ve své nadřízené a tým, tak jeho reakce bývá funkční. V kritické chvíli rozhoduje nikoliv síla, ale disciplína. Zajímavé je též to, že české mise (4-6 měsíců) nižší výskyt PTSD (2 %) oproti delším americkým nasazením (12-24 měsíců), kde se PTSD pohybuje mezi 10-30 % a dále, že mladí američtí vojáci (19 let) mají výrazně vyšší riziko PTSD než čeští (25-30 let). V evropských armádách (včetně ČR) pak vznikají příznaky PTSD až po návratu, prevalence se pohybuje mezi 3-6,2 %. Ale pokud z tohoto souboru vydělíme pouze české vojáky, bude to jen 2 % českých veteránů se symptomy PTSD. Vysvětlením mohou být kratší mise, specifika nasazení, vyzrálejší věková struktura a pečlivý výběr účastníků. Pokud se potíže objeví, pak čeští veteráni nejčastěji trpí únavou, napětím, nespavostí, bolestmi hlavy a nemálo z nich uvádí potíže v partnerském či obecně rodinném soužití.
Měl jste vy z Vaší praxe nějaký případ extrému, se kterým byste se se čtenáři podělil?
Ano, jeden případ si pamatuji velmi dobře. Šlo o veterána řady českých misí, muže bez jakýchkoli psychických diagnóz – stabilní, racionální, disciplinovaný. Při výcviku utrpěl vážný úraz, který ho donutil odejít z armády. Paradoxně tím ale potíže teprve začaly. Po návratu do civilu docházelo k dalším úrazům – pád z lešení, nehoda na motorce, pořezání při práci se dřevem. Lékařsky náhodné, ale frekvence a okolnosti začaly být podezřelé. Marek si nestěžoval, žádné psychické potíže neuváděl. Jen občas řekl větu jako: „Když to bolí, vím, že ještě žiju.“
Z psychologického hlediska šlo pravděpodobně o nevědomý způsob, jak ventilovat nezpracované trauma. Nepřiznaný vnitřní konflikt se projevoval tělesně. Tělo mluvilo, když mysl mlčela. A protože bolest vnímal jako „kontrolu nad chaosem“, nevědomě ji znovu a znovu vyhledával.
Může dlouhodobý pobyt a odloučení zhoršit vztahy i mezi samotnými vojáky?
Rozhodně. Izolace, frustrace a ponorkový efekt mohou vést k narušení soudržnosti jednotky. Objevují se konflikty kvůli maličkostem, žárlivost, hierarchická napětí. Pokud není vůdce schopný tyto tenze včas podchytit, může dojít ke ztrátě důvěry, což je v bojové situaci fatální. Psychologové na misích proto nesledují jen jednotlivce, ale dynamiku celé jednotky.
Lze nějak vycvičit či připravit vojáka na to, že bude v přímé konfrontaci muset zabíjet?
Ano, ale ne zcela. Výcvik může vojáka připravit na to, jak zabít – rychle, efektivně, bez zaváhání, v souladu s pravidly nasazení. Armáda k tomu využívá simulace, scénáře rozhodování, desenzitizaci i práci s tělesnou automatizací, aby byl akt likvidace cíle co nejvíce „operacionalizován“. V extrémních podmínkách to funguje, tělo jedná, rozum vypíná emoce.
Ale na to vyrovnat se s tím, že jsem někomu vzal život, výcvik nestačí. To je hlubší individuální proces, často opožděný. U některých vojáků se pocit viny nebo otázek neobjeví nikdy, jiní s tím bojují celý život. Rozhodující roli hraje kontext zabití – zda byl čin vnímán jako legitimní, obranný, smysluplný. Pokud je okolnost nejasná, jestliže čin vyvolá pochybnosti nebo se dostane do konfliktu s vlastními hodnotami, tehdy přichází morální zranění – hlubší než trauma.
Významnou roli má také důvěra ve velení a týmovou kohezi. Pokud voják ví, že nebyl sám, že jednal v souladu s úkolem a měl oporu, je šance, že duševní otisk bude méně zraňující. Ale absolutní ochranu před tímto typem zátěže neposkytne žádný výcvik, jen vědomí smyslu, přijetí a čas.
Jak se voják vyrovnává s tím, že někomu vzal život?
Většina vojáků si prochází vnitřním procesem racionalizace a zároveň morální inventury. Často dochází ke krizi smyslu. Mnozí si kladou otázku: „Bylo to nutné? Bylo to správné?“ Psycholog zde nemá dávat odpovědi, ale pomoci vojákovi, aby si je mohl najít sám. V některých případech se objevuje i forma tzv. morálního zranění — hlubokého narušení vnímání sebe sama jako „dobrého člověka“.
Posttraumatický syndrom trápí mnoho vojáků, kteří se vrátí zpět po delší službě do vlasti. Lze s ním nějakým způsobem bojovat, nebo už je to trvalá součást „psychické identity“ vojáka?
PTSD nemusí být doživotní cejch. Pokud je zachycen včas a voják dostane odpovídající terapeutickou péči, lze jej stabilizovat. Ale je pravda, že určité rysy — jako je zvýšená ostražitost, citlivost na podněty, narušený spánek — mohou přetrvávat roky. Důležité je, aby voják nepodlehl pocitu, že „už nikdy nebude normální“. S pomocí podpory, smysluplné činnosti a bezpečného prostředí může opět vést plnohodnotný život — byť s jistou psychickou jizvou. Z vlastní zkušenosti s veterány vím, že mnohdy není možné veteránovi od jeho posttraumatických symptomů pomoci, ale naučit ho s nimi žít.
Děkujeme za rozhovor
Autor/Licence titulní fotografie: Kenny Holston, CC BY-ND 2.0