Josif Stalin se stával s přibývajícím věkem stále více paranoidním, kdy mimo jiné začal otevřeně propagovat antisemitismus. Stalinův protižidovský hněv si našel i své oběti. Jednou z posledních vražd, kterou si sovětský diktátor objednal, byl populární židovský herec a divadelník Solomon Michoels.
Oficiální doktrína komunismu nebyla primárně rasistická či antisemitská, propagovala hlavně internacionalismus, což znamená, že dělník má blíž k dělníkovi jiné národnosti než k vlastní „buržoazii“. Je ovšem zajímavé, že na vysokých stranických postech v SSSR působili činitelé židovského původu. V začátcích své vlády a potom tak Stalin nehlásal antisemitismus. V odpovědi americkým novinářům v roce 1931 Stalin napsal, že „antisemitismus jako krajní forma rasového šovinismu je nejnebezpečnějším přežitkem kanibalismu. Antisemitismus je pro pracující nebezpečný jako falešná stezka, která je svádí se správné cesty a zavádí do džungle.“
Proti Židům
To se ovšem dramaticky mění po druhé světové válce a zejména koncem 40. let. Zlomem je vznik státu Izrael, který se nestal, jak si Stalin původně přál, výspou sovětského vlivu na Blízkém východě, ale začal se orientovat na Západ a USA. V roce 1949 ve volbách do Knesetu pak izraelští komunisté a jejich spojenci pohořeli, Stalin značně přecenil jejich politický potenciál. Sovětský diktátor měl doma spadeno nejen na nepohodlné židovské veřejné představitele, ale rovněž instituce. Nechal rozpustit Židovský antifašistický výbor, úřady zatýkaly židovské spisovatele a intelektuály. Mnozí z nich skončili na popravišti. Vykonstruované tzv. spiknutí bílých plášťů z počátku 50. let v paranoidní atmosféře, záměrně vybičované státní mocí, mělo podle vládnoucího režimu odstranit Stalina jeho otrávením.
Důmyslný plán
V centru Stalinovy pozornosti se po druhé světové válce ocitl i významný sovětský herec, pedagog a ředitel Moskevského státního židovského divadla Solomon Michoels. Ten za druhé světové války zastával pozici předsedy již zmiňovaného Židovského antifašistického výboru. Během války podnikl cestu po USA a snažil se získat mezi Židy podporu pro sovětské válečné úsilí. Nicméně po válce a v nových podmínkách, které židovským umělcům v SSSR nepřály, upadl ve Stalinovu nemilost. Rozhodl se jej nechat zavraždit.
Sovětský vůdce se obával, že by se mohl právě díky Michoelsovi a jeho rozvětveným mezinárodním kontaktům šířit židovský vliv nejen v SSSR. Měl také obavy z toho, že se sovětští Židé příliš osamostatňují a svým myšlením se příliš vychylují na Západ, což nebylo pro sovětskou moc ideologicky žádoucí. Naplánováním vraždy pověřil Stalin spolehlivého a současně bezohledného Lavrentije Beriju, který byl sám v roce 1953 popraven. Berija naplánoval akci s příslušníky tajné policie. Jednu z klíčových rolí plánované akce převzal Pavel Sudoplatov, sovětský generál a špion. Sudoplatov měl sám na rukou mnoho krve. Osobně sprovodil ze světa na Stalinův příkaz ukrajinského nacionalistického politika Jevhena Konovalce, když mu předal krabici čokolád s nastraženou bombou.
Vražda v Minsku
Michoels v lednu 1948 odjel za pracovními povinnostmi do Minsku, kde rovněž navštívil přítele Vladimira Iljiče Golubova-Potapova, jenž byl kritikem Moskvy. Večer 11. nebo 12. ledna se pak setkal s dalším přítelem, místopředsedou Židovského antifašistického výboru I. G. Pfefferem. S Golubovem-Potapovem a dalšími pak 12. ledna povečeřel. Sudoplatov a jeho lidé Michoelse a další sledovali a podařilo se jim je v Minsku vypátrat. Tím byl Michoelsův osud zpečetěn.
Sovětské metody fyzické likvidace se vždy vyznačovaly značnou syrovostí a ani v tomto případě tomu nebylo jinak. Sudoplatov a jeho lidé ubili Michoelse a jeho přítele Golubova-Potapova brutálně k smrti. Když už byli muži mrtví, tak je přejeli nákladním autem, aby vraždu zamaskovali jako dopravní nehodu, což měla být i oficiální verze umělcovy smrti. Po vraždě 13. ledna 1948 bylo sovětské veřejnosti suše oznámeno, že Michoels „tragicky zahynul při dopravní nehodě“.
Žádný člověk, žádný problém
Stalin si tak opět mohl umýt ruce podle svého vlastního hesla „žádný člověk, žádný problém“. Úřady nechaly po Michoelsově vraždě zavřít Moskevské židovské státní divadlo. Protižidovské tažení pokračovalo dál včetně administrativně-mocenských zásahů a zatýkání židovské inteligence. Například 12. srpna 1952 bylo v moskevské věznici Lubjanka popraveno zastřelením třináct židovských intelektuálů poté, co byli odsouzeni ve vykonstruovaném procesu za velezradu a špionáž. Ostrá protižidovská perzekuce by jistě pokračovala dál, kdyby Stalin 5. března 1953 nezemřel. V Sovětském svazu a jeho satelitech ve střední a jihovýchodní Evropě pak začalo první uvolnění společenských poměrů a antisemitismus se zmírnil, i když se projevoval ve společnosti dál.
Zdroj: World Jewish Congress, The National Library of Israel
Autor/Licence fotografie: Neznámý – Helsingin Sanomat, Volné dílo