Novinář a intelektuál William Oatis požíval americké svobody, ale nakonec zažil československé vězení v padesátých letech. Byl obviněn a odsouzen pro špionáž, nicméně měl štěstí a po dvou letech mohl jít na svobodu.
Komunistický režim nejenže odsuzoval československé občany, ale také cizince, Brity a Američany. Jedním z nich byl i William Oatis, americký novinář, který zastával pozici korespondenta agentury Associated Press v Praze. Oatis pracoval jako reportér AP v USA, pak v Londýně a nakonec v Praze, kam byl přeložen v roce 1950 do Prahy. Jeho předchůdci totiž úřady neprodloužily pobyt v Československu. Poúnoroví totalitáři sice americké a jiné novináře tolerovali, ale byli k nim krajně podezřívaví, a nezřídka je nechávali sledovat. Zároveň žurnalisté sloužili jako nástroj pro komunistickou propagandu. Nicméně právě Oatis nakonec uvízl v pasti mašinérie na výrobu politických procesů.
Československý zájem o amerického novináře
Oatise však kromě dobrého jídla a krásných památek čekaly jen problémy, které se postupně začaly vršit. Americký novinář na začátku padesátých let chtěl mimo jiné informovat o tom, že na vysokých politických místech jsou odstraňováni komunističtí funkcionáři. Jenomže o jeho záměru se brzy dozvěděly československé úřady, ministerstvo zahraničí zareagovalo tím, že Oatisovi neprodloužilo akreditaci.
To samo o sobě mělo být už pro amerického žurnalistu dostatečným varováním, nicméně ten nedohlédl možných důsledků. I když už neměl řádnou akreditaci, požádal si o prodloužení pobytu, což bylo schváleno. Ale jen proto, že komunistický režim chtěl z Američana na veřejnosti udělat zaprodaného novináře, který slouží výhradně americkým imperialistům proti „táboru míru“.
Američan v politickém procesu
Současně to však znamenalo, že se Oatis nachází ve velkém nebezpečí, v podstatě mu kdykoliv hrozilo zatčení. To se přiblížilo, když byli zajištěni Oatisovi čeští spolupracovníci, Tomáš Svoboda, Pavel Woydinek a Petr Münz. V dubnu 1951 došlo i na mladého amerického novináře, a to přímo v jeho pražské kanceláři. První výslechy proběhly na konci dubna. Vyšetřovatelé Oatisovi oznámili, že se dopustil špionáže, což rezolutně odmítal.
Americký novinář, který byl zvyklý na svobodu, zažil v československém vězení to, co ostatní, kteří byli obžalováni ve vykonstruovaných politických procesech. Oatis byl fyzicky trýzněn, vyšetřovatelé mu odpírali spánek, nutili jej všemi prostředky k přiznání. Výslechy bylo zpravidla několikahodinové, pro Oatise, který toto martyrium zažíval poprvé v životě, mimořádně vysilující. „Můj výslech vedl člověk bez emocí, který křičel, že mě mohou oběsit,“ vzpomínal později Oatis.
Státní bezpečnost postupovala v případu Oatis rychle a stejně bezohledně s cílem všechny zatčené co nejdříve popohnat k soudu, lépe řečeno k předem vyfabrikovanému politickému procesu, který v hlavních linkách kopíroval ostatní soudní divadla v této době. Ve spisu se můžeme dočíst: „Vedením AP bylo tu pověřeno individuum, které absolvovalo vojenskou špionážní školu, a proto také jeho činnost vykazuje všechny známky odborného školení.“
Dne 2. července 1951 pak všichni stanuli před Státním soudem. Prokurátorem byl nechvalně známý Josef Urválek, který figuroval i v případu Milady Horákové a Rudolfa Slánského. Urválek přečetl obžalobu, Oatis se měl dopustit trestných činů vyzvědačství a špionáže podle „gumových paragrafů“ zákona na ochranu lidově demokratické republiky z roku 1948. „Zkušenosti z mnoha procesů před Státním soudem dokazují, že špionážní ústředny vysílají k nám zvláště vycvičené teroristy a špiony, kteří z příslušníků poražených tříd a různých zločineckých individuí budují u nás špionážní sítě a teroristické tlupy,“ hřměl Urválek. Při samotném procesu se Oatis přiznával stejně jako další obžalovaní v jiných politických procesech k činům, kterých se nedopustili. Americký novinář mluvil jakoby rezignovaným hlasem a nekladl vlastně žádný odpor.
V komunistickém vězení
Je jasné, jak takové předem zinscenované soudní líčení musí dopadnout. Oatise soud poslal symbolicky v den americké nezávislosti 4. července 1951 do vězení na 10 let. Rozsudek posloužil komunistickému režimu jako další propagandistický dílek do mozaiky s cílem veřejně zkompromitovat „americké imperialisty“. Oatis putoval do ruzyňské věznice a po několika týdnech adresoval prezidentovi republiky žádost o milost. Klement Gottwald však na ni nereagoval. Jenže Oatis měl štěstí, protože po smrti Stalina a Gottwalda v březnu 1953 došlo k prvnímu uvolnění společenských poměrů, což americkému novináři pomohlo. Navíc americký prezident Dwight Eisenhower napsal dopis Antonínu zápotockému a za Oatise se osobně přimluvil. V květnu 1953 byl americký novinář propuštěn, neodseděl si tak celých 10 let.
Opět doma
Oatis se mohl vrátit domů, kde léčil tuberkulózu. Začal pracovat jako novinář, mezitím jej soud v Československu v rámci rehabilitace zbavil všech obvinění, která proti němu dříve vznesl Státní soud. Rozsudek byl nicméně po invezi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 zrušen, znovu rehabilitován byl Oatis až v roce 1990. O sedm let později ve věku 83 let umírá.
Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, ebadatelna.cz
Autor/Licence fotografie: Cropped from https://oatis.com/memorial/memorial.html, Fair use