Co se děje s Francií, kterou začínají některá světová média označovat jako „chorého muže Evropy“? Rychlé střídání vlád je doprovázeno dlouhodobou nestabilitou a periodickými krizemi. To vše na druhou stranu oslabuje evropskou akceschopnost, kdy starý kontinent čelí nejhorší bezpečnostní situaci po druhé světové války a dalším naléhavým výzvám.
Na Francii je nyní upřena pozornost světových politiků, novinářů či analytiků. Pokud se podíváme jen několik let nazpět, zjistíme, že Země galského kohouta je všechno, jen ne politicky stabilní zemí. Za dva roky se ve Francii vystřídalo už pět premiérů. Centrista François Bayrou podal v září demisi poté, co mu byla poslanci vyslovena nedůvěra. A to byl Bayrou ve funkci teprve od loňského prosince.
Po něm převzal premiérskou štafetu bývalý ministr obrany Sébastien Lecornu, který je vnímán jako konsenzuální politik. Očekávalo se, že by mohl sjednotit notně rozháranou a fragmentovanou politickou scénu, ale po necelém měsíci skončil i on, když podal demisi. Jeho nástupci není co závidět, protože bude muset prosadit udržitelnou dohodu na nepopulárních reformách, které budou určitě Francouze bolet.
Jako ve Čtvrté republice
Když si srovnáme různá období francouzských dějin, tak nás může zarazit až nápaditá podobnost s poměry panujícími ve Čtvrté republice. Za její období v letech 1946-1958 docházelo také k častému střídání vlád, které byly křehké, vznikaly parlamentně nestabilní koalice. Fragmentace politické scény byla více než zřejmá. Ústava Čtvrté republiky zaručovala silné postavení parlamentu a naopak oslabovala exekutivní moc. To změnila až Pátá republika, kdy nově přijatá ústava zakotvila poloprezidentský systém, která posílila autoritu výkonné moci a zejména prezidenta, v té době Charlese de Gaulla. Poloprezidentský systém pak trvá ve Francii dodnes.
Krize na pokračování
Nestabilita pak oslabuje prezidenta Emmanuela Macrona, který na základě výsledků voleb do Evropského parlamentu, v nichž zaznamenala velký úspěch krajní pravice, vyhlásil předčasné parlamentní volby. Od nich si Macron sliboval, že především zbrzdí nástup krajní pravice. V prvním kole však Národní sdružení (dříve Národní fronta) triumfovalo, když získalo 33% hlasů. Před druhým kolem pak Macron vyzval voliče, aby hlasovali proti krajní pravici. Jeho apely byly vyslyšeny a volby opanoval levicový blok Nová lidová fronta, až třetí se umístilo Národní sdružení, pro které byly konečné výsledky značným klamáním.
Francouzská hlava státu si mohla mnout ruce, jenže výsledky voleb ve skutečnosti vedly k dalšímu krizovému období, nikoliv uklidnění. V září 2024 jmenoval premiérem Michela Barniera, který však ve funkci setrval pouhé tři měsíce. Jeho menšinové vládě byla parlamentem vyslovena nedůvěra. Za jeho koncem stály ostré tahanice o rozpočet na rok 2025. A jeho nástupci Bayrouovi jsme již hovořili na jiném místě.
Chaos s širším přesahem
Politická nestabilita pak bezprostředně souvisí s ekonomickou situací, škrty ve výdajích a napjatým rozpočtem. Na ekonomické situaci se zvlášť podepsaly vysoké výdaje v obdobích spojených s covidovou a energetickou krizí. Francii trápí vysoký veřejný dluh, jeho udržitelnost je vzhledem k dalšímu nejistému vývoji problematická. Rozpočtový deficit se loni blížil dvojnásobku tříprocentního stropu EU, zadlužení země činí 114% HDP. Jen pro zajímavost: Posledním rokem, kdy Francie vykázala rozpočtový přebytek, byl 1974. Od té doby se rozpočty počítají jako deficitní.
O slovo se tak začínají hlásit odbory, jež mají v zemi tradičně silné slovo. 2. října proběhla série demonstrací a protestů proti škrtům ve výdajích, odbory také nesouhlasí s navrhovaným zvýšením věku odchodu do důchodu na 64 let ze 62 let. Do ulic vyšly desetitisíce lidí, občanské skupiny a aktivisté. Ti se obávají toho, že krizová situace se může přelít do zásahů proti občanským svobodám. Četných protivládních vystoupení jsme byli svědky i v září, kdy zachvátily francouzská města demonstrace.
Tyto a příští události mají potenciál uvrhnout Francii do hlubší krize a akcelerovat ještě větší nespokojenost. A co více – krize může mít širší evropský přesah. Francie je po Německu druhou největší ekonomikou, a Evropa, která čelí v dnešní době mnoha výzvám, zejména těm bezpečnostním, potřebuje politicky a ekonomicky stabilní Francii, jejíž slovo bude v klíčových okamžicích slyšet. Stabilita je však slovo, které na současnou Francii pasuje možná nejméně. Jak už to v dějinách bývá, z krize mohou těžit oba krajní póly politického spektra, které obvykle nabízí levné, ale také finančně nesplnitelné politické recepty.
Další vývoj nejistý
Poslední roky jsou pak bez nadsázky státnickou zkouškou pro Macrona, protože chronická krize samozřejmě dlouhodobě oslabuje jeho autoritu. Macron se chtěl stát v souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou pomyslným evropským lídrem, když v Německu vládl málo rozhodný sociální demokrat Olaf Scholz. Macronovi se to částečně na mezinárodním poli podařilo, když stál za svoláním tzv. koalice ochotných, která se pevně postavila za bojující Ukrajinu. Ve vnitřní politice však Macron bezesporu ztrácí důležité body. Sedmačtyřicetiletý státník je hlavou státu a i na jeho rozhodnutích záleží, jakým směrem se země bude dál ubírat.
Otázkou zůstává, zda churavějící Francii čeká v následujícím období politické ozdravění, které alespoň načas utlumí současný nepříznivý stav, nebo naopak ještě hlubší krize, doprovozená návaznými politickými otřesy a případně dalšími vládními rošádami.
Zdroj: BBC, Euractiv, Al Jazeera
Auto/Licence fotografie: Jibs-breizh, Free for use under the Pixabay Content License