V těchto dnech si připomínáme 36. výročí pádu komunistického režimu a znovunabytí svobody. Vážíme si ji ale dostatečně? Nebereme ji už jako něco zcela samozřejmého? Svoboda se totiž snadno ztrácí a o to hůř se zase získává zpět, jak napsal kdysi slavný novinář Ferdinand Peroutka.
Zhroucení komunistické diktatury přineslo po několika dekádách plný nádech toužebné svobody. Lidé najednou mohli volně studovat, podnikat a cestovat a nikdo je přitom nesvazoval kádrovými posudky. 17. listopad 1989 dokořán otevřel stavidla dříve nemožných příležitostí. O 36 let později vnímáme svobodu jako přirozenou součást našich životů. Že můžeme normálně vyjet do ciziny, založit firmu, která uživí jednou naši rodinu, veřejně kritizovat naši politickou reprezentaci.
Svoboda jako křehká nádoba
Z druhé strany však málo vnímáme, jak je svoboda ve skutečnosti křehkou nádobou, která se nám může při neopatrném zacházení rozbít na kusy. A s ní se mohou rozbít i naše každodenní rutiny, které jsou pro nás nyní zcela běžné. Nacházíme se navíc v době, kdy se věci ve společnosti dynamicky mění. Názory a politické síly, které bychom ještě před 20 či 30 lety označili jako extremistické, jsou nyní vnímány nemalým počtem lidí jako normální součást naší společnosti. Není to jistě české specifikum, ale samozřejmě i zahraniční, podívejme se třeba do Německa či Rakouska.
Vstali noví demagogové
Jako standardní součást názorové plurality jsou přijímány řadou lidí také snahy o revizi naší zahraničněpolitické orientace, které jsou doprovázeny až hysterickými výkřiky o nezbytnosti vystoupení z NATO a Evropské unie, tedy základních pilířů, na nichž stojí naše republika po pádu komunismu. Tyto výkřiky už ovšem nenásleduje životaschopný „plán B“ ani podrobná analýza dopadů takového neuváženého kroku. Dezinformace s výrazným kremelským otiskem jsou považovány za pravdu a skutečná ověřená fakta naopak za dezinformace. V době postfaktické, v níž všichni žijeme, se více než kdy jindy uplatňují ty síly, jež na sebe vážou nové, rétoricky přesvědčivé demagogy, kteří se sice ohánějí demokracií, přitom tíhnou k autoritářštějšímu vedení státu. Inspiraci čerpají nepřekvapivě v Moskvě.
Plné svobody si můžeme užívat jen tehdy, když se všechny relevantní politické síly shodnou na jejím pojetí a praktickém dodržování. Noví demagogové však vidí věci odlišně a potřebují identifikovat nepřítele, aby se proti němu mohli vlastní, v tomto případě národně konzervativní ideologií vymezit. To na druhou stranu znamená, že také musejí veřejně pojmenovat oponentní ideologii, kterou je v tomto případě liberální demokracie. Pokud je však jeden ideový směr ve veřejném prostoru zatracován a zatlačován postupně do pozadí, může být následně udušen úplně. A to už je přímá cesta k autoritářství, v horším případě nové totalitě.
Stejný modus operandi
Přitom noví demagogové používají stejný modus operandi jako všechny nedemokratické či extremistické síly v minulosti. Ukažme si to na příkladu KSČ. Ta za první republiky hlásala, že tehdejší demokratický systém je ve skutečnosti diktaturou vládnoucí třídy a utiskuje pracující. Diktatura proletariátu byla podle komunistů naproti tomu vyšším typem demokracie, která poskytovala daleko větší možnosti než kapitalistické zřízení. Diktatura proletariátu je navíc „oprávněným“ způsobem výkonu moci, protože jde o vládu většiny pracujícího lidu a dělnické třídy proti menšině „vykořisťovatelů“. Komunisté hřímali, že jsou zavíráni za své názory, přitom jednoznačně směřovali ke svržení demokratického systému a nastolení samovlády, kterou balili do líbivých hesel utopické sociálně spravedlivé společnosti.
Co hlásají o 100 let později noví demagogové? Máme tady totalitu, lidé jsou zavíráni za svůj názor, existuje cenzura. A co nabízíme my, je národní konzervatismus, který je jakýmsi vyšším typem demokracie než právě ta liberální. Ve skutečnosti však chtějí noví demagogové osekat stávající demokratické zřízení například tím, že hodlají nechat „vyhladovět“ neziskové organizace, které účelově označují za politické. Jenže tyto instituce pouze hlásají svobodně svůj názor a nikomu jej násilně nevnucují. Noví demagogové také chtějí oslabit naše vazby na západní společenství a více přimknout ČR k Rusku. Toto už není debata o názoru jednotlivce či skupiny, ale o jasných bezpečnostních rizicích pro naši zemi.
Zachovejme odkaz
Odkaz 17. listopadu si každý vykládá jinak, naši veřejní činitelé jej často politicky zneužívají ke svým účelům. Je to už takový folklor, na který jsme si dávno zvykli. Bohužel. Je ale navývost nutné tento odkaz i nadále chránit tak, aby nedostal takový obsah, který mu historicky nepřísluší. Lidé často nadávají na to, jak se chtěli mít po 17. listopadu dobře, že jim konec komunistické hrůzovlády měl přinést skutečný blahobyt. Ti stejní lidé však už zapomněli, že se měli sami aktivně o to přičinit, a že ani kapitalismus není zadarmo. Pád komunistického režimu především otevřel nové možnosti a je už na každém z nás, jestli jsme je plnohodnotně využili, či využíváme v náš prospěch.
Autor/Licence fotografie: Praha 1989, Pavel L. – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0