Iniciativa, která je složena z historiků, novinářů a bývalých politiků, usiluje o to, aby u sochy druhého československého prezidenta Edvarda Beneše byla umístěna nová pamětní deska, která má upozornit na to, že tato významná postava našich dějin nese zodpovědnost za poválečný nástup komunistické totalitní moci. Jaká je však pravda?
V průběhu druhé světové války Edvard Beneš odvedl obrovský kus práce na tom, aby byl „oduznán“ hanebný Mnichovský diktát a obnovena republika, rozvrácená hitlerovci, i když ne v původních hranicích, jak předpokládal, ale bez Podkarpatské Rusi, která byla v lednu 1946 oficiálně připojena k Sovětskému svazu.
Hledání garancí u Sovětů
Beneš se v exilu přirozeně snažil budoucí republiku zabezpečit, aby se už nikdy neopakovaly události ze září 1938. Hledal garance jinde než u západních spojenců, kteří jej v kritické září 1938 zklamali a způsobili mu doživotní politické i lidské trauma. A tak se začal poohlížet jinde, u Sovětů, jež mu byli ochotni tyto garance poskytnout prostřednictvím československo-sovětské spojenecké smlouvy o přátelství a poválečné spolupráci, podepsané v prosinci 1943.
Mnozí historikové Benešovi tento akt zazlívají, nicméně uvědomme si, že pokud by se tak nestalo, stejně by Československo, které osvobodila dominantně Rudá armáda, spadlo do sovětské sféry vlivu, a taková smlouva by byla velmi pravděpodobně podepsána dodatečně po válce, protože by si to Stalin vynutil.
Edvard Beneš se vracel do osvobozené republiky s velkou autoritou, respektovala jej rovněž KSČ, i když je z ideologického hlediska považovala za vůdčí osobnost buržoazie, tedy nepřátelské třídy. Komunisté v roce 1946 nepostavili vlastního kandidáta, neboť si byli dobře vědomi jeho široké popularity, a proto mohl být Beneš zvolen, respektive potvrzen Ústavodárným národním shromážděním jako hlava státu.
Iniciativa, co nepřesně interpretuje dějiny
Iniciativa, která chce umístit novou pamětní desku u jeho sochy, a chce zdůraznit, že nese zodpovědnost za poválečný nástup komunismu v naší zemi, však nepřesně interpretuje politický vývoj a nepohlíží na klíčové události dobovou optikou. Již jsme na jiném místě uvedli, že Beneš byl hluboce zklamaný z postoje západních velmocí, zejména z Francie, s níž mělo Československo uzavřenou platnou spojeneckou smlouvu z roku 1924. Otázkou tedy zůstávalo, o koho se mezinárodně opřít, když Západ a zejména Francie v kritické dny v tomto ohledu zcela selhaly.
O nástup komunismu v Československu se především „zasloužily“ demokratické strany, které měly být hrází proti pronikání komunistického vlivu do státního organismu. Nejenže komunisty jako politickou sílu podcenily, ale ještě jim v mnoha ohledech vyklidily pole. Bláhově věřily tomu, že v zemi Husově a Masarykově není možné, aby komunismus zvítězil, v čemž se fatálně mýlily. Beneš ze své pozice prezidenta neměl účinné prostředky, aby komunisty nějakým způsobem korigoval. Demokratické síly však možnosti určitě měly. Mohly se hned po skončení války spojit a utvořit jasně vyprofilovaný protikomunistický blok, který by mobilizoval své příznivce. Jenže mezi nimi panovala stranická řevnivost a z volebního koláče si chtěly ukousnout co možná nejvíce.
Beneš nebyl bezchybný
Beneše můžeme kritizovat za to, že nabídl nejvýchodnější cíp Československa, Podkarpatskou Rus Stalinovi, a to už v průběhu války. Dále za jeho přílišnou důvěru v Sověty, a také za to, že se domníval, že se hlavní spojenec Československa po válce bude demokratizovat. To se samozřejmě nestalo. Ale určitě ne za to, že umožnil nástup komunismu. Takové názory nerespektují dobové skutečnosti a nepohlížejí na události dobovou optikou.
Autor/Licence fotografie: War Office official photographer, Cook (Lt) – This photograph H 31998 comes from the collections of the Imperial War Museums., Volné dílo