Podepsání Rapallské smlouvy v roce 1922 se snesl na geopolitickou scénu jako blesk z čistého nebe. Pro její signatáře, Německo a Sovětské Rusko však tehdy měla velký význam. Byly navázány vztahy mezi oběma zeměmi a Německo mohlo obcházet přísná nařízení Versailleské smlouvy a vyvíjet zbraně v zemi svého partnera.
Po násilném převzetí moci bolševiky v roce 1917 se z Ruska stala izolovaná země. Většina států odmítla uznat vládu, která vznikla v důsledku ozbrojeného převratu. Sami bolševici nevěřili, že se jejich vláda udrží, ostatně na Sibiři byla jejich vláda načas svržena eserskými členy rozehnaného Ústavodárného shromáždění v lednu 1918. Tzv. Komuč (Výbor členů Ústavodárného shromáždění) byl založen i za podpory československých legií v červnu 1918. Rusové byli prakticky odříznuti od zbytku světa, a jedinými zeměmi, které na počátku vlády bolševiků uznaly nově vzniklý „první stát dělníků a rolníků“, byly Afghánistán, Estonsko a Lotyšsko.
Německo bylo po první světové válce poraženým státem a muselo podepsat
Versailleskou smlouvu z roku 1919, která přinášela i výrazná omezení ve zbrojní výrobě. Maximální počet vojáků byl stanoven na 100 000 mužů, branná povinnost byla zrušena, stejně jako generální štáb. Německo mohlo vlastnit jen v omezeném množství zbraňové systémy. Některé byly zakázány úplně, jako například výroba tanků, velkorážných děl či těžkých minometů. Německo nesmělo mít ani vojenská letadla, bombardéry či stíhačky.
Poražená země, viník první světové války, se cítila potupena, zahanbena. Bylo tedy z jejího pohledu přirozené, že hledalo takového partnera, který pomůže „smýt“ tuto hanbu, umožní jí hlubší hospodářskou spolupráci, navázání diplomatických styků a zejména pomůže obejít přísná nařízení z Versailles, která podvázala německý zbrojní potenciál. Příznivcem spolupráce se sovětským Ruskem byli i někteří vysocí němečtí generálové, kteří se řídili hlavně pragmatickými ohledy. Jedním z nich byl i generál Hans von Seeckt.
„Není podstatné, jestli se nám líbí komunistické Rusko líbí, nebo ne. Potřebujeme silné Rusko se širokými hranicemi, aby stálo na naší straně,“ prohlásil von Seeckt.
Nečekané sblížení
Byly podniknuty první kroky na cestě ke sblížení obou zemí. Otázku další spolupráce pak definitivně rozluštila janovská konference o hospodářských a finančních otázkách, která se konala v roce 1922. Na ni byla přizvána i ruská delegace. Ta ovšem rezolutně odmítla hospodářské požadavky velmocí, které se týkaly zejména uhrazení carského dluhu a také kompenzací za znárodněný majetek zahraničních firem.
Právě touto pozicí si ruská delegace vytvořila úrodnou půdu pro další jednání s Německem, jež neskrývalo obavu z toho, že na konferenci vznikne taková dohoda, která by pro ně nebyla rovněž nepříznivá. Tyto skutečnosti oba účastníky konference sblížily natolik, že byli ochotni podespat vzájemnou dohodu, aniž by čekali na celkový výsledek konference. V malém italském městečku Rapallo tak byla nakonec 16. dubna 1922 podepsána dohoda, která se jevila v daný moment výhodná pro obě smluvní strany.
V prvé řady došlo k obnovení diplomatických styků mezi sovětským Ruskem a Německem. Oba partneři se zřekli navzájem náhrady válečných škod a přiznali si doložku nejvyšších výhod. Německo také uznalo znárodnění svých soukromých společností v Rusku, naopak bolševická vláda se vzdala svého práva na válečné reparace. Rusko se tedy dostalo díky smlouvě z Rapalla z mezinárodní izolace.
Šok mezi velmocemi
Pro velmoci, které se účastnily janovské konference, bylo podepsání smlouvy mezi sovětským Ruskem a Německem šokem. „Tato smlouva otřese světem! Je to největší rána pro konferenci,“ lamentoval Richard Childe, americký velvyslanec v Itálii, který byl na konferenci přítomen. V praxi to totiž znamenalo, že dohodové mocnosti ztratily účinné páky na Rusko, které se jejich požadavky už nehodlalo napříště řídit. Rusku totiž poskytly půjčky a chtěly je řádně splácet. Britové a Francouzi, kteří nejnovější události ostře odsoudili, tak vyvíjeli velký tlak na německého ministra zahraničí Waltera Rathenaua, pár měsíců nato zavražděného, aby dohodu anuloval. Rathenau byl zpracován tak, že šel dokonce za svým partnerem, ministrem zahraničí Georgijem Čičerinem, ale ten mu jasně vzkázal, že dohodu už zrušit nelze.
Vojenská spolupráce
V ohledu vojenské spolupráce přinesla dohoda mezi signatáři zajímavé možnosti. Sovětské Rusko se dostalo k německým technologiím a jeho partner mohl vyvíjet zbraňové systémy právě na ruské půdě a obcházet nařízení Versailleské dohody. Vznikla tajná výcviková střediska na území sovětského Ruska, později SSSR. Hovoříme hlavně o letišti Lipieck, kde vznikla tajná německá pilotní škola a probíhal výcvik stíhacích pilotů včetně testování letounů i motorů. Byla založena i tanková škola u Kazaně, společný sovětsko-německý tankový polygon. Zde pak probíhaly zkoušky prvních německých prototypů tanků. Dále bylo založeno chemické testovací zařízení pro výzkum a zkoušky bojových látek.
Na ruském území pak působily přední německé zbrojovky jako Junkers, Rheinmetall, Krupp a mnohé další, které nebyly vázány rozhodnutími Versailleské smlouvy. Rapallská smlouva také otevřela prostor ke společné výrobě a vývoji zbraňových systémů a munice, leteckých motorů a obrněné techniky. Můžeme konstatovat, že dohoda z Rapalla hrála důležitou roli při pozdějším znovuvyzbrojení Německa.
V roce 1925 byla podepsána další důležitá smlouva, která prohlubovala vztahy mezi oběma zeměmi. Německo-ruská hospodářská smlouva přiřkla úvěr pro SSSR ve výši 106 milionů marek na financování sovětských zakázek v Německu. Po nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933 však všechny společné projekty sovětská strana s okamžitou platností zastavila. Vztahy mezi Moskvou a Berlínem následně prošly značnými turbulencemi, které vyvrcholily napadením SSSR Německem v roce 1941. Ale to už je jiná historie a tom někdy příště.
Zdroj: Gateway to Russia, Historic Mysteries
Autor/Licence fotografie: Vojáci Třetí říše a SSSR na přehlídce v Polsku, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International license