Magazín Securitytech.cz přináší rozhovor s historikem Doc. PhDr. Vítem Smetanou, Ph.D. z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR o únorových událostech 1948, které vedly k nastolení mocenského monopolu KSČ. Jakou úlohu sehrál Sovětský svaz v osudové dějinné okamžiky? A jaká byla role prezidenta Edvarda Beneše ve vládní krizi? Více podrobností včetně málo známých souvislostí v našem interview.
Pane docente, komunisté se prezentovali po válce jako celonárodní síla, socialismus jako programový cíl z taktických důvodů upozadili. Stalin zmínil, že Československo je jednou ze zemí, kde by mohli komunisté zvolit tzv. československou cestu k socialismu, tedy bez diktatury proletariátu. Byla tato cesta bezprostředně v poválečné době ještě reálná a věřili v ní upřímně i vrcholní komunističtí činitelé?
Vrcholní komunističtí činitelé především upřímně věřili ve správnost jakýchkoli příkazů, které dostali z Moskvy. Jestliže tedy takové diktum znělo vytvořit lidovou či národní frontu s dalšími levicovými a případně středovými politickými silami, konali tak. Zároveň se ovšem Klement Gottwald před svými spolustraníky netajil už v dubnu 1945 tím, že jde o dočasnou taktiku a že radikální košický vládní program, domluvený v předchozím měsíci při jednáních v Moskvě, se má stát účinným nástrojem k „osekávání výhonků buržoazie“ – tak dlouho, až z ní zůstane „pahýl“… Jinými slovy dlouhodobý cíl uchopení moci a nastolení režimu sovětského typu zůstal – jen byl dočasně odložen. Komunisté se měli postupně prosadit jako vedoucí síla v rámci demokratických a pokrokových politických sil a svou moc postupně maximalizovat.
Byl v případě Československa ve hře model „finlandizace“?
Stalinova politika vůči Evropě byla oportunistická. Věřil v „korelaci sil“ – a zastavil se vždy tam, kde ucítil vážný odpor. V případě Finska jej od roku 1939 pociťoval znovu a znovu. A tak se nakonec na jaře 1948 – také ve světle všeobecné negativní reakce na komunistický převrat v Československu – spokojil s čerstvě uzavřenou spojeneckou smlouvou, jež omezovala finskou suverenitu na mezinárodní scéně, při nezasahování do vnitřního vývoje ve Finsku. Naopak Československo připouštělo omezenou zahraničněpolitickou suverenitu už od jara 1942, kdy akceptovalo sovětské „veto“ na konfederaci s Polskem – a definitivně od prosince 1943, kdy byla v Moskvě podepsána československo-sovětská spojenecká smlouva. Ta zakazovala vstupovat do kombinací, které by druhá smluvní strana považovala za sobě nepřátelské. Edvard Beneš navíc žádal „koordinaci“ československé zahraniční politiky se sovětskou. Ovšem SSSR samozřejmě zaujal roli koordinátora, zatímco Československo – dobrovolně – úlohu koordinovaného. Od března/dubna 1945 pak na plnění sovětských „přání“ v duchu spojenecké smlouvy dohlíželi komunisté a také sociálnědemokratický premiér Zdeněk Fierlinger, který byl často ještě „uvědomělejší“.
Takže ano, „finlandizace“ by byla bývala možná – zvláště když do prosince 1945 se z československého území stáhla sovětská, jakož i americká vojska. Ale to by českoslovenští demokratičtí politici museli být z jiného těsta a hrát s Moskvou sebevědomější hru. Oni byli ale ve své většině upřímně přesvědčeni, že úzká spolupráce se SSSR je v bytostném československém zájmu – zvláště když Západ v jejich očích jako by Československo znovu „zrazoval“, podobně jako v roce 1938, Tentokrát se v letech 1946–1947 rozhodl postavit Německo opět na nohy a umožnit mu znovunastartovat jeho ekonomiku. Přes to se většina československých politiků nedokázala přenést. A když Stalin v červenci 1947 v souvislosti s otázkou o přijetí či nepřijetí Marshallova plánu rázně udeřil, nikdo se nezmohl na odpor.
V parlamentních volbách 1946 dominovali právě komunisté, kteří je opanovali. Čím si dokázali získat hlasy voličů? Připomeňme, že je zdaleka nevolili pouze dělníci, ale i živnostníci, rolníci, inteligence a další vrstvy národa.
Vzpomínáte si na tu výmluvnou scénu z filmu Obecná škola? „Voni nemaj špatnej program…“ Ano, komunisté slibovali živnostníkům a rolníkům možnosti soukromého hospodaření, inteligenci důstojnější podmínky k práci, všem pak sociální spravedlnost. Horovali pro očištění republiky od Němců – a jejich majetek a pozemky rozdávali v pohraničí novým přistěhovalcům zpravidla komunističtí předsedové národních výborů, často za přímé účasti komunistického ministra zemědělství Julia Ďuriše. Lidé se po válce snadno nechali strhnout pro něco „nového“ – pro stranu, která jako by se zdála být největší zárukou, že se nebude opakovat ani velká hospodářská krize, ani Mnichov. K tomu ještě komunisté zdůrazňovali, že Československo se ocitlo „v sovětské sféře“ – a že oni v takové konstelaci dokážou skrz svůj zvláštní vztah se Sověty zajistit pro svou zemi nejvíce.
V těchto dnech si připomínáme únorové události, jakou roli v nich hrál Sovětský svaz a Stalin?
Samozřejmě klíčovou. KSČ dostala už v září 1947 na zakládající konferenci Informačního byra komunistických stran (Kominformy) ve Szklarské Porębě od Andreje Ždanova příkaz co nejrychleji konsolidovat svou moc – a 19. února 1948 jim to přiletěl připomenout bývalý velvyslanec v Československu a nyní sovětský náměstek ministra zahraničí Valerian Zorin.
Proč do Československa Zorin přijel? Jaká byla jeho úloha?
Oficiálně měl jednat o zefektivnění sovětských dodávek obilí, přislíbených nadvakrát Gottwaldovi. Ale ty už v té době přicházely bez větších obtíží – takže tohle byla jen zástěrka. Ve skutečnosti přiletěl s jasnou instrukcí, aby komunisté využili právě se rozbíhající vládní krize a chopili se moci. Neměli při tom brát ohledy na pravidla parlamentní demokracie.
Operovali během února 1948 v Československu sovětští agenti?
Podstatná část sovětských diplomatů na ambasádě pracovala zároveň pro sovětské tajné služby. Navíc podle memoárů generála Pavla Sudoplatova, který v té době stál v čele zvláštního oddělení sovětského ministerstva státní bezpečnosti (MGB), pověřeného prováděním sabotážních operací v západních zemích, byla do Prahy již koncem roku 1947 přesunuta sovětská brigáda zvláštního určení čítající 400 mužů, jež měla v případě nutnosti cíleně zasáhnout do událostí. Tuto informaci z ne vždy spolehlivých Sudoplatovových pamětí se sice dosud nepodařilo z dalších zdrojů potvrdit – ale ani vyvrátit. Ostatně, generálního tajemníka národně socialistické strany Vladimíra Krajinu zatýkal 26. února sovětský oddíl.
Byl z Vašeho pohledu ve hře i možný sovětský vojenský zásah, pokud by se události neodehrávaly podle plánu KSČ? A uvažoval někdo v KSČ, že by přímo požádal Sovětský svaz o intervenci proti demokratickým stranám, pokud by se zmohly na účinný odpor?
Podle legendy pěstované v pozdějších letech Alexejem Čepičkou, Gottwaldovým zetěm, se komunistický premiér hrdě vzepřel Zorinovu návrhu, že by v Československu zasáhly sovětské ozbrojené síly. Sovětské dokumenty odtajněné koncem 90. let ovšem ukazují pravý opak: byl to naopak Gottwald, kdo v rozhovoru se Zorinem 20. února 1948 žádal alespoň o sovětskou demonstraci síly na československé hranici formou přesunů sovětských jednotek dislokovaných v Rakousku a východním Německu. Moskva ovšem o dva dny později tuto žádost odmítla. A tak sovětská strana pomáhala především propagandou v tisku, jež tepala „intriky mezinárodní reakce proti demokracii“, která se snaží vnést s pomocí „reakcionářských ministrů tří vládních stran … rozkol do řad lidové demokracie“.
Historik Karel Kaplan napsal, že demokratické síly musely únorový střet prohrát, ale nemusely jej prohrát tak špatně a mohly komunistům ztížit jejich pochod za neomezenou mocí. Proč zůstaly demokratické strany během února podle Vás tak nečinné?
Nekomunistické síly prohrály únorový střet doslova trapně. Představa, že jde o standardní vládní krizi, kterou vyřeší prezident Beneš, byla až neuvěřitelně naivní. A tak zatímco komunisté mobilizovali své příznivce a sváželi je do Prahy na demonstrace, ministři demokratických stran se rozjeli za svými běžnými víkendovými aktivitami. V pondělí 23. února ovšem nebyli vpuštěni do práce…
Jak pohlížíte na úlohu prezidenta Edvarda Beneše v únorové krizi? Mohl reálně ze své pozice zmařit komunistický převrat?
Dostal do rukou velmi špatné karty: Demisi podala pouhá menšina ministrů – tj. 12 z 26. Mohl tak demise jen nepřijmout – a vyzývat k další spolupráci v rámci Národní fronty. To ovšem Gottwald odmítl, a namísto toho naléhal jen na výměnu „reakčních ministrů“ za jím vybrané kandidáty. Jan Masaryk se doslova „hodil marod“ (a zcela absurdně zůstal poté i v „obrozené“ vládě, jíž tak dodával legitimitu). Prezident Beneš uvažoval o přijetí demise už 22. února – ale pak změnil názor. Jedním z důvodů byla ujištění předáků nekomunistických stran, že začnou rovněž aktivizovat demokratické síly (sokoly, legionáře apod.). Ale nestalo se vůbec nic. Od 23. února se vládní krize změnila v puč, když komunisté využili mocenských složek k zadušení demokratického procesu. Rozběhla se zatýkání, tisk nekomunistických stran přestal svobodně vycházet, začaly se vyzbrojovat dělnické (později Lidové) milice. Když v tomto kontextu podali 25. února demisi také sociální demokraté Václav Majer a František Tymeš, už tím nemohli zvrátit běh událostí, jakkoli v tu chvíli de facto padla vláda, protože demisi podala většina ministrů. Gottwald však už prosadil svou.
Prezident Beneš byl od července 1947 a úderu mrtvice zdravotně silně indisponován – a i na podzim a v zimě se jeho zdravotní stav měnil ze dne na den. Jeho nejbližší spolupracovníci se shodovali, že v době únorové krize byly sice jeho intelektuální schopnosti na stejné výši jako v předchozích letech, ale ztratil své odhodlání a vůli prosazovat vlastní stanoviska.
Komunisté se sice radovali z únorového vítězství, nicméně ze srpnového sovětského dokumentu „O vážných chybách KSČ“ vyplývá, že Sověti podrobili komunistické vedení poměrně tvrdé kritice. Proč nebyli Sověti spokojeni s průběhem únorové krize, i když byla pevně v režii KSČ?
Tohle se v sovětských dějinách opakovalo nesčíslněkrát: ex post kritika za chybnou politiku – bez ohledu na to, že se daná strana či komunistické vedení důsledně držely instrukcí z Moskvy. V tomto případě byli českoslovenští komunisté kritizováni za přílišné spoléhání se na parlamentní metody politického boje. Ta kritika ale směřovala i do budoucna: proti „reakci“ měli českoslovenští komunisté napříště postupovat s maximální tvrdostí a odhodláním.
Licence fotografie: CC0 1.0 Universal