Bitevní křižníky představovaly odvážný, i když kontroverzní koncept v dějinách námořního válečnictví. Tyto lodě, vyvinuté britským admiralitou v prvním desetiletí 20. století, měly spojovat vysokou rychlost s těžkou výzbrojí, ale za cenu sníženého pancéřování. Jejich bojové nasazení v první světové válce ukázalo jak jejich silné stránky, tak fatální slabiny, které ovlivnily budoucí konstrukci válečných lodí.
Vznik bitevních křižníků
Na počátku 20. století britská Royal Navy hledala způsob, jak čelit narůstající síle německé Hochseeflotte. První lord admirality John Fisher prosazoval myšlenku revolučního plavidla, které by bylo schopné rychlými nájezdy eliminovat lehčí nepřátelská plavidla a zároveň se vyhnout přímé konfrontaci s bitevními loděmi. Výsledkem byly bitevní křižníky třídy Invincible, pojmenované HMS Invincible, HMS Indomitable a HMS Inflexible. Lodě vstoupily do služby Royal Navy v letech 1908–1909.
V této době stál v čele Velké Británie a celého Britského impéria král Jiří V., který zároveň nesl titul indického císaře. Jeho vláda (1910–1936) se nesla ve znamení rozsáhlých vojenských reforem a modernizace námořnictva, kam patřil i vývoj bitevních křižníků.
Po prvních 3 bitevních křižnících následovala vylepšená třída Indefatigable následovaná právě třídou Lion. Přezdívka „Splendid Cats“ (nádherné kočky) odkazovala na jejich elegantní design a vysokou rychlost. Měly výtlak téměř 27 000 tun, délku 213,4 metru a nesly hlavní výzbroj tvořenou osmi děly ráže 345mm. Splendid Cats dosahovaly rychlosti 27,5 uzlů, což z nich činilo jedny z nejrychlejších lodí své doby nesoucí takto těžkou výzbroj. Oproti bitevním lodím však měly tenčí pancéřování, což se v praxi ukázalo jako zásadní problém. Tři postavené lodě této třídy nesly jména Lion, Princess Royal a Queen Marry.
Nasazení ve Velké válce a potvrzení teorie
Bitevní křižníky byly nasazeny v řadě významných střetnutí první světové války. Svou první velkou bitvu zažily v roce 1914 u Falklandských ostrovů, kde Invincible a Inflexible zničily německé pancéřové křižníky SMS Scharnhorst a SMS Gneisenau. Ukázaly zde svůj potenciál – díky rychlosti dokázaly dostihnout nepřítele a jejich těžká děla mu způsobila zničující škody. Potvrdily tedy teorii, že doženou slabšího protivníka a díky těžké výzbroji ho bez problémů zlikvidují.
Jejich největší zkouškou však byla bitva u Jutska v květnu 1916, kde se bitevní křižníky střetly s německými protějšky, tedy bitevními křižníky a bitevními loděmi Hochseeflotte.
V této bitvě utrpěla Royal Navy těžké ztráty – tři britské bitevní křižníky byly potopeny německým dělostřelectvem:
HMS Invincible (třída Invincible) – zásah do muničního skladu vedl k explozi, která loď zničila
HMS Queen Mary (třída Lion) – zasažena palbou německého křižníku SMS Derfflinger, explodovala, zahynulo 1255 mužů
HMS Indefatigable (třída Indefatigable) – potopena po dvou zásazích německým bitevním křižníkem SMS Von der Tann
Příčinou těchto ztrát bylo právě nedostatečné pancéřování oproti německým bitevním křižníkům, které měly sice menší děla hlavní ráže, ale jak se ukázalo v bitvě u Jutska, byly mnohem více životaschopné než britské konstrukce.
Další vývoj tzv. Capital ship po Velké válce
Bitva u Jutska ukázala, že původní filozofie bitevních křižníků zhmotněná britskou školou, tedy vysoká rychlost na úkor ochrany, není správná a loď tohoto typu může kdykoliv narazit na stejně silného a rychlého protivníka. Zkušenosti z první světové války ale také ovlivnily další vývoj válečných lodí.
Na druhé straně bitevní křižníky císařského Německa byly v podstatě předzvěstí rychlých bitevních lodí, využívaných za druhé světové války.
Zdroj:
Friedman, Norman. British Battleships 1906–1946. Seaforth Publishing, 2015
Hakwoort, Emmerich. Skagerrak 1916. CeskyCestovatel.cz, 2017
Autor/Licence fotografie: By Unknown author – Tyne & Wear Archives & Museums, No restrictions,