Rakousko si prošlo po druhé světové válce komplikovaným vývojem. Stejně jako Německo bylo rozděleno do 4 okupačních zón. V Rakousku měli podle Stalina hrát zásadní roli komunisté, jenže skutečnost byla tomu nakonec na hony vzdálená.
V březnu 1938 provedl Hitler tzv. anšlus, tedy připojení Rakouska k Německu. Tomu předcházel převrat, který režíroval věrný nacista Arthur Seyß-Inquart, rodák ze Stonařova. Po skončení válečného konfliktu stály v popředí dvě zásadní otázky – rakouská obnova politického a hospodářského života a vlastní suverenity. Rakousko bylo rozděleno do 4 okupačních zón a Sověti mu ve svých poválečných plánech přisuzovali velkou pozornost.
Sázka na sociálního demokrata
Stalin spoléhal na marxisticky orientovaného sociálního demokrata Karla Rennera, kterého Sověti přivezli do Vídně. Renner se stal prvním kancléřem, což připomínalo vývoj v Československu, kde se prvním premiérem nestal komunista, ale prokomunistický sociální demokrat Zdeněk Fierlinger. Rennera Sověti dosadili do funkce, aniž by informovali spojence. Komunisté měli v Rennerově vládě celkem 7 křesel. Požívali tedy těsně po válce poměrně velkého vlivu v exekutivě. Stalin tak nabyl (mylného) dojmu, že by se Rakousko mohlo pohybovat po trajektorii směrem k zavedení lidově-demokratického režimu a vůdčí úloze komunistů.
Dne 27. dubna 1945 sestavil Renner vládu a prohlásil Anšlus za vynucený, byla obnovena ústava z roku 1920, 8. května 1945 zakázána NSDAP a provedeny další nezbytná opatření k rekonstrukci politického a ekonomického života země. Obnova politických stran s sebou přirozeně přinesla i vzájemnou řevnivost. Vyprofilovaly se především dvě významné strany, které hrály po válce důležitou roli – Lidová strana Rakouska (ÖVP) a Sociálně demokratická strana Rakouska (SPÖ). Dále figurovala na rakouské politické scéně i Komunistická strana Rakouska (KPÖ).
Agresivní komunisté
Komunisté tradičně zdůrazňovali práva dělnické třídy a pracujících, plédovali za znárodnění klíčového průmyslu, odmítali Marshallův plán, který Rakousko stejně posléze přijalo. Stalin se domníval, že to budou právě komunisté, kteří se stanou podobně jako v zemích střední a jihovýchodní Evropy nositelem pronikavých etatizačních změn, čímž si získají popularitu širokých mas. Jenže v tomto předpokladu se fatálně zmýlil, rakouští komunisté si totiž sami podřezali větev svým agresivním nátlakovým vystupováním a nepochopitelnými výstřelky neodpovídajícími době.
Především však před prvními poválečnými volbami doplatili na skutečně nezřízené chování sovětských vojáků, kteří rabovali, okrádali a znásilňovali. Volby v listopadu 1945 při účasti 93% oprávněných voličů následně ukázaly skutečné rozložení sil. Lidovci získali téměř 50% všech hlasů, sociální demokraté 44,6% a komunisté jen 5,4%. Pro rakouské komunisty znamenaly volby procitnutí do tvrdé politické reality, pro Stalina pak studenou sprchu, neboť nepočítal s tak slabým výsledkem. To byl ostatně zásadní rozdíl oproti formujícímu se sovětskému bloku, v Československu například zvítězila v květnu 1946 KSČ dominantním ziskem 40%, druzí národní socialisté měli o milion hlasů méně.
Sovětský vůdce si pak z rakouské lekce vzal ponaučení, že připouštění svobodných voleb ve střední a jihovýchodní Evropě by mohlo ohrozit mocenské pozice komunistů.
Stalinovo ponaučení
Novým kancléřem se po volbách stal lidovec Leopold Figl. Vzhledem ke skutečnosti, že v Rakousku byla stále přítomná sovětská vojska, nabídl komunistům účast ve vládě, nicméně už jen jedno křeslo. Renner se stal mezitím prezidentem. Bylo tedy po volbách jasné, že v Rakousku nebude zaveden sovětský systém, není možno ani počítat s nějakým modelem finlandizace, ale naopak alpská země se vychyluje na Západ.
Stalin, vědom si toho, že jeho plány v Rakousku selhaly, se pokusil v důvěrných rozhovorech s komunistou Johannem Koplenigem, vicekancléřem v Rennerově vládě, realizovat plán, který by alespoň zachoval část mocenských pozic komunistů. Plán měl spočívat v rozdělení Rakouska na Východ a Západ, podobně jako v Německu. Jenže tento průhledný záměr stejně ztroskotal, protože byl v danou dobu nerealizovatelný. I v dalších volbách zaznamenali komunisté slabý výsledek. V roce 1949 získali 5,1% hlasů, o čtyři roky později 5,3%. Tyto výsledky potvrdily, že komunisté se nemohou stát dominantní politickou silou, mimo jiné i z toho důvodu, že se jim nepodařilo jako v jiných zemích přimět k důsledné spolupráci sociální demokracii. Právě tyto strany byly nakonec komunisty ve všech státech sovětského bloku včetně Československa pohlceny.
Ztroskotání komunistické stávky
Komunisté, kteří si uvědomovali, že standardními politickými prostředky nemohou dosáhnout většího podílu na moci, zorganizovali proto v roce 1950 říjnovou stávku, který je mnoha historiky interpretován jako pokus o puč a zvrat poměrů. Jednalo se však spíše o akt zoufalství ze strany komunistů, který neměl reálně šanci na úspěch. Možná až groteskně působila komunistická komanda, která se pokoušela zastavit ve Vídni dopravu. Pokus o destabilizaci poměrů však nevyšel i z toho důvodu, že se za ně svou vahou nepostavili Sověti, kteří v rakouském případě přijali realistické hledisko a jejich cílem bylo zemi neutralizovat.
Až po 10 letech od války se podařilo Rakousku tzv. Státní smlouvou získat zpět svou suverenitu. Součástí dohod ze zámku Belveder bylo zachování neutrality. Země se poté mohla postupně začleňovat do západních struktur. V roce 1955 vstoupila do OSN, o rok později do Rady Evropy. O mnoho dekád později, v roce 1995, se Rakousko stalo plnohodnotným členem EU. I když zůstalo neutrální, jeho orientace na Západ byla a je dodnes nezpochybnitelná.
Zdroj: Dějiny Rakouska, Praha 2002, The National WW2 Museum
Autor/Licence fotografie: Neznámý – Helsingin Sanomat, Volné dílo