11. září 1951 vyjel z Chebu do Aše osobní vlak č. 3717. Do cílové stanice však nikdy nedorazil. Strojvedoucí Jaroslav Konvalinka projel nádražím v Aši, „vlak svobody“ pokračoval k československo-německé hranici a po jejím překročení zastavil až v Bavorsku.
Na palubě ale nebyli jenom lidé, kteří chtěli uprchnout. Většina cestujících vůbec netušila, že se právě stává součástí jednoho z nejpozoruhodnějších hromadných útěků z komunistického Československa.
V Aši nezastavil
Bylo úterý 11. září 1951 a osobní vlak číslo 3717 měl před sebou obyčejnou trasu z Chebu přes Františkovy Lázně a Hazlov do Aše. V tehdejším Československu ale obyčejná cesta znamenala pohyb v zemi, která už několik let systematicky uzavírala své západní hranice.
V červenci 1951 navíc vstoupil v platnost nový zákon o ochraně státních hranic, který měl jejich zabezpečení dále zpřísnit. Přesto se skupině odpůrců komunistického režimu podařilo připravit plán, který využil železnici jako prostředek k útěku přes železnou oponu.
Hlavními organizátory byli strojvedoucí Jaroslav Konvalinka, chebský železničář Karel Truksa a ašský zubní lékař Jaroslav Švec. Na přípravě se podle některých pramenů podílel také František Šilhart, který však sám Československo neopustil.
Pro plán byl rozhodující detail, který mohli znát právě železničáři. Existovala trať vedoucí z Aše směrem k Selbu v Bavorsku. Organizátoři potřebovali zajistit, aby výhybka v Aši umožnila vlaku pokračovat právě tímto směrem.
Vlak vyrazil z Chebu odpoledne. Podle dobového jízdního řádu se z původního rychlíku z Prahy do Chebu po odpojení části soupravy stal osobní vlak č. 3717 pokračující do Aše. Ve 14:12 opustil Cheb. Na první pohled se nic mimořádného nedělo. Mezi cestujícími byli lidé, kteří o připravovaném útěku věděli, někteří nastoupili spolu s rodinami a zavazadly. Jiní cestující neměli o plánované akci sebemenší tušení.
Krátce před Aší se uskutečnil další důležitý krok. V Hazlově byla vytvořena situace, která měla vysvětlit manipulaci s brzdovým systémem. Podle popisu událostí byly vyřazeny některé možnosti nouzového zastavení vlaku.
Organizátoři útěku tak chtěli zabránit tomu, aby někdo z neinformovaných cestujících nebo členů bezpečnostních složek mohl vlak zastavit zatažením za záchrannou brzdu.
Vlak svobody: Zlomový okamžik
Pak přišel rozhodující okamžik. Vlak se přiblížil k Aši. Místo aby zpomalil a zastavil na nádraží, pokračoval dál. Podle dobových popisů projel stanicí vysokou rychlostí a zamířil na trať k hranici. Někteří cestující stále nechápali, co se děje. Organizátoři ale věděli, že právě začala nejnebezpečnější část celého plánu. Za Aší už nebylo možné jednoduše „vystoupit“. Před vlakem byla hranice a za ní západní Německo.
Ve vlaku se nacházeli také lidé napojení na československý bezpečnostní aparát. Organizátoři proto museli počítat s možností, že někdo útěk odhalí a pokusí se vlak zastavit. Podle svědectví i pozdějších rekonstrukcí byli někteří lidé drženi pod hrozbou zbraně.
Vlak nakonec překonal poslední kilometry československého území. Poté po proražení dřevěné hraniční závory překročil hranici.
Nový život za železnou oponou
Vlak se nezastavil okamžitě po překročení hranice. Podle svědectví zastavil přibližně několik set metrů až zhruba kilometr na německém území. Strojvedoucí neznal přesně poměry na trati a nechtěl riskovat další jízdu bez znalosti místních podmínek.
Později vlak pokračoval do Selbu v tehdejší americké okupační zóně Německa. Někteří cestující vůbec netušili, co se stalo. A ani na německé straně nikdo nevěděl, že přijede vlak plný lidí ze socialistického ČSSR.
Teprve následně se začalo řešit, co s cestujícími bude. Část z nich se rozhodla zůstat na Západě. Jiní se po čase vrátili zpět do Československa. Často se uvádí 110 cestujících, přičemž 77 z nich se následně vrátilo do Československa.
Historická studie publikovaná Ústavem pro studium totalitních režimů upozorňuje, že ani dobové dokumenty nejsou v počtu osob zcela jednotné. Jeden z dobových dokumentů například uváděl 107 osob.
Komunistický režim vrací úder
A zatímco vlak pokračoval do Selbu, v Praze a na dalších místech už začínala reakce režimu. Pro cestující, kteří se rozhodli zůstat na Západě, představoval „vlak svobody“ cestu do nového života. Pro československou Státní bezpečnost se naopak stal začátkem rozsáhlého vyšetřování a represí. Bezpečnostní aparát zahájil rozsáhlé vyšetřování známé jako akce Selb. Pátrání přitom nevedlo pouze k odhalování lidí přímo zapojených do útěku.
Vyšetřovatelé postupně narazili také na širší síť protirežimního odporu. ÚSTR uvádí mezi hlavními organizátory Konvalinku, Truksu, Švece a Františka Šilharta.
Rodiny a příbuzní některých účastníků, kteří se rozhodli zůstat doma nebo se vrátili, se dostali pod tlak bezpečnostních orgánů. Režim zároveň využil událost k propagandistickému obrazu únosu vlaku a jeho organizátory označil za zločince. Koleje na opuštěných hraničních přechodech byly vytrhány, aby se již nic podobného nemohlo zopakovat.
Zdroj: Český rozhlas, Místa Paměti národa, Česká televize
Autor/Licence fotografie: Železná opona, Filip Klasna, Volné dílo