V padesátých letech byla mašinérie politických procesů v plném proudu. Komunistický režim posílal na smrt jak vlastní funkcionáře, majetné vrstvy, studenty, tak i svou oporu – dělníky. V soukolí fanatického odsuzování však uvízla i technická inteligence. Největší politický proces v Československu se s ní uskutečnil v roce 1951 a v čele stanul inženýr Alfréd Plocek, který zaplatil cenu nejvyšší.
Nikdy aktivně proti totalitnímu režimu nebojoval, přesto se stal jeho obětí. Alfréd Plocek byl technologickým inovátorem, odborníkem na spojovací techniku, který pracoval pro americkou společnost Standard Electric. Plocek po skončení druhé světové války přišel se svými kolegy s nadčasovým konceptem vybudování mezinárodní telefonní sítě, jejímž centrem měla být Praha. Aby se mohl rozmáchlý projekt uskutečnit, potřeboval k tomu větší zapojení Západu a jeho technických možností, které v tehdejším Československu objektivně chyběly.
Technická inteligence v hledáčku
Nicméně do plánu nakonec zasáhl únorový převrat v roce 1948, kdy veškerou moc převzali komunisté. Vše, co bylo spojené nějakým způsobem se Západem, se automaticky stalo podezřelé. Moskva navíc nestála o to, aby Československo spolupracovalo v mezinárodním měřítku na poli telekomunikaci se Západem. Na počátku padesátých let tak okolo Plocka začala nebezpečně blízko kroužit Státní bezpečnost a sovětští poradci, kteří do Československa přišli na pozvání Klementa Gottwalda v roce 1949.
Klec spadla v únoru 1950, kdy inženýra zatkly bezpečnostní orgány. Krátce nato stejný osud potkal i jeho ženu Bohumilu. Synovi bylo ukončeno studium na gymnáziu. Později, v roce 1964, Bohumila vypověděla, že jí sice vyšetřovatelé nebili, „avšak nijak slušně se mnou zacházeno nebylo.“ V době zajištění manželů, kdy se nemohli nijak účinně bránit, byl jejich byt navíc obsazen příslušníkem ministerstva vnitra a majetek Plockových částečně rozkraden všemocnou Státní bezpečností.
Zatčen a mučen
Plocek nejprve vůbec nechápal, z jakého důvodu se ocitl v osidlech Státní bezpečnosti. Domníval se, že se může obhájit, protože se přece ničeho nedopustil. Proti režimu nijak nevystupoval a nechystal ani žádné akce, které by jej mohly ohrozit či destabilizovat. Nicméně si neuvědomil, že se proti němu chystá exemplární politický proces jako v mnoha jiných případech, kdy se měla dokázat jeho špionáž ve prospěch „anglo-amerických imperialistů“.
Jeho případ také v praxi kopíroval sovětské vzorce včetně brutálního mučení, jemuž byl vystaven, aby se přiznal k neexistujícím trestným činům podle gumových paragrafů zákona na ochranu lidově demokratické republiky v roce 1948. Plocek nevybíravému nátlaku nakonec podlehl a musel se přiznávat k činům, které byly na míle daleko od jeho skutečné činnosti po únoru 1948.
Proces podle osvědčeného mustru
Soud se s Plockem a dalšími šesti obžalovanými uskutečnil za účasti dělnického prokurátora ve dnech 30.-1. 6. 1951. Plockova rodina pochopitelně chyběla, neboť její přítomnost v soudní síni by narušila hladký scénář politického procesu. Kromě Plocka, který byl označen za hlavu spiknutí, stanuli na lavici obžalovaných například Jaroslav Peške či Miloslav Franc. Sedmička obžalovaných se měla dopustit špionáže ve prospěch USA, velezrady a sabotáže na základě vyfabrikovaných důkazů. Vše stálo jako v ostatních případech na velmi vratkých základech, ale komunistům to i tak stačilo k odsuzování nepohodlných lidí.
Podle předem vypracovaného scénáře, který byl plný absurdit a pochybných konstrukcí, se tak můžeme ve spisu dočíst, že se Jaroslav Peške přiznal k „protistátní činnosti“, čímž usvědčil také Miloslava France. „…Ing. Alfréd Plocek mluvil o tom, aby jeho případ byl výstrahou pro ostatní, kteří se ještě zabývají protistátní činností,“ stojí ve spise. „Ing. Miloslav Franc se doznal, že svoji trestnou činnost popíral a prohlásil, že jeho soudní protokol je naprosto správný a odpovídá skutečnosti.“ Sám Plocek se ve své naučené výpovědi přiznával ke skutkům, které nikdy nespáchal.
Mechanismus politických procesů byl vždy stejný a měl své nezbytné „náležitosti“, totiž ukázat obžalované jako největší vyvrhely společnosti a podle toho s nimi také zacházet. Je zřejmé, že v takových procesech, navíc propagandisticky přiživovaných, a kdy do soudní síně denně proudily nenávistné rezoluce a odsudky závodů, nemohou padat nízké tresty. Dne 1. 6. 1951 tak padly rozsudky a byly skutečně drakonické. Plocek, Peške a Franc dostali hrdelní trest. Plocek svou poslední naději směřoval v odvolání k Nejvyššímu soudu, doufal rovněž, že by mohl dostat prezidentskou milost, o kterou zažádal. Jenže pečlivě připravený scénář tyto možnosti předem vylučovaly.
Princip kolektivní rodinné viny
Plockův syn už svého otce nikdy neviděl. Plocek byl popraven 10. 11. 1951. Komunistické úřady odmítly rodině vydat urnu s popelem technologického inovátora, který za svůj zajímavý nápad položil svůj život. I v tomto případě pro komunisty účel světil prostředky. Následky pro rodinu byly navíc zničující, uplatňoval se zde komunisty používaný princip kolektivní rodinné viny. Plockova žena a syn museli pracovat v podřadných profesích, jejich majetek prakticky celý zabavily úřady.
Na rehabilitaci si musela Plockova rodina počkat až do roku 1968. Nicméně její forma pozůstalé v žádném případě neuspokojila. Chyběla oficiální omluva za všechny útrapy a především lidský rozměr. U Plockovy manželky nakonec úřady rozhodly o tom, že se nedopustila trestné činnosti a vazba, která v souhrnu trvala 8 měsíců, byla nezákonná. Bohumile bylo přiznáno od státu odškodnění, a to i za obsazení bytu příslušníkem ministerstva vnitra. Není jistě bez zajímavosti, že se syna Alfréda pokusila Státní bezpečnost získat v šedesátých letech ke spolupráci, protože uměl cizí jazyky. Dokonce mu nabízela nadstandardní byt, jenže Alfréd odmítl, a tak se Státní bezpečnost pomstila tím, že mu zakázala vycestovat.
Celý případ Alfréda Plocka a jeho kolegů pak dokazuje zločineckou mašinérii komunistické justice ve své ryzí praxi. Komunistická paranoia o hledání vnitřního nepřítele si našla v tomto případě významného československého technologického inovátora, který se mohl v Československu významně proslavit.
Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, ebadatelna.cz
Autor/Licence fotografie: Autorem této fotografie je neznámá osoba. – Fotografický archiv jeho syna Alfréda Plocka mladšího (* 1933), Volné dílo