Možná nejzajímavější bezpečnostní zprávou dneška je způsob, jakým se mění evropská debata o tom, co vlastně představuje bezpečnostní hrozbu.
Sergej Lavrov tento týden zopakoval, že Rusko podle něj nemá v úmyslu napadnout Evropu. Současně uvedl, že pokud by Evropa zaútočila na Rusko, případný konflikt by byl „úplně jiný“ než válka na Ukrajině a „velmi krátký“. Takové prohlášení samozřejmě nevypovídá o budoucím ruském jednání. Je ale relevantní jako součást strategické komunikace Moskvy: deklaraci absence útočného záměru doprovází explicitní upozornění na náklady případné přímé konfrontace.
Incidenty pod úrovní ozbrojené agrese a reakce na ně
Ve stejný den přichází z Bruselu zdánlivě jiná zpráva. Ursula von der Leyen navrhuje European Security Council a evropský „counter-hybrid playbook“, včetně Emergency Security Protocolu pro koordinaci reakce na incidenty pod úrovní ozbrojené agrese. A právě tady se podle mě obě zprávy potkávají.
Jedním z nejcitlivějších míst evropské bezpečnostní architektury je dnes prostor před otevřeným ozbrojeným útokem.
Sabotáž. Kybernetické operace. Narušení vzdušného prostoru. Poškození kritické infrastruktury. Elektronické rušení. Incidenty s obtížnou nebo pomalou atribucí.
Jednotlivě nemusí představovat ozbrojený útok. V souhrnu ale mohou vytvářet značný bezpečnostní, ekonomický a politický tlak. A problém potom není jen vojenský, ale především rozhodovací.
Kdo incident vyhodnotí? Jak rychle lze určit jeho původ? Kdy přestává být národní záležitostí? A jak vytvořit věrohodnou společnou reakci, aniž by každý incident automaticky otevíral otázku vojenské eskalace?
Právě proto je zajímavý i vývoj na východním okraji Evropy. V Moldavsku nyní probíhá Fire Shield 2026 za účasti moldavských, rumunských a amerických jednotek. Rumunsko je členem NATO, Moldavsko je ústavně neutrální. Cvičení samo o sobě samozřejmě neznamená změnu moldavského aliančního statusu. Ukazuje ale něco podstatného: alianční členství a praktická obranná spolupráce nejsou totéž.
Vedle formálních bezpečnostních garancí vzniká další vrstva bezpečnosti, schopnost států sdílet informace, společně cvičit, koordinovat reakci a budovat interoperabilní kapacity. A právě tím se dnešní zprávy propojují.
NATO, článek 5 a mechanismy reakce
Na jedné straně pokračuje strategická komunikace Ruska a evropských států o hranicích případné přímé konfrontace. Na druhé Evropa hledá mechanismy pro hrozby, které této hranice nedosahují. A v nejexponovanějších regionech současně roste praktická bezpečnostní spolupráce i mezi státy s rozdílným aliančním statusem.
Evropská bezpečnost se proto neodehrává jen kolem otázky článku 5. Stále důležitější je, co se děje předtím, než se článek 5 vůbec stane relevantním a zda pro tento prostor máme stejně dobře připravené mechanismy reakce. Rusko nás testuje, to je už víc než jasné.
Podprahové operace Ruska
Testování je součástí strategie, nikoli její alternativou. Podprahové operace umožňují Rusku vytvářet tlak, oslabovat odolnost protivníka a současně kalibrovat jeho ochotu a schopnost reagovat, aniž by překročilo práh, který by mohl vést k přímému vojenskému střetu s NATO.
To ale samo o sobě ještě neznamená, že NATO válku prohrává. Spíše jde o to, že Rusko v této fázi využívá strukturální asymetrii: volí čas, místo a intenzitu jednotlivých akcí, zatímco NATO musí řešit atribuci, proporcionalitu reakce, politický konsensus a riziko eskalace.
Otevřený konflikt by tuto nejednoznačnost odstranil a umožnil NATO využít podstatně širší spektrum jeho konvenčních schopností. Nelze z toho však vyvodit, že by takový konflikt byl pro Alianci výhodnější. Znamenal by přímý střet s jadernou mocností a zásadně vyšší riziko nekontrolované eskalace. A právě tento eskalační faktor zásadně ovlivňuje kalkulaci obou stran už v současné podprahové fázi konfliktu.
Autor/Licence fotografie: Ilustrační fotografie, Creative Commons Zero (CC0) license
O autorce: Jana Skopová působí jako Chief Resilience Officer ve společnosti Solvo a dlouhodobě se věnuje strategickému poradenství, bezpečnostní politice a tvorbě i rozvoji projektů. Deset let vedla charitativní projekty manželů Tykačových, podílela se na vzniku několika významných celorepublikových iniciativ a působila také jako poradkyně ministryně obrany.
Vystudovala bezpečnostní politiku, je externí členkou Centra bezpečnostních studií Univerzity CEVRO a držitelkou bezpečnostní prověrky stupně T.