Druhý nástup Donalda Trumpem do Bílého domu doslova otřásl dosavadním světovým řádem a také mezinárodním právem, z něhož si americký prezident udělal pouhý cár papíru. Nejnovější zálusk na Grónsko a potenciální vojenský zásah proti vlastnímu spojenci by byl konec NATO tak, jak jej známe. Evropa by se musela v obraně spolehnout výhradně sama na sebe, aby vytvořila protiváhu USA.
Čas oponou trhnul – a změněn svět! napsal kdysi příznačně český básník Jan Neruda. Když se přesuneme do moderní doby, není to daleko od reality. Trump skutečně svět a jeho dosavadní řád mění, nicméně tak činí nepředvídatelně, silově a také v mnohých ohledech zcela bezohledně. Mezinárodní právo ostentativně ignoruje, koneckonců prohlásil, že se řídí pouze vlastním svědomím. Ostatní staví před hotovou věc. Z Evropy si záměrně vytváří soupeře, letité partnerství dostává fatální trhliny.
Evropa bez Ameriky
To znamená jedno, starý kontinent se už nemůže účinně spolehnout na to, že USA mu v případě akutní nouze pomohou. Grónsko, o něž má Trump eminentní zájem, se zas v krajním případě může dočkat ozbrojeného zásahu, a to ze strany dosavadního amerického spojence. Kdo by řekl ještě před 5 či 10 lety, že hlavně síla, jak už názorně vidíme na příkladě války na Ukrajině, se stane stěžejním nástrojem k vynucování něčí vůle. Po Trumpově zvolení tak Evropu čekalo tvrdé vystřízlivění. Starý řád končí a nahrazuje jej nový.
Trump dostal Evropu do velmi složité situace, můžeme říct i bezprecedentní. Starý kontinent se po dramatických událostech, jichž jsme byli svědky, musí zamyslet nad novým konceptem své obrany, který nevylučuje ani zformování evropské armády. Ostatně ten už oprášil nedávno také italský ministr zahraničí Antonio Tajani, byť namnoze v obecné rovině bez konkrétních požadavků či povinností. O evropské armádě se začíná hovořit i dnes.
Koncept, který možná není životaschopný
Nicméně má svá úskalí, o tom není pochyb, a přináší mnoho otazníků, na něž jsme se nedočkali zatím zcela uspokojivých odpovědí. Z těch klíčových to je především otázka společného výcviku, jak by v praxi vypadal, muselo by dojít také ke sjednocení bojové doktríny. Dále je stěžejní otázkou, kdo by velel tak velké armádě, a jestli by to bylo vůbec možné.
Pak tady máme řadu dalších nejasností, právních, legislativních. Co se týče nasazení, kdo o něm rozhodne? Evropská rada? Národní parlamenty? Státy se však nechtějí vzdát kontroly nad tím, kde budou jejich vojáci bojovat, což je naprosto přirozené. Myšlenka evropské armády má sice racionální jádro, ale jako plně jednotná armáda je zatím politicky málo životaschopná.
Když vezmeme v potaz, kolik je členských zemí EU, tak by zajisté nastoupila tvrdá politika, přičemž dosažení dohody, která by univerzálně uspokojila všechny, a to v klíčových článcích tak složitého organismu, jakou by byla evropská armáda, by bylo velice složité, ne-li nemožné. Ke slovu by se dostaly určitě osobní ambice předních evropských lídrů, obsazení jednotlivých vojenských postů by mohlo Evropu rozhádat a vnitřně rozkládat. A pak je tady další klíčová otázka, jak udržet tak velké těleso pohromadě? A lze to vůbec?
Sblížení Evropy v bezpečnostní politice
Ať už evropská armáda vznikne, či nikoliv, pozitivním zjištěním je, že Evropu bezpečnostní a obranná politika stále více sbližuje, spojuje. Evropa po dvou ruských lekcích – anexi Krymu a válce na Ukrajině – konečně pochopila, že ve světle posledních událostí nemůže být netečná, ale musí naopak začít zbrojit, aby byla připravena na eventuální konflikt velké intenzity. Ambiciózní plán ReArm Europe má za cíl starý kontinent znovuvyzbrojit. Je do něj alokováno 800 miliard eur. Měl však určitě přijít dřív.
Státy NATO jako Polsko, severské státy, ale i nečlenské země jako Japonsko, zvyšují své investice do obrany, protože pochopily novou bezpečnostní realitu. Realizují nové zbrojní projekty ve všech doménách. Pokud by Ukrajina padla, což si Vladimir Putin z duše přeje, na řadě by mohlo být Moldavsko. Proto prozíravá prezidentka Maia Sanduová nyní začíná hovořit o možném sjednocení s Rumunskem, aby vznikl potenciálně silný celek schopný čelit imperiálním ambicím Kremlu. Iluze o „hodném“ Rusku se snad rozplývá, byť to nepochopili ještě všichni.
Americká pozornost na západní polokouli
Na Trumpa však spoléhat nelze, protože jeho bezpečnostní politika je už upřena jiným směrem než evropským, a to především na západní polokouli. Evropa musí redefinovat vztahy s USA a přitom už nepočítat s tím, že nejsilnější stát NATO v případě napadení členské země NATO přijde automaticky na pomoc. Pokud bychom to měli na závěr ironizovat, USA na „pomoc“ třeba přijde, ale už by mohla mít v tomto případě podobu možného vojenského zásahu.
Autor/Licence fotografie: Trump a Putin, Public Domain