Magazín Securitytech.cz přináší rozhovor s česko-americkým historikem a politologem Igorem Lukešem na téma aktuální situace na Ukrajině a mírovém plánu, který doznal změn. „Neumím si představit, jak mírový plán dopadne, až narazí na realitu“, říká v interview Lukeš. Podle něho by měl svět přestat Rusko litovat. „Když se Německo dokázalo uzdravit z hrůz nacismu, i Rusko musí najít vnitřní sílu se změnit,“ míní historik. Více již v našem rozsáhlém interview.
Co soudíte o upraveném, nyní dvacetibodovém plánu na ukončení války na Ukrajině? Jde o skutečné ukončení války, které by uspokojilo obě strany, nebo o kapitulaci napadené země?
Neumím si představit, jak mírový plán dopadne, až narazí na realitu. První bod mluví o uznání práva Ukrajiny na suverénní existenci. Všichni ale přece víme, že Husákovo Československo bylo také „suverénním státem“. Obávám se, že podobnou suverenitu si na budoucí Ukrajině představuje Vladimir Putin. A co se týče ruských slibů, připomeňme si, že na Jaltě v roce 1945 se Stalin zavázal v poválečné východní Evropě uspořádat svobodné volby. Z nich pak měly vzejít demokraticky zvolené vlády. Jak to dopadlo, víme všichni. Putinovi mohou věřit Donald Trump, Steven Witkoff a Jared Kushner, ale ne zbytek světa.
Plán též počítá s tím, že se má Ukrajina stát členem EU. Bylo by to fajn, ale pochybuji, že s tím budou souhlasit Maďarsko a Slovensko. Ruku do ohně bych nedal ani za Rakousko, Polsko nebo Španělsko. Putinovi odborníci na sociální sítě už léta manipulují veřejné mínění v západní Evropě historkami o vlně hladových Ukrajinců, která všechno smete.
Putin tvrdí, že bojuje proti rozšiřování NATO. Ve skutečnosti se děsí, že by se Ukrajina stala členem EU. Jak by se asi Rusové v okupovaném Donbasu cítili, kdyby viděli, že jejich ukrajinští sousedé na druhé straně hranice zažívají růst životní úrovně, zatímco oni stojí po kolena v putinovském bahně?
Přistupuje z Vašeho pohledu Donald Trump spravedlivě k oběma účastníkům konfliktu?
Ovšemže ne. Vůbec není schopen rozlišit mezi napadenou obětí a ruským agresorem. První se brání, bojuje o svou holou existenci a kulturní identitu. Rusko vraždí, krade, mučí válečné zajatce a unáší malé děti. A pan Trump mezi oběma stranami chodí ve stylu: tohle říká Joseph Goebbels a tohle tvrdí Winston Churchill. Kdyby Washington – počínaje Barackem Obamou, Joem Bidenem a Donaldem Trumpem – Ukrajině skutečně chtěl pomoci, válka by skončila ukrajinským vítězstvím a Putina by z Kremlu jeho vlastní lidé museli vypráskat.
Má Evropa nějaké karty v ruce v jednání s americkou stranou, abychom si vypůjčili výrok Donalda Trumpa, aby do výsledného mírového plánu účinně zasáhla?
Význam Evropy s příchodem Trumpa do Bílého domu před rokem vzrostl. Transatlantická aliance, která zastavila růst sovětského bloku v Evropě, zajistila mír a vyhrála studenou válku, už ve své původní formě neexistuje. Evropa stojí na vlastních nohách, a jak nedávno autoritativně řekla šéfka britské MI6 Blaise Metreweliová, díky Putinově agresivnímu a expanzivnímu chování žijeme těsně pod hranicí války. Protože Trump vyloučil, že by se američtí vojáci účastnili dohlížení na smír mezi oběma stranami, celý americký plán závisí na ochotě Evropanů se za něj zaručit.
Je podle Vás nutné dále vojensky podporovat Ukrajinu?
Stoprocentně. Pokud ovšem nechcete, aby se dnešní Česká republika za pár let znovu dostala do šedé zóny mezi demokratickým Západem a ruskou autokracií.
Jaké jsou z Vašeho pohledu skutečné cíle Ruska na Ukrajině? Putin v čase několikrát měnil důvody napadení svého souseda.
Putinovi nevěřím zhola nic. Určitě nepřijímám jeho absurdní tvrzení, že za jeho agresí proti Ukrajině stojí (neexistující) rozpínavost Západu. George Kennan řekl, že Rusko ve světě vidí jen státy jemu poddané a státy nepřátelské. Kdo nechce být jedním, musí se spokojit s tím, že bude druhým. To platí dodnes. Je to smutné, možná i tragické, ale je to tak. Tím Rusko ničí samo sebe a zároveň tím znepříjemňuje existenci všem státům okolo. Svět musí přestat Rusko litovat a psychoanalyzovat. Když se Německo dokázalo uzdravit z hrůz nacismu, i Rusko musí najít vnitřní sílu se změnit.
Nezdá se, že by Rusko chtělo zásadně v něčem ustoupit. Jaký prostředek podle Vás přinutí Putina k ústupu?
Způsobí to série vojenských porážek způsobených nedostatkem logistického zázemí fronty – proto potřebujeme sekundární sankce na Čínu a Indii. Důležitý bude též diplomatický a ideologický tlak Západu, který dá ruské veřejnosti na výběr mezi putinovským mlýnkem na maso a nadějí na normální život bez iluzí, že Rusko je supervelmoc, která může světu dominovat. Je to monstrózně veliká, ale zaostalá země.
Rýsuje se možná schůzka francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a jeho ruského protějšku Vladimira Putina. Co si slibujete od případného setkání? A mohla by schůzka vyjasnit nějaké sporné okruhy ohledně mírového plánu pro Ukrajinu?
Francie vidí Rusko jako zdroj rostoucího nebezpečí. Generál Fabien Mandon, náčelník štábu, řekl, že čeká nějakou formu ruské agrese během tří až čtyř let. A to vše by se mohlo stát v době, kdy se Evropa nemůže spoléhat na Ameriku.
Francie proto musí alespoň částečně nahradit vakuum, které po sobě zanechaly Trumpovy Spojené státy. Macron si asi od schůzky slibuje, že Putinovi vysvětlí, proč by měl od svých válečných plánů upustit. Na setkání má zájem i ruský prezident. Chce asi Trumpovi naznačit, že není izolován. Hle, jiné mocnosti, včetně Francie, s ním jednají. Je to stará ruská hra na „velikost“ tváří v tvář rostoucí bezvýznamnosti. Hrají to dobře, ale nemá to vliv na kvalitu života běžných Rusů.
Jaké příčiny stojí za „zbrojní laxností“ Evropy po ruské anexi Krymu v roce 2014? Projevila Evropa naivitu, když uvěřila, že to bude poslední ruský územní požadavek?
Jistě, asi jako když Adolf Hitler v Mnichově tvrdil, že Sudety jsou jeho posledním územním požadavkem. „Nechci žádné Čechy,“ řekl tehdy. Laxnost, o které mluvíte, začala už v roce 2007, kdy Putin kybernetickým útokem na několik dnů „zavřel“ Estonsko, a George Bush neudělal naprosto nic. Příští rok Putin přepadl Gruzii, Bush neudělal zase nic a EU dala Putinovi plynovod Nord Stream 1. Pak v roce 2014 Putin okupoval Krym a Donbas a EU mu dala plynovod Nord Stream 2. To nemluvím o sumách peněz, které zejména Britové s radostí od Putina a ruských oligarchů brali pro své politické strany. Agresivního Putina si vytvořil Západ.
Ještě se dostaňme ke vztahům Evropa-USA. Trump představil novou bezpečnostní strategii, v níž se na Evropu dívá skrz prsty. Počítá s ní i nadále jako s partnerem, nebo ji odepsal politicky, ekonomicky i vojensky, aby na ni nemusel v budoucnu doplácet?
Novou bezpečnostní strategii (National Security Strategy – NSS 2025) psali lidé okolo viceprezidenta J. D. Vance. Jsou tam pasáže okopírované z jeho tristního projevu v Mnichově v únoru 2025. Podle jeho názoru je prý příčinou dnešní krize nedostatek demokracie a cenzura v Evropské unii. Asi tím myslí to, že v Evropě nechtějí hajlující politiky nebo rasisty a bojují proti jejich vlivu na sociálních sítích. A přitom si Vance a spol. stěžují na růst antisemitismu…
Ve zmíněné strategii se dočteme, že Evropa má vážné hospodářské problémy, hovoří se v ní dokonce fatalisticky o vyhlídkách na její civilizační zánik. Nemůže si tím Trump uškodit a dlouhodobě zavřít dveře u některých vrcholných evropských státníků?
Bezpečnostní strategie není seriózní dokument. Po konci druhé světové války chování Spojených států ve světě řídili vzdělaní lidé. Například už zmíněný George Kennan nebo Paul Nitze. Jejich analytické studie dodnes stojí za pozorné čtení. Nová strategie a její autoři jsou triviálními diletanty. Stačí zmínit už jen to, že dokument o Rusku téměř nemluví, ale naznačuje, že hlavním oponentem USA je Evropská unie. A prý si proti „bruselským diktátorům“ bude Trump hledat spojence v řadách nespokojených politických stran ve střední Evropě a na Balkáně. Tohle snad napsali samotní Rusové!
Igor Lukeš (*1950), historik, politolog a pedagog českého původu. Od 70. let působí v USA. Od roku 1986 je profesorem historie a mezinárodních vztahů na The Frederick S. Pardee School of Global Studies Boston University, kde se zaměřuje především na historii a politiku střední a východní Evropy a současného Ruska. Z jeho knih jmenujme například: Czechoslovakia between Stalin and Hitler: The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s, On the edge of the Cold War: American diplomats and spies in postwar Prague, Rudolf Slansky: His Trials and Trial. Řada publikací byla přeložena do češtiny a zaznamenala pozitivní čtenářský ohlas.
Autor/Licence fotografie: Se souhlasem Igora Lukeše