Ruská propaganda, konkrétně Sergej Karaganov znovu pracuje s nejtemnějším možným scénářem: přímou válkou mezi Ruskem a NATO, která by mohla přerůst až v jaderný konflikt. Britský deník Express v tomto duchu upozornil na další „hrozbu třetí světové války“, ale podobné titulky je nutné číst s odstupem. Nejde o bezprostřední oznámení ruského útoku na Evropu. Jde především o součást dlouhodobé strategie zastrašování, jejímž cílem je ovlivnit politická rozhodnutí na Západě.
Rusko musí změnit svou vojenskou doktrínu, aby automaticky zavázalo vůdce Kremlu k použití jaderných zbraní, pokud proti němu válčí západní stát, požaduje prominentní Putinův poradce. Sergej Karaganov, známý jako „profesor Soudný den“ tvrdí, že tento krok okamžitě zastaví státy NATO v poskytování vojenské podpory Ukrajině.
Karaganov působící jako Putinův poradce tvrdí, že v rámci tohoto plánu bude každý evropský stát podporující Ukrajinu „rozprášen“.
„Jednou z nadcházejících změn musí být, že Rusko bude povinno, a zaváže se použít jaderné zbraně, pokud proti němu bude veden boj ze strany zemí, které ho převyšují z hlediska demografického, ekonomického a vědeckotechnického potenciálu.“
„Jinými slovy, tohle není možnost, ale povinnost.“
To podle něj „zabrání jakýmkoli válkám“.
Pokud by se jaderné zbraně rozšířily po Evropě, Rusko by bylo podle Karaganova povinno zničit ty země, ve kterých se takové zbraně objeví, a zejména ty země, které kdy na Rusko zaútočily, tedy Německo a Finsko, jehož opuštění neutrality a vstup do NATO ruský jestřáb nese velmi těžce.
Dmitrij Medveděv a jaderná rétorika Ruska
Karaganov není jediný „prorok posledního soudu“. Nejviditelnější tváří této rétoriky zůstává Dmitrij Medveděv. Bývalý ruský prezident se od začátku invaze na Ukrajinu proměnil v jednoho z nejostřejších hlasů kremelského tábora. Pravidelně hovoří o možnosti použití jaderných zbraní, o přímém střetu s NATO i o tom, že evropské země se už údajně staly účastníky války proti Rusku. Podobné výroky nejsou náhodné. Mají vytvářet dojem, že každé další rozhodnutí o podpoře Ukrajiny může vést k apokalypse.
Hrozba jako nástroj politiky
Kreml používá jaderné varování ve dvou rovinách. První je vnější, odradit evropské státy od dodávek zbraní, výcviku ukrajinských vojáků, rozšiřování obranného průmyslu a případného rozmístění sil NATO blíže k ruským hranicím. Druhá důležitá vnitřní rovina je přesvědčit ruskou veřejnost, že válka na Ukrajině není izolovaný konflikt, ale obrana země proti napadení od „kolektivního Západu“.
Tato rétorika v posledních měsících zesílila. Ruské vedení opakovaně označuje evropskou vojenskou pomoc Ukrajině za přímé zapojení do války a tvrdí, že místa, odkud by údajně přicházela „přímá vojenská hrozba“ vůči Rusku, mohou být legitimními cíli. Současně se v ruském informačním prostoru objevují výhrůžky evropským zbrojovkám, logistickým uzlům i politickým centrům.
Je však rozdíl mezi propagandistickou eskalací a skutečnou přípravou na velkou válku. Moskva chce, aby evropské vlády i veřejnost uvěřily, že podpora Ukrajiny je nebezpečnější než ruské vítězství. Strach z eskalace je pro Kreml levnější a účinnější zbraň než otevřený konflikt s celou Aliancí.
Jaderné zbraně jsou pro Rusko především nástrojem nátlaku. Kreml ví, že jeho konvenční síly mají v dlouhém konfliktu s NATO omezené možnosti.
NATO není snadný cíl
Přímý útok na členský stát NATO by pro Rusko znamenal zásadně jinou válku než konflikt na Ukrajině. Nešlo by jen o střet s jednou zemí, ale o aktivaci kolektivní obrany, rozsáhlé letecké převahy Aliance, námořní blokádu, údery na vojenskou infrastrukturu a obrovský tlak na ruskou ekonomiku i logistiku.
Právě proto je pravděpodobnější pokračování sabotáží, kybernetických útoků, dezinformačních operací, rušení navigace, provokací v Baltském a Černém moři, narušování vzdušného prostoru nebo použití dronů s možností popřít přímou odpovědnost. Takové kroky mohou testovat soudržnost NATO, aniž by Moskva okamžitě překročila práh otevřené války.
Evropské státy se přitom obávají zejména toho, zda by případná krize neodhalila politické rozpory uvnitř Aliance. Bezpečnostní představitelé na východním křídle NATO varují, že věrohodnost odstrašení stojí nejen na počtu tanků a letadel, ale také na přesvědčení Moskvy, že spojenci budou v případě útoku skutečně jednat společně.
Arktida, Balt a severní Atlantik
Vedle Ukrajiny se stále důležitějším prostorem stává sever Evropy. Pozornost přitahuje zejména oblast mezi severním Norskem a souostrovím Svalbard, někdy označovaná jako Bear Gap. Jde o přístupovou trasu mezi ruskými základnami na Kolském poloostrově a severním Atlantikem. Pro ruské ponorky je to strategická brána, pro NATO zase jeden z klíčových prostorů pro sledování pohybu ruských sil.
Pokud by se ruským ponorkám podařilo proniknout do Atlantiku nepozorovaně, mohly by ohrozit námořní komunikace, podmořské kabely a logistické trasy mezi Severní Amerikou a Evropou. To neznamená, že Rusko plánuje okamžitý útok na Británii, jak naznačují bulvární titulky. Znamená to ale, že severní Atlantik se znovu stává jedním z hlavních bojišť strategického soupeření.
Jaderná karta v rukách Kremlu
Medveděv už dříve prohlašoval, že ruské jaderné výhrůžky nejsou „blufem“ a že střet se Západem se může vyvíjet podle nejhoršího scénáře. Jeho výroky je ale nutné chápat jako součást širšího systému kremelského odstrašování, nikoli jako přesný indikátor bezprostředního rozhodnutí použít jaderné zbraně.
Největším rizikem proto není předem naplánovaná „třetí světová válka“ vyhlášená z Moskvy. Nebezpečnější je kombinace incidentu, špatného vyhodnocení, hybridní operace, která se vymkne kontrole, a politické nejistoty v NATO. Právě na tuto nejistotu ruské výhrůžky míří.
Odpovědí Západu nemá být hysterická reakce, ale přesně to, co Moskva nechce vidět, tedy jednotná politika NATO, silnější evropská obrana, ochrana kritické infrastruktury a jasně komunikované odstrašení.
Válka mezi Ruskem a NATO není nevyhnutelná. Čím méně bude Moskva věřit, že dokáže Evropu zastrašit, rozdělit nebo paralyzovat, tím menší bude pravděpodobnost, že se pokusí hranice konfliktu skutečně testovat.
Zdroj: Express, Reuters, El País
Autor/Licence fotografie: Ilustrační fotografie, Free for use under the Pixabay Content License