Tupolev Tu-95, známý pod kódovým označením NATO jako „Bear“, je symbolem ruské strategické letecké síly již od 50. let 20. století. Navzdory svému věku zůstává klíčovým prvkem ruské schopnosti provádět dálkové údery, zejména díky své schopnosti nést moderní střely s plochou dráhou letu. Jeho nahrazení však představuje značnou výzvu, a to jak technologicky, tak logisticky.
Tu-95: Vznik páteře sovětského letectví
Tu-95 poprvé vzlétl 12. listopadu 1952 a do služby vstoupil v roce 1956. Výroba tohoto strategického bombardéru probíhala až do roku 1994, přičemž bylo vyrobeno přes 500 kusů v různých verzích, včetně námořní varianty Tu-142. V současnosti ruské letectvo provozuje přibližně 58 letounů Tu-95MS a modernizovaných Tu-95MSM. Tyto stroje jsou vybaveny čtyřmi turbovrtulovými motory Kuzněcov NK-12, nejvýkonnějšími svého druhu, a jsou schopny nést až 16 střel s plochou dráhou letu, včetně moderních typů Ch-101 a Ch-102. O motorech Tu-95 se říká, že jsou tak hlučné, že posádky západních ponorek námořní verzi bombardéru dřív vidí, než slyší.
Navzdory plánům na vývoj nového stealth bombardéru PAK DA, jehož uvedení do provozu se očekává nejdříve v roce 2027, zůstává Tu-95 klíčovým prvkem ruské strategické síly. Modernizace na verzi Tu-95MSM zahrnuje nové motory, avioniku a navigační systémy, což prodlužuje životnost těchto letounů až do 40. let 21. století.
Problémy Ruska s nahrazením Tu-95
Výroba Tu-95 byla ukončena v roce 1994, což znamená, že ztráty těchto letounů nelze nahradit. Ruské letectvo se sice snaží modernizovat flotilu Tu-160, avšak výroba těchto letounů postupuje pomalu. Nový stealth bombardér PAK DA je stále ve vývoji a jeho uvedení do provozu se očekává nejdříve v roce 2030.
Nedávné útoky ukrajinských dronů v rámci „Operace Pavučina“ vedly k poškození nebo zničení několika strategických letounů, včetně Tu-95, což dále zkomplikovalo situaci. Tyto útoky odhalily zranitelnost ruské letecké infrastruktury a poukázaly na potřebu modernizace a lepší ochrany strategických objektů a infrastruktury.
Stařík B-52 Stratofortress a americké výhody
Americký B-52 Stratofortress, který poprvé vzlétl v roce 1952, je přímým protějškem Tu-95. Celkem bylo vyrobeno 744 těchto letounů, přičemž USA aktuálně provozují 76 B-52H. Na rozdíl od Ruska mají USA rozsáhlé zásoby náhradních dílů a letounů uložených v tzv. leteckých hřbitovech, jako je Davis–Monthan Air Force Base v Arizoně, kde je uskladněno přes 4 000 vojenských letounů různých typů. Konkrétně je zde uloženo 94 B-52, z toho 83 B-52G a 11 B-52H. Tato infrastruktura umožňuje efektivní údržbu a případné obnovení provozu starších letounů, což Rusku chybí.
Z původně 744 vyrobených B-52 zůstalo do roku 2025 aktivních nebo uložených jen asi 170 kusů, protože stovky bombardérů byly postupně ztraceny nebo vyřazeny z různých důvodů. Válečné ztráty B-52 se odehrály ve Vietnamu (1965–1973), kde USA ztratily 31 B-52 v boji (hlavně kvůli sovětským střelám S-75 Dvina/SA-2). Nejvíce B-52 bylo ztraceno během Operace Linebacker II v prosinci 1972.
Přibližně 90 B-52 bylo ztraceno při nehodách během výcviku, testů, tankování, nebo kvůli počasí.
V důsledku smluv START I a II v 90. letech minulého století byly stovky B-52G vyřazeny a sešrotovány a zbytky zůstaly ponechány na viditelných místech, aby to bylo ověřitelné satelitem. Likvidace probíhala na základně Davis–Monthan AFB v Arizoně. Verze B-52A až B-52F byly technologicky zastaralé již v 70.–80. letech a byly kompletně vyřazeny bez dalšího využití.
A kam se ztratily Tu-95?
Tu-95 bylo vyrobeno přes 500 kusů v letech 1952–1994, ale dnes jich aktivně létá jen okolo 58 strojů, přičemž většina zbývajících byla vyřazena a sešrotována. Po rozpadu Sovětského svazu došlo k masivnímu omezování strategického letectva. Velké množství Tu-95 bylo v 90. letech a po roce 2000 sešrotováno kvůli odzbrojovacím dohodám (START I, START II), vysokým provozním nákladům, konci životnosti draků a motorů a samozřejmě nedostatku náhradních dílů. Šrotování probíhalo např. na základnách Uzin (Ukrajina) nebo Semipalatinsk (Kazachstán).
Některé kusy byly „zakonzervovány“ v leteckých skladech, ale kvůli rzi, nedostupnosti dílů a zastaralým verzím (např. Tu-95K) byly později rozebrány. Rusko nemá žádný srovnatelný „boneyard“ jako USA a skladování se dělo často pod širým nebem, což v ruských klimatických podmínkách vedlo k rychlému stárnutí uložených strojů.
Po rozpadu SSSR zůstalo přes 20 Tu-95 na Ukrajině, které nebyly nikdy předány Rusku. Většina byla v 90. letech zničena za pomoci USA v rámci programu Cooperative Threat Reduction (Nunn–Lugar Program).
Možnost nasazení civilních letounů
Vzhledem k omezeným možnostem náhrady za ztracené strategické bombardéry se v Rusku objevily úvahy o využití civilních letounů pro vojenské účely. Konkrétně se diskutuje o možnosti vyzbrojení civilních dopravních letadel střelami s plochou dráhou letu. Tato strategie by mohla dočasně kompenzovat ztráty v strategickém letectvu, avšak přináší řadu technických a operačních otazníků.
Rakety jsou pro Rusko jediným možným řešením
Tu-95 zůstává klíčovým prvkem ruské strategické síly, avšak jeho nahrazení představuje značnou výzvu. Omezené výrobní kapacity, ztráty způsobené konfliktem na Ukrajině a pomalý vývoj nových platforem, jako je PAK DA, komplikují snahy o modernizaci ruského strategického letectva. V přímém kontrastu s USA, které díky robustní infrastruktuře a plánovaným modernizacím B-52 udržují svou strategickou leteckou sílu na vysoké úrovni.
Zdroj: The War Zone, Military Watch, US Air Force
Autor/Licence fotografie: Mil.ru, CC BY 4.0