Čína pokračuje v rychlé modernizaci a budování armády. Jedním ze systémů, o jejichž vývoj má Peking zájem, je jeho strategický bombardér dlouhého doletu Xi’an H-20, schopný nést jaderné zbraně. Západní zdroje nadále uvádějí H-20 jako čínskou verzi staršího amerického bombardéru B-2 Spirit.
H-20, který měl být již v aktivní službě, se dosud neukázal a vzhledem ke zpoždění v nasazení je možné, že rychlý přechod k levně vyráběným rojům dronů, které dominují na aktuálních bojištích, mohl projekt H-20 zničit. Čína navíc vyvíjí neviditelný bombardér středního doletu JH-XX/J-36, takže pro Čínu investovat do H-20 možná zatím (nebo nikdy) nebude nutné.
Co je H-20 a kam se ztratil?
H-20, navržený společností Xi’an Aircraft Corporation, je bombardér koncipovaný jako samokřídlo s mezikontinentálním doletem. Stejně jako americké bombardéry B-2 a B-21 Raider by měl Xi’an H-20 nést konvenční i jaderné zbraně.
Navíc se věří, že H-20 je nosičem řízených střel dlouhého doletu, což mu umožňuje proniknout Druhým ostrovním řetězcem a stát se potenciální hrozbou pro americkou přítomnost na Guamu a dalších základnách v Pacifiku.
Obrana blízkých moří je čínský strategický koncept vážící se nejen k operačnímu dosahu čínského námořnictva. Dva ostrovní řetězce (two island chain) vymezují sféru čínského vlivu na moři. První ostrovní řetězec je linie procházející Kurilskými ostrovy, Japonským souostrovím, souostrovím Rjúkjú, Tchaj-wanem, Filipínami a Indonésií. Druhý ostrovní řetězec je vzdálenější půlměsíc procházející Tichým oceánem od Japonska až po Indonésii.
Vojenští experti odhadují, že H-20 se může pochlubit doletem přibližně 13 000 kilometrů, bojovým rádiusem kolem 5 000 kilometrů a nosností zbraňových systémů v rozmezí 30 až 40 tun. Díky těmto schopnostem by byl H-20 pětkrát účinnější než současný nejmodernější čínský bombardér H-6K a umožnil by mu zaútočit přímo na Spojené státy.
O H-20 se v leteckých kruzích diskutuje od roku 2016, přesto nedošlo k žádným potvrzeným testům H-20, žádným letům prototypů, žádnému oficiálnímu odhalení ani žádné ověřené výrobě. Tato absence stroje je v průběhu mnoha let stále nápadnější. To buď naznačuje, že Čína nyní upřednostňuje stíhačky Chengdu J-36, víceúčelové stíhačky páté generace Shenyang J-35, drony typu loyal wingman a další bezpilotní bojové systémy.
Čína ale také mohla projekt H-20 jednoduše utajit, protože buď narazila na komplikace s výrobou, nebo prostě nechce, aby Západ získal realistické pochopení nově nabytých čínských schopností utajovat útoky na dlouhé vzdálenosti.
Čína může stále mít problémy se stealth nebo motory
Technologii stealth, ačkoli je stará desítky let, je velmi obtížné zvládnout. Letadla typu stealth vyžadují materiály pohlcující radar, zarovnání hran, tepelnou regulaci a řadu dalších funkcí, z nichž každá by se mohla ukázat jako složitější na konstrukci, než se původně předpokládalo. Čínská průmyslová kapacita je tak velká a pokročilá, že jejich inženýři časem nevyhnutelně překonají jakékoli problémy, na které narazí. Samozřejmě, pokud se Peking tiše rozhodl zcela se odklonit od konceptu H-20, to je jiná věc.
Technické problémy, kterým by Čína mohla čelit, se ještě zhoršují skutečností, že strategické bombardéry generují obrovské tepelné stopy. Velká samokřídla se vyrábějí velmi obtížně, a udržení nízké pozorovatelnosti při misích na dlouhé vzdálenosti je brutálně náročné.
Problém s motorem může být pro Čínu vážnější. Čínský vývoj leteckých motorů notoricky zaostává za Spojenými státy a Ruskem v oblasti palivové účinnosti, spolehlivosti, tepelného managementu a výkonu s vysokým tahem.
Není otázkou, zda Čína dokáže vyrobit H-20. Ale chce to?
Amerika stále preferuje stealth bombardéry, protože už má infrastrukturu pro jejich podporu a vybudovanou průmyslovou základnu pro jejich výrobu. Stealth je také součástí americké vojenské doktríny a USA navíc disponují globální architekturou základen.
Peking tedy možná vynakládá obrovské prostředky na vybudování pilotovaného neviditelného bombardéru dlouhého doletu, právě když se dominantní údernou platformou stávají levnější bezpilotní systémy. Řeší tedy Čína cenu, nedostatečnou odolnost vůči budoucím senzorovým sítím, nebo strategické zastarání?
„Ticho“ kolem programu H-20 lze tedy lépe chápat jako zdrženlivost ohledně propagace toho, co Čína dělá, jelikož stále zjišťuje, co od programu H-20 očekává.
Možná stačí J-20
J‑20 díky doletu okolo 2 000 km a možnosti tankování za letu může zasáhnout cíle daleko za první ostrovní řetězec. S podporou sítě radarů, systémů AWACS PLAAF představuje systémovou hrozbu pro Spojené státy v tomto regionu.
Letouny J-20 jsou dnes běžně dislokovány na základnách v jižní i východní Číně, odkud mohou bez problémů operovat nad Jihočínským mořem, Tchaj-wanem i Japonskem. Díky schopnosti tankování za letu a vysokému doletu nejsou vázány na omezený počet předsunutých letišť, což dává Číně operační flexibilitu. Naproti tomu americké letectvo by v prvních dnech ozbrojeného konfliktu mohlo čelit omezené použitelnosti svých základen, například na Okinawě, Guamu nebo v Japonsku, v důsledku předem očekávaných raketových útoků čínské armády.
Zdroj: National Security Journal, The National Interest, Stimson
Autor/Licence fotografie: H-20, netrunner75, Creative Commons Attribution-NonCommercial-No Derivatives Works 3.0 License