Konec 50. let. Studená válka vrcholí, mezikontinentální rakety jsou v plenkách a strategické letectvo je páteří jaderného odstrašování. V této době vznikl jeden z nejambicióznějších projektů sovětského leteckého průmyslu, nadzvukový bombardér Mjasiščev M-50, jemuž NATO přidělilo kódové označení Bounder.
Výzva jménem B-58 Hustler
Na počátku stál americký program. Koncem roku 1956 poprvé vzlétl Convair B-58 Hustler, nadzvukový bombardér schopný dosáhnout rychlosti Mach 2 ve výšce přes 19 000 metrů, navržený pro jaderné bombardování SSSR. Stávající sovětské protiletadlové systémy měly rázem omezené možnosti, jak tento bombardér zneškodnit.
V roce 1955 byla konstrukční kancelář V. M. Mjasiščeva OKB-23 pověřena vývojem bombardéru schopného dosahovat rychlosti Mach 2. Pod vedením hlavního konstruktéra Georgije Nazarova a ve spolupráci s Ústředním aerodynamickým institutem TsAGI bylo v aerodynamickém tunelu prověřeno velké množství konfigurací. Výsledkem byl projekt, který dostal označení M-50.
Vizuální podobnost M-50 s americkým B-58 Hustlerem nebyla náhodná. Oba stroje sdílely čtyřmotorovou koncepci a podobnou filozofii delta křídla. Sovětský konstrukční tým však M-50 pojal jako vlastní projekt, nikoli jako kopii amerického bombardéru.
Řešení na hranici tehdejších možností
M-50 měl dlouhý, štíhlý trup s velkým delta křídlem umístěným ve střední části. Veškeré palivo bylo uloženo v trupu a bylo možné jej přečerpávat mezi přední a zadní nádrží, aby se kompenzovaly změny vyvážení při přechodu do nadzvukové rychlosti a zpět.
Pohon zajišťovaly čtyři motory. Dva Dobrynin VD-7 bez přídavného spalování na vnějších pozicích a dva VD-7F s přídavným spalováním na vnitřních pozicích. Vnitřní dvojice motorů byla zavěšena pod křídlem, vnější dvojice na koncích křídel. Tento rozestup motorů byl aerodynamicky racionální, ale kladl mimořádné nároky na symetrii tahu a ovladatelnost při výpadku jednoho pohonného agregátu.
Pilot a kopilot seděli v tandemovém uspořádání. Stroj byl navržen pro operace ve velkých výškách, takže posádka musela nosit tlakové kombinézy pro případ dekomprese kabiny nebo katapultáže. Letoun byl vybaven katapultovacími sedadly vystřelujícími směrem dolů.
M-50 disponoval pokročilými prvky, jako byly automatický systém řízení letu a automatické vyvažování. Výzbroj měla zahrnovat nadzvukové řízené střely typu M-61 i jaderné a konvenční pumy.
Západní panika z letounu s jaderným pohonem
M-50 poprvé vzlétl 27. října 1959. Stroj však nikdy nedostal zamýšlené motory, byl nucen létat s náhradní pohonnou jednotkou a plánované rychlosti v praxi nedosáhl.
Zlomovým okamžikem z hlediska propagandy se stala letecká přehlídka v Tušinu v červenci 1961. Dne 9. července 1961 absolvoval M-50A svůj 19. a zároveň poslední let během přehlídky nad tušinským letištěm. Šlo o jediný veřejný výstup tohoto obra, který svým tvarem vyvolal okamžitý zájem NATO.
Zmatek na Západě podpořily i dezinformace. Článek v Aviation Week z roku 1958 mylně tvrdil, že Sověti testují jaderně poháněný bombardér, a fotografie M-50 byly s tímto tvrzením chybně spojovány. Ve skutečnosti šlo o klasický proudový stroj.
Varianta M-52
Souběžně s M-50 byla rozvíjena vylepšená varianta M-52 vybavená jinou pohonnou jednotkou (Zubec 16-17) a pomocným vodorovným stabilizátorem na vrcholu svislé ocasní plochy.
Letectvo odmítlo M-50 z důvodu nedostatečného doletu. Mjasiščev proto navrhl využít stroj jako technologický demonstrátor pro výrazně vylepšenou verzi M-52 určenou pro útoky řízenými střelami. Jenže ani M-52 se do vzduchu nikdy nedostal. Byl dokončen, ale letové zkoušky nikdy neproběhly.
Klíčový problém spočíval v motorech. Zamýšlené pohonné agregáty nedosahovaly požadovaného výkonu a spolehlivosti. Program se tak točil v kruhu, kdy bez dostatečně výkonných motorů nemohl stroj prokázat svůj potenciál a bez přesvědčivých výsledků nebyly přidělovány zdroje na dokončení motorizace.
Chruščov, rakety a zánik projektu
Osud M-50 a M-52 zpečetila politická rozhodnutí, nikoli technické selhání samotného draku. Sovětský vůdce Nikita Chruščov dospěl k přesvědčení, že budoucnost ofenzivních i defenzivních zbraní spočívá v mezikontinentálních balistických raketách (ICBM), nikoli ve strategických bombardérech. Projekty M-50 a M-52 byly zrušeny, OKB-23 uzavřena a její personál přesunut do programů ICBM.
Šlo o rozhodnutí, které zasáhlo celý sovětský průmysl těžkého letectví. Mjasiščevova konstrukční kancelář byla jednou z obětí Chruščovova přesvědčení, že éra raket učinila pilotované bombardéry zastaralými. Ironií osudu bylo, že podobnou katarzí procházely ve stejné době i Spojené státy, kde program B-70 Valkyrie sdílel mnohé z problémů M-50 a rovněž se nedostal do sériové výroby.
M-50A a téměř dokončený M-52 skončily zaparkované na letišti Ramenskoje v Žukovském poblíž Moskvy. V roce 1968 byl M-50A přemístěn do Ústředního muzea letectva v Moninu, kde je dodnes vystaven. M-52 byl v 70. letech sešrotován.
Zdroj: Old Machine Press, Plane Historia, Fastest Planes
Autor/Licence fotografie: M-50, Clemens Vasters, Creative Commons Attribution 2.0 Generic