Poslední strategický bombardér Tu-95MS byl vyroben v únoru 1992 v leteckém závodě Kujbyšev. Poté již Rusko nemělo kapacitu na výrobu tohoto strategického bombardéru. V době po rozpadu SSSR měla ruská armáda k dispozici 22-27 bombardérů Tu-95MS, 45 starších letounů Tu-95K-22 (schopných nést střely s plochou dráhou letu Ch-22) a 7 cvičných letounů Tu-95K.
Páteř strategického letectva SSSR
Tu-95 poprvé vzlétl 12. listopadu 1952 a do služby vstoupil v roce 1956. Produkce tohoto strategického bombardéru probíhala až do roku 1994, přičemž bylo vyrobeno přes 500 kusů v různých verzích, včetně námořní varianty Tu-142. V současnosti ruské letectvo provozuje přibližně 58 letounů Tu-95MS a modernizovaných Tu-95MSM. Tyto stroje jsou vybaveny 4 turbovrtulovými motory Kuzněcov NK-12, nejvýkonnějšími svého druhu, a jsou schopny nést až 16 střel s plochou dráhou letu, včetně moderních typů Ch-101 a Ch-102. O motorech Tu-95 se říká, že jsou tak hlučné, že posádky západních ponorek námořní verzi bombardéru dřív vidí, než slyší.
Modifikovaná verze Tu-95MS s novými křídly s rychlejším profilem a s novou radioelektronickou byla vyráběna od roku 1981. Tu-95MS byl vybaven 6 střelami s plochou dráhou letu Ch-15 (kód NATO АS-16 „Kickback“) s doletem 2 500 km. Od roku 1984 byly bombardéry vybavovány střelami Ch-55 (kód NATO АS-15 „Kent“).
Tu-95 bylo vyrobeno přes 500 kusů v letech 1952–1994, ale dnes jich aktivně létá jen okolo 58 strojů, přičemž většina zbývajících byla vyřazena a sešrotována.
Kazachstán krátce vládcem nebes
Je zajímavé, že největší flotilu bombardérů Tu-95MS zdědil po rozpadu Sovětského svazu Kazachstán. Ze 40 strojů bylo 27 Tu-95MS-16 (s externími závěsníky) a 13 Tu-95MS-6 (pouze s vnitřní pumovnicí). Pro srovnání: Ukrajina měla 21 Tu-95MS-6.
Všechny kazašské bombardéry byly rozmístěny u 79. těžké bombardovací letecké divize na letecké základně Semipalatinsk-2. Tato základna fungovala od konce 50. let minulého století, nyní je opuštěná.
S rozpadem SSSR se však známý svět zhroutil a začalo dělení vojenského majetku a nově nezávislé republiky se snažily získat svůj podíl. Mezivládní dohody diktovaly drsné podmínky, kdy prakticky vše, co se nacházelo na území bývalých sovětských republik, bylo převedeno do jurisdikce nových států.
Rozhodující ale bylo, že nová kazašská vláda dosud neměla plnou kontrolu nad 79. divizí ani nad jejím majetkem. A Rusko toho využilo.
Operace Rádiové ticho
Rusko v podstatě využilo nedostatku zkušeností Kazachstánu a setrvačnosti protokolů společného leteckého výcviku z dob sovětské éry. Podle sovětských výcvikových programů posádky bombardérů z Ruska a Kazachstánu stále prováděly společné lety mezi Semipalatinskem-2 a leteckou základnou Ukrajinka v Rusku. Akce se ujal ruský generál Pavel Bredichin.
Všechno se odehrálo v noci z 22. na 23. února 1994. Na letišti Semipalatinsk-2 vládlo naprosté ticho. Za přísných rozkazů rádiového ticha a úplného zatemnění ranveje se v intervalech pouhých dvou minut zvedaly těžké letouny do vzduchu. Jedno po druhém mířily k Rusku. Každý stroj nesl svou standardní výzbroj řízených střel.
Nikdo nespustil poplach, nebyl žádný rozruch, žádná hlášení. 40 „stratégů“ tiše zmizelo na noční obloze a zanechalo kazašskou armádu okradenou o její podíl výzbroje rozpadlého Sovětského svazu.
Krádež bombardérů zachránila ruské strategické letectvo, jehož počty bombardérů Tu-95MS se díky akci Rádiové ticho zvýšily 1,5krát.
Zdroj: Defense Express, Vsluh.net
Autor/Licence fotografie: Tu-95, Sergey Kustov, CC BY-SA 3.0