Průzkumný letoun Lockheed SR-71 Blackbird, přelétával nejnebezpečnější vzdušné prostory studené války bez jediné zbraně na palubě, a jeho jediným obranným manévrem bylo „ještě zrychlit“. A více než třicet let to vždy stačilo.
Zrození z nezbytnosti aneb výška nestačí
Lockheed SR-71 Blackbird nevznikl z čisté touhy po rychlostních rekordech. Byl odpovědí na krizový okamžik. V květnu 1960 sovětská střela sestřelila průzkumný U-2 pilotovaný Francisem Garym Powersem nad pohořím Ural a odhalila zranitelnost vysoko letících průzkumných letounů vůči moderní protiletadlové obraně. Bylo jasné, že pouhá výška nestačí a že nástupce U-2 musí k extrémní letové hladině přidat ještě extrémní rychlost.
Úkol dostal tým Skunk Works společnosti Lockheed pod vedením legendárního inženýra Clarence „Kellyho“ Johnsona. Kelly navrhl radikální řešení. Letoun schopný operovat ve výšce přes 27 000 metrů rychlostí trojnásobku zvuku a s dosahem čtyř tisíc mil. Letoun, který by řečeno jeho vlastními slovy „ovládal oblohu na desetiletí“. Ve skutečnosti ji opravdu ovládal téměř čtyři dekády.
Rychlost jako jediná obrana
SR-71 nenesl žádné zbraně. Celá jeho obranná doktrína při detekci odpálení řízené střely spočívala v jediném pokynu a to „leť rychleji“. Při rychlosti přesahující Mach 3 urazil letoun více než půl míle za sekundu. Fyzika jednoduše nestála na straně střely, a k ombinace extrémní rychlosti, vysoké letové hladiny a pokročilých elektronických protiopatření výrazně snižovala pravděpodobnost úspěšného zásahu.
K tomu přispívaly i další faktory. Letoun operoval ve výškách, kam musely střely stoupat na samotnou hranici svých výkonnostních možností. Navíc jeho tvar a radar pohlcující povrchová úprava zhoršovaly obsluze protiletadlových systémů přesnost zaměření ještě před tím, než rychlostní výhoda Blackbirdu vůbec přišla ke slovu. Výsledek byl po celou dobu provozu legendárního stroje stejný. Za celou kariéru provozu stroje bylo na SR-71 odpáleno více než 4 000 střel a ani jediná jej nesestřelila.
Zkouška nad Vietnamem
Tato taktika nebyla jen teoretická. Nejtvrdší prověrkou se stal vzdušný prostor nad Severním Vietnamem, jedno z nejhustěji bráněných operačních prostředí studené války. Od roku 1968 létaly SR-71 mise ze základny Kadena na Okinawě přímo nad Hanojí a Haiphongem, kde čekaly baterie raket SA-2. Toho stejného systému, který před osmi lety zlikvidoval Powersův letoun U-2.
Severo-vietnamské obsluhy baterií SA-2 opakovaně odpalovaly střely na černý letoun. Ale posádky Blackbirdu uměly číst varovná světla svých elektronických systémů, takže standardní reakce se nikdy nezměnila. Zrychlit a střela neměla šanci.
Titanový paradox a vybavení od nepřítele
Za letovými výkony SR-71 stál inženýrský výkon mimořádného rozsahu. Letoun letící rychlostí Mach 3 se třením o vzduch zahřívá na extrémní teploty. Náběžné hrany křídel a nejvíce namáhané části trupu dosahují teplot přes 538 °C, což by roztavilo hliník, z nějž jsou stavěna konvenční letadla. Řešením byl tedy titan. Kov, který takové teploty snese.
Letoun byl postaven z více než 90 % z titanu, přičemž tým Skunk Works musel v podstatě vynalézat nové odvětví metalurgie. Inženýři naráželi na problém za problémem, křehká slitina se při nesprávném zacházení lámala, konvenční nástroje s ocelovým povrchem a kadmiovou úpravou titan při kontaktu narušovaly, takže musely být navrženy a vyrobeny nové nástroje, také z titanu.
A pak přišel největší paradox celého programu. Největším světovým dodavatelem potřebné titanové rudy byl Sovětský svaz, ten samý protivník, nad jehož územím a oblastmi zájmu se měl letoun pohybovat. CIA proto vybudovala síť fiktivních společností, které titan nenápadně skupovaly. Jednou z krycích legend bylo, že obrovské množství kovu je objednáváno pro výrobu komerčních pecí na pizzu.
Tepelné namáhání určovalo i další konstrukční detaily. Panely trupu byly na zemi záměrně montovány s vůlí, protože drak stroje se za letu teplem roztahoval. Letoun na ranveji notoricky netěsnil palivo, protože těsnění nádrží správně fungovala až po roztažení kovu na provozní teplotu. Blackbird se stal plně utěsněným až ve chvíli, kdy se řítil stratosférou trojnásobkem rychlostí zvuku.
Nesmrtelný rekordman
Letové výkony, které udržovaly letoun v bezpečí nad nepřátelským územím, z něj zároveň udělaly rekordmana bez konkurence. V roce 1976 SR-71 překonal světový rekord v trvalém horizontálním letu ve výšce 25 929 metrů a téhož dne jiný exemplář dosáhl absolutního rychlostního rekordu 2 193,2 mil za hodinu, přibližně Mach 3,3, což je hodnota, která nebyla dosud žádným letounem s proudovým pohonem a lidskou posádkou překonána.
Za jedinou hodinu dokázal Blackbird zmapovat až 100 000 čtverečních mil území. Bylo postaveno celkem 33 kusů, dvanáct z nich bylo zničeno při nehodách nesouvisejících s nepřátelskými aktivitami. Ani jeden letoun však nebyl sestřelen.
Sovětský Foxbat na něj nestačil
Ani nejrychlejší sovětský stíhač té doby, MiG-25 Foxbat, na něj nestačil. MiG-25 byl z části vyvinut právě jako odpověď na Blackbird, ale nedokázal udržet rychlost a výšku potřebnou k tomu, aby se dostal k SR-71 na vzdálenost nutnou k možnosti sestřelu.
Konec éry: Když satelity převzaly štafetu
SR-71 nebyl vyřazen proto, že by ho někdo dohnal. Koncem 90. let dokázaly průzkumné satelity získat velkou část stejných informací z oběžné dráhy, aniž by bylo nutné vystavovat posádku riziku sestřelu nad nepřátelským územím, a enormní náklady na provoz Blackbirdu bylo po skončení studené války těžké obhájit. Letoun byl stažen z provozu v roce 1998 s dokonalým bojovým skóre.
Více než 4 000 vypálených střel. Nula sestřelů. Na straně SR-71 stál holý fyzikální fakt, že letoun byl prostě rychlejší než cokoliv, co bylo postaveno k jeho zničení.
Zdroj: 1945, Simple Flying, War History Online
Autor/Licence fotografie: Lockheed SR-71SR-712, National Archives and Records Administration – NARA, Public Domain