Rusko, Creative Commons Zero (CC0) license

Moskva nabízí smlouvy o neútočení, zatím všechny porušila. Ruskému slibu se nedá věřit

Sovětský svaz uzavřel mezi lety 1926 a 1932 smlouvy o neútočení s Litvou, Finskem, Lotyšskem, Estonskem a Polskem. Všechny měly garantovat respektování jejich suverenity a územní celistvosti.

Během následujících čtrnácti let však každá z těchto zemí čelila sovětskému vojenskému útoku, okupaci nebo násilnému začlenění do Sovětského svazu. Některé smlouvy přitom Moskva před jejich porušením sama prodloužila.

Co to připomíná? Smlouvy, které měly zaručit bezpečnost

Meziválečná Evropa byla pro menší státy mimořádně nebezpečným prostorem. Po první světové válce vznikla řada nových nebo obnovených států, jejichž hranice, politická orientace i samotná existence byly předmětem sporů mezi velmocemi. Jedním z hlavních nástrojů, jimiž se vlády snažily zajistit vlastní bezpečnost, byly mezinárodní smlouvy o neútočení.

Sovětský svaz, který se po revoluci a občanské válce postupně etabloval jako významná evropská mocnost, uzavíral takové dohody se svými západními sousedy. Jejich podstata byla zdánlivě jednoduchá, kdy se smluvní strany zavazovaly, že proti sobě nepoužijí vojenskou sílu, nebudou podporovat agresi a budou respektovat vzájemnou svrchovanost a územní celistvost.

První z pětice dohod podepsala Moskva s Litvou 28. září 1926. Následovaly smlouvy s Finskem 21. ledna 1932, Lotyšskem 5. února 1932, Estonskem 4. května 1932 a Polskem 25. července téhož roku.

Nešlo přitom o bezvýznamné diplomatické dokumenty. Byly registrovány v rámci mezinárodního smluvního systému Společnosti národů a představovaly právní závazky států, které je podepsaly.

Na moskevské sliby se nedá spolehnout

Zvlášť důležitou okolností je, že Sovětský svaz některé smlouvy nejen uzavřel, ale také následně prodloužil. Nešlo tedy o porušení dohod, jejichž platnost vypršela.

Smlouva s Litvou byla v roce 1931 obnovena a v dubnu 1934 prodloužena až do 31. prosince 1945. Podobně byly v roce 1934 prodlouženy také dohody s Finskem, Lotyšskem, Estonskem a Polskem.

Sovětsko-polský pakt z roku 1932 byl prodloužen 5. května 1934, přičemž v listopadu 1938 obě země společným prohlášením potvrdily jeho další platnost.

Tato skutečnost je podstatná pro pochopení událostí roku 1939. Když Moskva zahájila vojenské operace proti Polsku a Finsku, nešlo o vztahy mezi státy, které by neměly žádný předchozí smluvní rámec. Moskva měla vůči oběma zemím platné závazky neútočení.

Polsko: Rudá armáda přichází z východu

Situaci zásadně změnil 23. srpen 1939, kdy Německo a Sovětský svaz podepsaly pakt Molotov–Ribbentrop. Veřejná část dokumentu obsahovala závazek vzájemného neútočení. Jeho tajný dodatkový protokol však rozdělil východní Evropu do sfér vlivu obou mocností a počítal také s rozdělením polského území.

Prvním z pěti států, proti kterému Sovětský svaz použil otevřenou vojenskou sílu, bylo Polsko. Německé jednotky napadly zemi 1. září 1939 a zahájily tak druhou světovou válku v Evropě. Polská armáda se ocitla pod tlakem Wehrmachtu, ale země stále vedla obranu a její vláda zůstávala v činnosti.

Dne 17. září 1939 překročila Rudá armáda polské hranice z východu. Sovětská vláda svůj postup zdůvodňovala tvrzením, že polský stát fakticky přestal existovat a Moskva musí chránit ukrajinské a běloruské obyvatelstvo. Tohle vám také něco připomíná?

Toto vysvětlení však neměnilo skutečnost, že šlo o vojenský vstup na území sousedního státu, s nímž měl Sovětský svaz platnou smlouvu o neútočení.

Následovalo rozdělení Polska mezi Německo a Sovětský svaz. Východní území obsazená Rudou armádou byla začleněna do sovětských svazových republik.

Finsko: Zimní válka začíná sovětským útokem

Dalším státem, který poznal skutečnou cenu sovětských bezpečnostních záruk, bylo Finsko. Se Sovětským svazem podepsalo smlouvu o neútočení 21. ledna 1932. Také tato dohoda byla v roce 1934 prodloužena.

Na podzim 1939 začala Moskva požadovat územní ústupky, především v oblasti Karelské šíje, která měla strategický význam pro obranu Leningradu.

Sovětské vedení chtělo posunout hranici dále od města a získat další územní a námořní ústupky. Finská vláda však požadavky odmítala v rozsahu, který Moskva požadovala.

Dne 26. listopadu 1939 došlo k Sověty zfalšovanému incidentu u vesnice Mainila, při němž sovětská strana obvinila Finsko z ostřelování sovětského území. Finsko odpovědnost odmítlo a navrhlo společné vyšetřování. Moskva návrh nepřijala a následně vypověděla smlouvu o neútočení.

Finští vojáci během Zimní války, By Unknown author. - finna.fi, Public Domain
Finští vojáci během Zimní války, By Unknown author. – finna.fi, Public Domain

Dne 30. listopadu 1939 zahájila Rudá armáda rozsáhlý útok na Finsko. Začala zimní válka, během níž se finská armáda navzdory výrazné početní a materiální převaze protivníka dokázala několik měsíců účinně bránit.

Sovětský svaz byl v prosinci 1939 dokonce vyloučen ze Společnosti národů kvůli své agresi proti Finsku. Válka skončila v březnu 1940 Moskevským mírem. Finsko muselo postoupit rozsáhlá území, zachovalo si však nezávislost.

Pobaltské státy: Okupace bez vyhlášení války

Nejodlišnější, ale z hlediska důsledků mimořádně závažný scénář postihl Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Na rozdíl od Polska a Finska nebyly tyto země v roce 1940 napadeny v podobě rozsáhlé klasické války. Sovětský svaz postupoval prostřednictvím politického nátlaku, ultimát a vojenské přítomnosti.

Prvním krokem byly smlouvy o vzájemné pomoci z podzimu 1939. Estonsko je podepsalo 28. září, Lotyšsko 5. října a Litva 10. října. Moskva získala možnost rozmístit na jejich území vojenské základny a jednotky Rudé armády. Formálně přitom zůstávaly tyto státy nezávislé.

Situaci zásadně změnila dohoda Molotov–Ribbentrop a její tajné dodatky. Pobaltské republiky připadly do sovětské sféry vlivu. V červnu 1940 následovaly sovětská ultimáta a požadavky na změnu vlád a přijetí dalších sovětských vojsk.

Litva čelila ultimátu 14. června, sovětská vojska vstoupila do země následujícího dne. Estonsko a Lotyšsko dostaly ultimáta 16. června a jejich území obsadila Rudá armáda 17. června.

Následovaly politické změny organizované pod sovětským dohledem, zmanipulované volby a vytvoření nových vlád. Nově ustavené parlamenty následně požádaly o začlenění svých zemí do Sovětského svazu. Volby tedy proběhly stejně jako v případě Doněcka a Luhansku. Klasická sovětská/ruská fraška.

V srpnu 1940 byly Litva, Lotyšsko a Estonsko formálně připojeny jako svazové republiky.

Moskva: Podpis na papíře není bezpečnostní zárukou

Události let 1939 a 1940 představují důležitou kapitolu evropských dějin. Pět sousedních států uzavřelo se Sovětským svazem smlouvy, které měly omezit riziko vojenského konfliktu. V některých případech Moskva jejich platnost sama prodloužila.

Přesto nakonec použila vojenskou sílu k obsazení jejich území nebo likvidaci jejich nezávislosti. Samotný podpis „papíru“ nedokáže zabránit Rusku, aby své závazky porušilo a historie to jednoznačně ukazuje.

Zdroj: Cambridge, Holocaust Encyclopedia, Embassy of Estonia, US Congressional Record
Autor/Licence fotografie: Rusko, Creative Commons Zero (CC0) license