Atlantis, označovaná německou Kriegsmarine jako Schiff 16 a britským Royal Navy jako Raider C, byla německý pomocný křižník (tzv. Hilfskreuzer) nasazený ve druhé světové válce.
Korzár operoval celkem 622 dní na moři, během nichž urazil více než 161 000 kilometrů, což představuje nejdelší plavbu jakéhokoli německého povrchového nájezdníka v obou světových válkách. Atlantis potopila nebo zajala 22 spojeneckých lodí o celkové tonáži přibližně 145 000 BRT. Byla potopena 22. listopadu 1941 během střetu s britským těžkým křižníkem HMS Devonshire.
Přestavba k nepoznání
Loď byla původně rychlý chladírenský nákladní parník Goldenfels, postavený v roce 1937 loděnicí Bremer Vulkan v Brémách pro společnost Hansa (pobočka Hamburg-Amerika Linie). Její hrubá registrovaná tonáž činila 7 862 tun, délka 155 metrů, šířka 18,5 metru a ponor 8,7 metru. Pohon zajišťovaly dva šestiválcové dieselové motory a maximální rychlost dosahovala 17,5 uzlu.
Koncem roku 1939 byla Goldenfels zabavena Kriegsmarine a přestavěna na pomocný křižník v loděnici Deutsche Werft v Hamburku, s dokončovacími pracemi v Kielu. Do služby vstoupila 19. prosince 1939 (podle jiných pramenů 30. listopadu 1939) jako Hilfskreuzer 2 (HSK 2), Schiff 16. Šlo o první z devíti či deseti přestavěných obchodních lodí, které Třetí říše nasadila proti spojenecké obchodní plavbě.
Po přestavbě dosahovala Atlantis plného výtlaku 17 600 tun. Posádku tvořilo 349 mužů (21 důstojníků a 328 námořníků). Výzbroj zahrnovala šest děl ráže 150 mm, pocházejících ze staré bitevní lodi Schlesien, s dálkoměry z doby před první světovou válkou. Děla byla ukryta za sklopnými ocelovými klapkami v bocích trupu. Dále byla loď vyzbrojena jedním kanónem ráže 75 mm na přídi, dvěma dvouhlavňovými protiletadlovými děly ráže 37 mm, čtyřmi 20mm automatickými kanóny, čtyřmi torpédomety a mohla nést až 92 námořních min.
Loď nesla dva hydroplány Heinkel He 114C (jeden sestavený, druhý v přepravních bednách), které byly později nahrazeny modernějšími stroji Arado Ar 196. Výzbroj poskytovala palebnou sílu srovnatelnou s lehkým křižníkem.
Klíčovým prvkem bylo maskování. Děla byla skryta za klapkami, které bylo možné během několika sekund spustit. Po stisknutí páky se těžké ocelové panely vysunuly a odhalily 150mm děla. Dálkoměr byl ukryt ve falešné vodní nádrži nad kormidelnou. Skládací ventilátory, odnímatelné sloupky, teleskopické komíny i stěžně umožňovaly lodi měnit identitu.
14. prosince 1939 kapitán Bernhard Rogge při slavnostním uvedení do provozu pojmenoval loď Atlantis. Pod tímto jménem se Hilfskreuzer 16 vydala na nejdelší oceánskou plavbu svého druhu a stala se nejúspěšnější maskovanou obchodní lupičkou války.
Kapitán námořnictva Bernhard Rogge
Kapitánem Atlantis byl Bernhard Rogge, který velel lodi po celou dobu její bojové kariéry. Za své působení obdržel Rytířský kříž s dubovými ratolestmi, jedno z nejvyšších vyznamenání nacistického Německa. Po návratu sepsal podrobnou zprávu o plavbě, která se stala výcvikovým materiálem pro další pomocné křižníky. Po válce pokračoval ve vojenské kariéře a dosáhl hodnosti viceadmirála Bundeswehru.
Bojová kariéra a mistr převleků
Atlantis vyplula z Německa 12. března 1940 ve 23:55 (aby se vyhnula vyplutí v „nešťastný“ pátek 13. března) a zahájila 622denní plavbu, během níž operovala v Atlantiku, Indickém i Tichém oceánu. Urazila více než 161 000 km (přes 100 000 námořních mil).
Mezi první oběti patřila britská loď Scientist (6. května 1940). Atlantis také kladla miny u mysu Dobré naděje, které potopily několik plavidel.
Při zajetí britské lodi Automedon 11. listopadu 1940 byly nalezeny přísně tajné dokumenty o obraně Dálného východu. Tyto materiály, týkající se rozmístění jednotek v Malajsii a Singapuru, byly předány Japonsku a měly potenciálně významný strategický dopad.
V lednu 1941 potopila loď Mandasor a zajala Speybank. Zajatý norský tanker Ketty Brøvig posloužil k doplnění paliva nejen pro Atlantis, ale i pro křižník Admiral Scheer a italskou ponorku Perla.
Atlantis potopila 16 lodí (106 227 BRT) a zajala 6 dalších (38 137 BRT).
22. listopad 1941: Setkání s osudem
Dne 18. října 1941 dostala Atlantis rozkaz zásobit ponorky U-68 a U-126 jižně od ostrova Svatá Helena. Rogge tušil, že taková operace může být odhalena. Měl pravdu.
Britové vyslali těžké křižníky HMS Dorsetshire a HMS Devonshire. Dne 22. listopadu Atlantis čekala na U-126, když ji spatřil britský hydroplán z křižníku Devonshire. V 9:34 zahájil britský křižník palbu.
Granáty způsobily rozsáhlé požáry a přerušily přívod elektřiny. Rogge nařídil evakuaci. V 10:02 explodovaly muniční sklady a v 10:16 Atlantis zmizela pod hladinou.
Peklo na hladině oceánu
Kapitán Oliver odmítl kvůli hrozbě ponorky riskovat záchranu trosečníků, ale nahlásil jejich polohu. Rogge z raftů a člunů sestavil improvizovanou flotilu směřující k Brazílii.
Po 76 hodinách byli přeživší vyzvednuti ponorkovým tendrem Python. Ten byl však 1. prosince 1941 napaden HMS Dorsetshire. Posádka byla nucena loď opustit a potopit.
Přeživší byli nakonec evakuováni německými a italskými ponorkami a koncem prosince dorazili do St. Nazaire.
Odkaz pomocných křižníků
Atlantis byla součástí strategie obchodní války (Handelskrieg), jejímž cílem bylo narušit britské zásobovací trasy. Devět německých pomocných křižníků dohromady potopilo či zajalo 142 lodí o tonáži přibližně 870 000 tun za zlomek nákladů na stavbu bitevních lodí typu Bismarck či Tirpitz.
Atlantis se zapsala do dějin jako nejdéle operující německý povrchový nájezdník obou světových válek.
Zdroj: Warfare History Network, Naval Encyclopedia, Fleet of Freedom
Autor/Licence fotografie: Pomocný křižník Atlantis, By S.W.Roskill – The War at Sea 1939-1945, Chapter XII, Public Domain