O příčinách války na Ukrajině už toho bylo napsáno mnoho, ve veřejném prostoru na sebe narážejí seriózní, ale také protichůdné informace, vyložené dezinformace a konspirace. Když provedeme podrobnou analýzu příčin konfliktu, zjistíme, že za nynějšími událostmi stojí Rusko a imperiální ambice Vladimira Putina. Ten se nikdy nesmířil s rozpadem Sovětského svazu a snaží se podvratnými operacemi, které zahrnují i silová řešení, obnovit někdejší vlivovou sféru, do níž počítá také Ukrajinu.
Pokud chceme hodnotit události, které právě probíhají na Ukrajině, musíme se vrátit do roku 2010, kdy byl zvolen prezidentem Viktor Janukovyč. Ten byl sice vnímán jako ryze proruský, nicméně ne tak vyhraněně, protože se snažil navázat kontakty také se Západem. Je třeba říct, že se v průběhu jeho mandátu začal přiklánět k Rusku, ostatně podporu čerpal z regionů východní a jihovýchodní Ukrajiny, tradičně prorusky orientovaných. Dodnes se ale málo ví, že ukrajinská státní správa byla z poměrně velké části infiltrována ruskou FSB (Federální službou bezpečnosti) a Rusové začali mít na Ukrajinu stále větší politický vliv.
Před bouří
Janukovyč se tedy postupně dostával zřetelně pod ruský vliv, a když měla být podepsána na podzim 2013 asociační dohoda s EU, tak k ní nebylo nakonec přistoupeno právě na nátlak Ruska. Navenek pak Janukovyč obhajoval tento krok blíže nespeficikovanými bezpečnostními ohledy, a také tím, že byly ohroženy obchodní vztahy s Ruskem. Moskva se snažila Kyjev všemožnými cestami naklonit, například nabídkou nízkoúročených půjček či sníženými cenami zemního plynu. Nicméně právě nepodepsání asociační dohody s EU spustilo následnou prudkou lavinu událostí, které důvěrně známe jako Euromajdan.
Země se rychle ponořila do politické krize, neboť Janukovyčovo rozhodnutí narazilo na silnou občanskou nespokojenost, která očekávala, že se asociační dohoda podepíše a Ukrajina bude směřovat na Západ, byť v tomto ohledu byla stále rozdělená. V listopadu 2013 zveřejnil Kyjevský mezinárodní institut sociologie průzkum, podle něhož se 39% dotázaných Ukrajinců přiklánělo pro vstup země do EU, na druhou stranu 37% chtělo vstoupit do Euroasijské unie, pod dominantním vlivem Ruska.
Občanská revoluce, nikoliv převrat
Dne 21. listopadu 2013 vypukly spontánní masové demonstrace, o tři dny později se shromáždilo na kyjevském náměstí Nezávislosti až 200 tisíc lidí. Poměrně často je poukazováno na skutečnost, že demonstrace „režírovaly“ USA, respektive její tajné služby, aby aktivně dopomohly k protiruskému převratu. Nicméně série masových demonstrací propukly již den poté, co bylo oznámeno, že se asociační dohoda nepodepíše. USA přirozeně nemohly vědět, jestli k podpisu smlouvy dojde, či nikoliv, za jeden den by každopádně nemohly zorganizovat tak velké demonstrace. Můžeme tedy v tomto případě hovořit o občanské revoluci.
Moskva i dnes zdůrazňuje, že se jednalo o protiruský převrat, jenže je třeba říct, že politické události, které se odehrály, byly vnitřní záležitostí Ukrajiny. Rusko bere Ukrajinu jako svého partnera jen v případě, když je zde instalována Moskvě nakloněná vláda, v opačném případě se vždy jedná o nepřátelský režim, v případě kyjevské vlády pak přímo ,,nacistický“, byť tato zvrácená ideologie na Ukrajině objektivně neexistuje. V parlamentu žádné strany hlásící se k nacismu nejsou, Ukrajina nemá státně zakotvenou nacistickou ideologii, politické strany, které ji vyznávají, jsou marginální. Jsou zde neonacistické spolky, to je pravda, což ovšem neznamená, že je celá země nacistická. To bychom mohli takto hovořit právě o Rusku, jehož neonacistická scéna je největší na světě.
Demonstranti požadovali odstoupení prezidenta Janukovyče, uspořádání předčasných prezidentských voleb a podepsání zmíněné asociační dohody s EU. Janukovyč se ocitl pod drtivým tlakem a nabídl přebudování vlády a také křesla opozici. Tento ústupek byl však kategoricky odmítnut. V lednu a únoru 2014 začaly navíc eskalovat střety demonstrantů a ukrajinských pořádkových sil. Speciální elitní jednotky Berkut pálily do demonstrantů ostrými náboji, napětí vyvrcholilo 18.-20. února, kdy bylo zabito několik desítek lidí. Jak později ukázalo vyšetřování a zjištění tehdejšího ministra vnitra Arsena Avakova, mezi odstřelovači bylo identifikováno 12 příslušníků Berkutu. Vzhledem k tomu, že události nabraly prudký spád, Janukovyč se rozhodl uprchnout ze země přes Krym do Ruska, které mu poskytlo za pomoci vojáků ochranu. V květnu 2014 se stal po Janukovyčovi prezidentem Petro Porošenko.
Ruská reakce – neoznačení vojáci a vpád na Krym
Rusko od začátku podzimních událostí 2013 sledovalo vývoj na Ukrajině se značným znepokojením. Hodnotilo demonstrace za podpis asociační dohody a odstoupení Janukovyče jako snahu o puč a přímý záměr Ukrajiny se vymanit z ruské vlivové sféry. K silovému řešení se tedy Rusko uchýlilo v okamžiku, kdy zjistilo, že Ukrajina stáčí kormidlo od východu „nežádoucím směrem“. Tím na druhé straně ukázalo, že neuznává právo sousedního státu na autonomní rozhodování, svobodný vývoj, nezávislost a svrchovanost. Vladimir Putin dal v rozporu s Budapešťským memorandem z roku 1994, v němž Rusko smluvně garantovalo ukrajinskou územní celistvost za to, že se Kyjev vzdá jaderných zbraní, pokyn k obsazení Krymu, kde se objevily koncem února 2014 neoznačené jednotky. Ruský prezident před celým světem tehdy lhal, že se nejedná o ruské jednotky, přiznal to sám až mnohem později.
Ruské jednotky si počínaly značně nevybíravě a zanechaly za sebou oběti. Obsadily krymský parlament a další uzlové body. Následně Rusko v rámci referenda, které bylo z podstaty věci neplatné, protože podle platné ukrajinské ústavy o přičlenění části země k cizímu území musí rozhodnout celostátní referendum, nikoliv jen obyvatelé Krymu, začlenilo tento poloostrov včetně strategicky důležitého přístavu Sevastopol do svého státního území. Navíc bylo referendum zfalšované, což sama ruská strana uznala, a konalo se pod bajonety ruských vojáků. Je jasné, že takové hlasování nemůže mít samo o sobě legitimitu a má tudíž velmi nízkou či nulovou vypovídací hodnotu.
Nové bojiště – konflikt na východě Ukrajiny
Rusko potom návazně spustilo další operace a vyvolalo uměle konflikt na východě Ukrajiny. „Vypůjčilo“ si přitom vylhanou argumentaci Adolfa Hitlera ze září 1938 a československé krize, akorát s tím rozdílem, že nechrání sudetské Němce, ale ruskojazyčné obyvatelstvo Ukrajiny, které je domněle utlačováno kyjevskou vládou. Dodnes kolují zejména v dezinformačních kruzích ,,zaručené důkazy“ o tom, jak se Ukrajinci dopustili na Donbasu genocidy, přitom k žádné objektivně nedošlo. Podle relevantních zdrojů OSN činil počet mrtvých civilistů 3 500. Musíme zde zdůraznit, že Ukrajina se pouze bránila vpádu proruských separatistů, kteří v rozporu s mezinárodním právem vtrhli na cizí území, žádné genocidy se tedy Kyjev nedopustil.
Minské dohody, z roku 2014, respektive 2015, v podstatě nic nevyřešily, protože je obě strany konfliktu chápaly protichůdně. Rusko si vykládalo dohody tak, že Ukrajina by nastoupila cestu federalizace, což by ovšem v praxi znamenalo ztrátu kontroly nad východem země. A to bylo pro Kyjev přirozeně nepřijatelné.
Putinova vadná teorie o sebeurčení národa
I když dosud žádnou oblast, a hovoříme o Doněckém, Luhanském, Záporožském a Chersonském regionu, dodnes Rusko zcela nekontroluje, nebránilo to tomu, aby je agresor v probíhajícím konfliktu s Ukrajinou v příkrém rozporu s mezinárodním právem přičlenil k vlastnímu území. Argumentace Vladimira Putina je přitom věcně zcela vadná, protože tvrdil, že tak činí podle principu Charty OSN o sebeurčení národů.
Jenže sebeurčení jakéhokoliv národa se přece nemůže dít tím, že stát, jehož menšina se nachází na území druhého státu, tam vojensky zakročí, aby naplnila její sebeurčovací touhy. To by byl opravdu nebezpečný precedens do budoucna. Pokud je podle Moskvy ruská menšina skutečně utlačována a tak moc úpí pod kuratelou ukrajinské vlády, nikdo jí nebrání v tom, aby se svobodně přestěhovala na ruské území. Objektivně však Ukrajina udělala chybu v tom, že v roce 2019 schválila přijetí kontroverzního jazykového zákona, který zbytečně na východě Ukrajiny jitřil protivládní nálady. Zákon zakotvuje ukrajinštinu jako jediný státní jazyk. Nestalo se tak ovšem za mandátu Volodymyra Zelenského, jak se často mylně připomíná, ale ještě za Porošenka.
Ruská imperiální expanze
Pokud si všechno výše řečené utřídíme, dojdeme k závěru, že Putin od roku 2014 podnikl sérii agresivních silových kroků, které v praxi omezují svrchovanost a nezávislost sousedního státu. V roce 2022 pak Putin rozpoutal plnohodnotný ozbrojený konflikt, největší od skončení druhé světové války. Ukrajina má přitom svrchované právo na svou existenci a zcela svobodně si určit směr, kterým se bude dál ubírat. Ukrajina není o nic méně nástupnickým státem v roce 1991 jako Rusko, nicméně neingeruje do jeho záležitostí, jako to dělá Moskva. Putinovo Rusko se nikdy nesmířilo s koncem studené války a nastolením nových geopolitických schémat, a dělá vše proto, aby vrátilo čas do doby, než evropské státy vstoupily do Severoatlantické aliance.
Putin vypustil do světa řadu lží o závazku NATO, že se nebude rozšiřovat na východ, nicméně takový závazek ze západních politiků nikdo explicitně nevyřkl. Naopak NATO se brání územní expanzi imperiálně smýšlejícího Ruska, které se netají nikterak tím, že chce obnovit svou někdejší sféru vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě. A ovládnutí Ukrajiny má představovat pouze první krok z mnoha následujících. Je tedy v zájmu nás i celé Evropy nedovolit, aby Putinova vojska postupovala starým kontinentem, a postavit jim pevnou hráz. Ukrajina totiž bojuje i za nás.
Zdroj: BBC, The Guardian
Autor/Licence fotografie: Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication