Uzbekistán se může stát jedním z nejvýraznějších symbolů změny, která probíhá na světovém zbrojním trhu. Země, jejíž letectvo bylo po desetiletí prakticky výhradně závislé na sovětské a ruské technice, postupně otevírá dveře čínským systémům. Nejnovějším a zároveň strategicky nejvýznamnějším příkladem jsou víceúčelové stíhačky J-10CE.
Nejde přitom pouze o jednu objednávku. Za nákupem čínských letounů lze vidět mnohem hlubší proces: Rusko ztrácí část svého tradičního postavení dodavatele zbraní a Čína je stále schopnější tento prostor zaplňovat. Podle čerstvých zpráv se v Uzbekistánu mohly objevit další čtyři J-10CE. Tuto informaci však zatím nelze považovat za oficiálně potvrzenou. Jisté je, že Uzbekistán v roce 2025 potvrdil program pořízení 24 čínských stíhaček J-10CE.
J-10CE míří do prostoru, který býval ruským územím
Význam Chengdu J-10CE nespočívá pouze v samotných parametrech letounu. Ještě důležitější je jeho původ. Uzbekistán zdědil po Sovětském svazu letectvo založené na konstrukcích MiG a Suchoj. Jeho bojové letectvo tak po desetiletí fungovalo v ekosystému ruských náhradních dílů, oprav, modernizací, výcviku a technické podpory.
Nákup čínského stíhacího letounu tento model narušuje. J-10CE představuje moderní víceúčelový stroj s radarovou elektronikou AESA a možností použití čínských střel vzduch-vzduch dlouhého dosahu. Exportní verze je přitom součástí širšího čínského balíčku, který zahrnuje nejen samotný letoun, ale také výcvik, výzbroj, pozemní vybavení a logistickou podporu.
Pro zákazníka je právě tento ekosystém zásadní. Moderní zbrojní kontrakt totiž není pouze otázkou toho, které letadlo je na papíře nejlepší, ale také toho, kdo ho dokáže dodat, vyzbrojit, udržovat a modernizovat v příštích dvaceti až třiceti letech. A právě zde se Rusko dostává do stále obtížnější situace.
Válka na Ukrajině změnila ruský exportní model
Ruský problém není pouze politický. Je především průmyslový. Ruské ozbrojené síly spotřebovávají obrovské množství techniky a munice a domácí potřeby mají přednost před exportními zákazníky. Současně západní sankce komplikují přístup k některým technologiím, elektronice a průmyslovým komponentům. Výsledek je patrný ve statistikách.
Podle nejnovějších údajů SIPRI klesl objem ruského exportu hlavních konvenčních zbraní mezi obdobími 2016–2020 a 2021–2025 o 64 procent. Podíl Ruska na světovém trhu se zmenšil z 21 na pouhých 6,8 procenta. Rusko sice zůstává třetím největším světovým exportérem, ale jeho náskok před dalšími producenty se dramaticky zmenšil.
Ještě důležitější je struktura současného ruského exportu. V letech 2021–2025 směřovalo 74 procent ruského exportu zbraní do pouhých tří zemí – Indie, Číny a Běloruska. To je zásadní změna oproti době, kdy ruský nebo sovětský vojenský průmysl představoval pro desítky zemí alternativu k západním zbraním.
Čína mezitím vybudovala vlastní zbrojní ekosystém
Peking přitom nečeká, až se ruské postavení samo zhroutí. Čína v posledních dvou desetiletích vytvořila rozsáhlý domácí obranný průmysl schopný produkovat bojová letadla, bezpilotní prostředky, protivzdušné systémy, radary, obrněnou techniku, lodě, rakety i elektronické systémy.
Ještě důležitější je, že čínské firmy jsou schopny nabídnout zákazníkům kompletní vojenské balíčky. A to je patrné právě ve střední Asii.
Čínský vojenský průmysl zde dodává například bezpilotní prostředky, protivzdušné systémy a další elektroniku. Studie publikovaná v časopise Contemporary Chinese Political Economy and Strategic Relations uvádí, že Čína během posledních let překonala Rusko jako hlavního dodavatele zbraní pro Uzbekistán a Turkmenistán.
Podobný trend už dříve zaznamenávaly i analýzy zaměřené na střední Asii. Podle Foreign Policy Research Institute vzrostl podíl Číny na dodávkách zbraní do regionu z pouhých 1,5 procenta v období 2010–2014 na 18 procent v letech 2015–2019.
J-10CE je proto spíše viditelným symbolem než začátkem tohoto procesu.
Čínská nabídka má jednu velkou výhodu
Pro státy, které nechtějí být zcela závislé na Západu, představuje Čína atraktivní alternativu. Čínské zbraně mohou být politicky dostupnější než americké či evropské systémy a současně už nejsou technologicky srovnatelné pouze se starší generací sovětské techniky.
Střední Asie je pouze jedním z regionů, kde se změna projevuje. V Africe byla Čína v období 2021–2025 druhým největším dodavatelem hlavních zbraní s podílem 17 procent, zatímco Rusko mělo 15 procent. V subsaharské Africe byla Čína dokonce největším dodavatelem a připadalo na ni 22 procent regionálního dovozu hlavních zbraní.
To je pro Moskvu obzvlášť nepříjemné. Afrika představovala jeden z důležitých prostorů, kde mohl ruský vojenský průmysl kombinovat dodávky zbraní s politickým vlivem.
Čína ale nabízí něco, co Rusko obtížně dokáže napodobit: mnohem širší ekonomické vztahy. Zbraně mohou být součástí balíčku zahrnujícího infrastrukturu, energetiku, průmyslové investice, dopravu a úvěry. V případě Uzbekistánu se vojenská spolupráce odehrává v prostředí rychle rostoucích obchodních vztahů s Čínou. Obrana tak není izolovaným segmentem. Stává se další součástí ekonomické vazby.
Každý nový zákazník, který se místo ruské techniky rozhodne pro čínskou, západní, tureckou nebo jihokorejskou alternativu, znamená potenciálně ztracený dlouhodobý kontrakt. A ještě důležitější jsou následné dodávky munice, modernizace, servis a náhradní díly.
Právě ty vytvářejí dlouhodobou závislost zákazníka na dodavateli. A případ J-10CE je proto pro Moskvu varovným signálem. Pokud se čínské stíhačky skutečně stanou standardní součástí uzbeckého letectva, půjde o mnohem významnější událost než o nákup 24 letadel. Čínský J-10CE se totiž dostane přímo do prostoru, který Rusko po rozpadu Sovětského svazu považovalo za svou přirozenou bezpečnostní a vojenskou sféru.
A podobná změna probíhá současně v dalších regionech.
Zdroj: Defence Security Asia, SIPRI
Autor/Licence fotografie: J-10, Mil.ru, CC BY 4.0