Washington ji představuje jako diplomatické vítězství. Kritici však tvrdí, že za ochotou Bílého domu uzavřít dohodu s Íránem nestála síla, ale rostoucí tlak reality. Podle nich nešlo ani tak o politickou vůli, jako spíše o rychle se tenčící zásoby ropy a vyčerpávání amerického arzenálu.
Memorandum o porozumění, které mají Spojené státy a Írán podepsat, vyvolalo v americké politice neobvyklou situaci. Proti dokumentu se postavili jak tradiční republikánští jestřábi, tak část hnutí America First, která dlouhodobě odmítá zahraniční vojenské intervence.
Obě skupiny se sice shodují v kritice, ale zcela rozdílnými důvody. Zatímco zastánci tvrdšího postupu tvrdí, že dohoda Teheránu příliš ustupuje, protiválečné křídlo prezidenta Donalda Trumpa namítá, že konflikt neměl nikdy začít. Podle některých analytiků však skutečný důvod uzavření dohody neleží ani v diplomatických formulacích, ani v ideologických sporech. Klíčová jsou dvě čísla, která se během několika měsíců nebezpečně zhoršovala: stav amerických strategických ropných rezerv a zásoby moderních protiraketových systémů.
Ropa jako tikající časovaná bomba
Po zahájení americko-izraelských úderů proti Íránu reagoval Teherán tlakem na dopravu v Hormuzském průlivu, kudy prochází významná část světového exportu ropy. Výsledkem byl prudký růst cen energií.
Cena ropy Brent vyskočila z přibližně 70 dolarů za barel nad hranici 100 dolarů. Američtí řidiči pocítili zdražení okamžitě. V některých oblastech Spojených států se cena benzínu vyšplhala nad 4,50 dolaru za galon a místy se přiblížila dokonce šesti dolarům. Washington reagoval uvolňováním ropy ze Strategické ropné rezervy (SPR). Jenže ani tento zdroj není neomezený.
Zatímco na začátku roku obsahovala rezerva přibližně 415 milionů barelů, během konfliktu její objem výrazně poklesl. Kritici administrativy upozorňovali, že pokračování války by mohlo Spojené státy připravit o důležitý nástroj pro stabilizaci trhu a zvýšit riziko hospodářského zpomalení nebo recese. Jakmile se začaly objevovat zprávy o možné dohodě, trhy reagovaly okamžitě. Investoři začali počítat s obnovením dopravy přes Hormuzský průliv a ceny pohonných hmot začaly klesat.
Druhý problém: Docházející rakety
Ještě vážnější než energetická otázka mohl být podle některých vojenských expertů stav amerických zásob přesně naváděné munice. Moderní konflikty spotřebovávají obrovské množství drahých raket a interceptorů. V případě dlouhodobé kampaně proti Íránu se ukázalo, že spotřeba převyšuje schopnost obranného průmyslu zbraně rychle nahrazovat.
Analýzy citované americkými think-tanky uvádějí, že během prvních týdnů bojů mohly být významně vyčerpány zásoby systémů THAAD, Patriot, Tomahawk či SM-3 a SM-6. Výroba těchto zbraní je složitá, nákladná a trvá roky.
Zvláštní pozornost budí právě protiraketové střely THAAD. Jediný interceptor stojí desítky milionů dolarů a výrobní linky produkují jen omezené množství kusů ročně. To znamená, že zásoby vyčerpané během několika týdnů konfliktu nelze rychle obnovit. Američtí zákonodárci i představitelé Pentagonu v posledních měsících opakovaně upozorňovali, že obranný průmysl nestíhá držet krok s rostoucí poptávkou.
Stín Číny nad Pacifikem
Otázka zásob interceptorů má ještě jeden rozměr. Vojenské plánování Spojených států dlouhodobě považuje za hlavní strategickou výzvu rostoucí moc Číny. Právě systémy THAAD, Patriot nebo SM-3 by hrály klíčovou roli při případném konfliktu v oblasti Tchajwanského průlivu.
Každá raketa použitá na Blízkém východě je raketou, která není k dispozici v Pacifiku. Někteří analytici proto tvrdí, že pokračující válka s Íránem začala vytvářet nebezpečné mezery v americké připravenosti na jiná krizová ohniska.
Z tohoto pohledu mohla být dohoda s Teheránem nejen diplomatickou volbou, ale také strategickou nutností.
Kritika zleva i zprava
Neobvyklým rysem celé situace je skutečnost, že nespokojenost přichází z obou stran republikánského tábora. Konzervativní komentátor Mark Levin a další zastánci tvrdého postupu vůči Íránu dávají najevo obavy, že dohoda nesplňuje původní cíle Washingtonu a umožňuje Teheránu příliš mnoho.
Na opačné straně stojí osobnosti jako Tucker Carlson nebo kongresmanka Marjorie Taylor Greeneová, kteří kritizovali samotné zahájení války. Podle nich byla vojenská intervence v rozporu se sliby hnutí America First a znamenala návrat k zahraničním konfliktům, které Trumpovi voliči odmítají.
Výsledkem je paradoxní situace: dohoda čelí útokům jak od těch, kteří chtěli ještě tvrdší postup, tak od těch, kteří žádný konflikt nechtěli.
Bílý dům mluví o vítězství
Administrativa prezidenta Trumpa však předkládá zcela jiný příběh. Podle Bílého domu vojenské údery výrazně oslabily íránský jaderný program a přiměly Teherán usednout k jednacímu stolu. Dohoda je proto prezentována jako důkaz strategie „mír skrze sílu“.Prezident opakovaně zdůrazňuje, že Spojené státy jsou připraveny znovu použít vojenskou sílu, pokud Írán podmínky poruší. Právě tato hrozba má být hlavní zárukou dodržování dohody.
Kritici však namítají, že samotný obsah dokumentu naznačuje spíše snahu konflikt rychle ukončit než diktovat podmínky z pozice převahy.
Dohoda z nutnosti?
Podle skeptiků ukazují ekonomické i vojenské ukazatele stejným směrem. Rostoucí ceny energií, tlak na strategické rezervy a rychlé ubývání moderní munice vytvářely situaci, kterou bylo stále obtížnější dlouhodobě udržet. Proto podle nich není dohoda důkazem triumfu, ale spíše pragmatickým východiskem z konfliktu, který začal být příliš drahý.
Zastánci prezidenta naopak tvrdí, že právě vojenský tlak donutil Írán ke kompromisu a umožnil dosáhnout dohody bez nutnosti dlouhé války. Která interpretace je správná, ukáže až čas. Jisté je pouze to, že dokument vzniká v okamžiku, kdy jsou Spojené státy nuceny současně řešit bezpečnostní výzvy na Blízkém východě, v Evropě i v indo-pacifickém regionu. A právě tato širší strategická rovnice může být důležitější než samotné podpisy pod dohodou.
Zdroj: National Security Journal
Autor/Licence fotografie: Donald Trump, Pixabay