Mezi stovkami německých experimentálních projektů z druhé světové války zaujímá Kugelpanzer zcela výjimečné místo. Ne kvůli bojovým úspěchům, ale proto, že jde o jeden z nejméně zdokumentovaných obrněných prostředků 20. století. Dochoval se jediný známý exemplář, jehož technické řešení je mimořádně neobvyklé a jehož skutečný účel zůstává i po desítkách let zcela nejasný.
Válečný experiment, nebo nepochopená technologie?
Kugelpanzer, doslova „kulový tank“, byl jednomístný obrněný experimentální prostředek německého původu, vyrobený v během 2. světové války. Jako výrobce je v většinou uváděna firma Krupp, ovšem pouze s poznámkou „presumed“, tedy předpokládaně, bez dochované výrobní dokumentace. Jisté je pouze to, že byl vyroben nejméně jeden kus, který se dochoval do současnosti.
Konstrukčně šlo o zcela atypické vozidlo. Hlavní část tvořila dvě velká boční kola integrovaná do nosného pancéřového pláště, mezi nimiž seděl řidič. Řidič mohl pozorovat bojiště úzkou průzorovou štěrbinou a střílet z jediného kulometu štěrbinou pod průzorem. V zadní části bylo malé stabilizační a řiditelné kolečko, které pomáhalo s udržením směru i rovnováhy stroje.
Uváděné parametry:
• hmotnost: 1,8 tuny
• délka: 1,7 m
• výška: 1,5 m
• posádka: 1 muž
• pancéřování: 5 mm
• jednoválcový dvoutaktní motor o výkonu 18,4–22 kW
Na poměry obrněné techniky druhé světové války šlo o mimořádně minimalistickou konstrukci. Pancíř o síle 5 mm mohl chránit pouze proti střepinám a lehkým zbraním na větší vzdálenost. Celkově stroj připomínal spíše něco z dob experimentů během Velké války a bitvy u Verdunu než stroj, který vznikl v době monstrózních Tigerů a Pantherů.
Japonská stopa
Dnes je jediný známý Kugelpanzer vystaven v ruském tankovém muzeu Kubinka, kde je veden jednoduše jako „Exponát 37“. Podle dostupných údajů jej získala Rudá armáda v roce 1945. Nejčastěji se uvádí ukořistění v Mandžusku, kam měl být tank dříve dopraven pro japonskou armádu. Sověti ho získali po útoku proti japonské Kwantungské armádě v srpnu 1945. Existuje však i alternativní verze o nálezu na polygonu Kummersdorf v Německu. Právě tento rozpor je jedním z důvodů, proč je jeho historie tak obtížně ověřitelná.
Pokud budeme sledovat japonskou stopu, tak alespoň jeden kus byl pravděpodobně exportován do Japonského císařství a měl být používán jednotkami Kwantungské armády. To odpovídá širší technologické spolupráci mezi Německem a Japonskem v rámci Osy, kdy si obě země předávaly vybrané technologie, vzorky radarů, torpéd, optiky i některé prototypy obrněné techniky. Jak se tam dostal? Patrně námořní cestou přes Indický oceán a jihovýchodní Asii, podobně jako jiné přesuny techniky mezi Německem a Japonskem.
Mandžusko bylo logickým místem nasazení experimentální techniky, protože tam sídlila Kwantungská armáda, tehdy nejsilnější japonská pozemní síla na kontinentu. Neexistuje ale žádný potvrzený záznam o bojovém nasazení. Dochovaný kus byl navíc po válce Sověty upraven, byl přelakován a byla z něj odstraněna část pohonného mechanismu. V roce 2000 bylo podle muzejních záznamů obnoveno původní barevné provedení.
Zázračné zbraně porážku neodvrátily
Kugelpanzer je důkazem extrémně nekonvenčního konstrukčního myšlení závěrečné fáze války. Třetí říše tehdy experimentovala s řadou improvizovaných a technologicky nestandardních projektů, od miniaturních po supertěžké platformy. Kugelpanzer bez výzbroje, s minimální pancéřovou ochranou a stísněným prostorem pro osádku byl tedy spíše technologický demonstrátor nebo velmi úzce specializovaný prostředek, o jehož určení se můžeme jen dohadovat.
Pamětní deska v Kubince uvádí, že Kugelpanzer měl být průzkumným vozidlem. Jeden kulomet a pětimilimetrový pancíř rozhodně na bojištích druhé světové války neudělaly velký dojem, takže průzkumná role by mohla dávat smysl, pokud se přehlédne nízká rychlost vozidla. Mezi další lehké bojové úkoly navrhované pro vozidlo patří navádění palby dělostřelectva nebo pokládání kabelů.
Zdroj: Tank Historia, The National Interest
Autor/Licence fotografie: Kugelpanzer, DokiDotto – Own work, CC0