Edward Henry „Butch“ O’Hare se proslavil v únoru 1942, když sám zastavil osm japonských torpédových bombardérů, které se snažily potopit letadlovou loď USS Lexington, a několik z nich sestřelil. Za tento čin ho prezident Franklin D. Roosevelt vyznamenal Medailí cti. O pouhých 21 měsíců později zemřel u Gilbertových ostrovů v centrálním Pacifiku během nočního boje.
Tátu mu nechal zastřelit Al Capone
Butch nebyl prvním členem své rodiny, který se dostal na titulní stránky novin. Jeho otec, Edward „EJ“ O’Hare, nejprve majitel kamionové společnosti a později právník, byl v roce 1939 zastřelen na příkaz nechvalně známého chicagského mafiána Ala Caponeho.
Budoucí letecké eso námořníkem na bitevní lodi
Butch se v roce 1932 přihlásil na Americkou námořní akademii a přijímací zkoušky složil na druhý pokus. 3. června 1937 promoval a umístil se na 255. místě z 323. Jen málokdo věděl, že druhá světová válka se už blíží a sotva kdo mohl tušit, že v tomto konfliktu přijde o život 41 členů ročníku 1937.
Butch strávil první dva roky služby na palubě bitevní lodi USS New Mexico (BB-40), než se vydal na úvodní letecký výcvik. V roce 1940, kdy byl přidělen na námořní leteckou základnu v Pensacole na Floridě, aby se cvičil na letadlech Naval Aircraft Factory N3N-1 „Yellow Peril“ a cvičných dvouplošnících Stearman NS-1. Zde prokázal, že pokud v něčem vyniká, je to střelba z letadla.
Když byl přidělen k bojové peruti VF-3, jeho velitelem byl poručík John (Jimmy) Thach, jeden z nejlepších letců námořnictva. Thach založil skupinu zvanou „Bitching Team“, která se skládala z nejzkušenějších pilotů VF-3. Nováčka vzali do vzduchu na simulovaný souboj. Thachovy zkušenosti ho naučily, že nejlepším přístupem je nabrat výšku a pak se snést dolů na soupeřův ocas, odkud by mohl zaútočit a zneškodnit ho. Jen málo nováčků zvládlo tuto dovednost rychle, ale ten den nováček vyhrál nad samotným Thachem. Ten byl tak ohromen, že Butche přijal do „Bitching Teamu“.
Manželka a útok na Pearl Harbor
Pod Thachovým vedením se Butchovy dovednosti rychle zlepšovaly. Thach byl velmi ohromen tím, co Butch dokázal s letadlem dělat. „Nesnažil se s ním jen tak manipulovat,“ řekl Thach o mnoho let později. „Naučil se věc, kterou se mnoho mladých lidí nenaučí, že když jste s někým v leteckém souboji, nezáleží na tom, jak silně zatáhnete za páku, abyste se do něj dostali, ale jak plynule letadlo řídíte.“
Thach to připisoval Butchovu bystrému a vrozenému smyslu pro načasování a relativní pohyb. Thach také obdivoval Butchovu dychtivost číst cokoli, co se mu dostalo do ruky a co by mu mohlo pomoci při letecké střelbě, a zároveň jeho rychlé porozumění tomu, co četl. Jak to vyjádřil Thach: „Butch se to prostě naučil rychleji než kdokoli jiný, koho jsem kdy viděl.“
Zjevně to ale nebyla jediná věc, kterou udělal s pozoruhodnou rychlostí. 21. července 1941, když byl Butch v nemocnici na návštěvě u kamaráda, jehož žena právě porodila, se potkal s Ritou Woosterovou, zdravotní sestrou, která se starala o novopečenou matku. Když Ritina směna skončila, Butch ji odvezl domů a během cesty ji požádal o ruku. Dívka poukázala na to, že se seznámili teprve v ten den, že je o několik let mladší a že není katolík jako ona. Na ničem z toho nezáleží, odpověděl Butch a dodal, že se nechá obrátit na víru. O šest týdnů později se vzali.
Tři měsíce po svatbě Japonci zaútočili na Pearl Harbor. Ráno 8. prosince 1941 byl Butch a zbytek VF-3 na cestě na Havaj, aby se dozvěděli, jak a kde budou nasazeni nyní, když začala válka.
4 minuty, které zachránily USS Lexington
V polovině prosince byli Butch a kolegové na palubě letadlové lodi USS Saratoga (CV-3), která mířila na západ k ostrovu Wake v rámci Task Force 14. V neděli večer 11. ledna 1942, kdy Saratogu zasáhlo japonské torpédo, VF-3 s 18 letouny Grumman F4F Wildcats byla nyní přidělena k „Lady Lex“, jak zněla přezdívka letadlové lodi USS Lexington (CV-2).
31. ledna 1942 byla Lexington vyslána na jih jako součást Úderné skupiny 11 pod velením viceadmirála Wilsona Browna Jr. Až do 20. února se Butch do boje s Japonci nedostal, ale ten den dostal šanci, když byly na Údernou skupinu 11 vyslány torpédové bombardéry Mitsubishi G4M1, v té době jedny z nejmodernějších japonských letadel. Tomuto letadlu, charakterizované relativně tlustým trupem a širokými křídly, která se prudce zužovala, americké námořnictvo přezdívalo „Betty“.
V 15:42 radarové systémy Úderné skupiny 11 detekovaly blížící se japonské letouny Betty. V čase mezi 16:39 a 16:43 piloti Wildcatů z Lexingtonu zlikvidovali pět z devíti útočících letounů Betty. V 16:46 během nepřátelského útoku odstartoval i Butch a o 3 minuty později radary detekovaly další skupinu útočníků.
Protože všechny ostatní stíhačky letěly na jihozápad, aby pronásledovaly zbytky první vlny útočníků, byli Butch a Wildcat dalšího pilota Duffa Dufilha jedinými dvěma stíhačkami, které se mohly této nové hrozbě postavit. Mezi Lexingtonem a přilétajícími torpédovými letouny Betty čekaly dva F4F Wildcaty, z nichž jeden měl problémy se zasekáváním kulometů Browning. O’Hare pokynul Duffovi, aby se vrátil na letadlovou loď, ale ten odmítl, i když věděl, že v nadcházejícím boji bude jen návnadou.
Osm bombardérů Betty bylo necelých 12 mil od Lexingtonu a rychle se k němu blížily. Butch a Duff měli výškovou výhodu asi 1 000 stop, Japonci o nich nevěděli, ale jen jedna stíhačka byla funkční. I přesto se na ně Butch vrhl a zachránil Lady Lex.
Stačily čtyři přelety, které Butch provedl. Pokaždé útočil shora, vypálil co nejkratší dávky, aby šetřil munici, a poté se znovu vyšplhal nad formaci nepřátelských bombardérů ve tvaru V, aby zahájil další přelet.
Jakkoli byly v tomto souboji klíčové pilotní dovednosti a pilotova statečnost, schopnost přesně a efektivně střílet převážila nade vším. Čtyři kulomety Wildcatu měly každý 450 nábojů, což stačilo na 34 vteřin palby.
Při prvním průletu zamířil na zadní bombardér na pravé straně formace V a vystřelil do pravého motoru. Zasáhl trup i palivovou nádrž a japonský pilot vypadl z formace. Poté Butch zamířil na sousední bombardér na pravé straně formace V, a i tentokrát nepřátelský stroj vyřadil z boje.
Pak následoval další průlet a tentokrát zaměřil v útočné formaci úplně nalevo. Znovu zamířil na pravý motor a opět trefil. Třetí Betty se oddělila z formace. Během tohoto průletu Butch vystřelil i do kokpitu jednoho z bombardérů uprostřed formace. Tentokrát jeho oběť spadla do moře. Butch a jeho protivníci byli v té době tak blízko Lexingtonu, že se před nimi objevila zcela nová výzva. Pětipalcové protiletadlové kanóny Lexingtonu.
Butch se nenechal vyvést z míry a přeletěl nad japonské bombardéry, aby provedl svůj třetí průlet. Znovu se mu podařilo zasáhnout jeden z bombardérů a zasáhl i vedoucí bombardér formace. Poškozené letadlo se vyčlenilo z formace a zřítilo do oceánu. Butch znovu nabral výšku, aby provedl svůj čtvrtý a poslední průlet. Ale po deseti ranách byl konec, nezbylo mu už nic 1 800 nábojů pro jeho Browningy. Stáhl se tedy z boje.
Než bitva skončila, bylo na Lexington odpáleno celkem šest torpéd, ale ani jedno nezasáhlo cíl. Ve skutečnosti se ze 17 japonských bombardérů, které toho dne opustily svou základnu v Rabaulu, vrátily pouze dva. Velitelství japonské flotily bylo těmito ztrátami zděšeno, protože měly nakonec obrovské negativní strategické důsledky pro budoucí boje.
Co se týče Butche O’Hareho, když šel na přistání, nervózní a zjevně zmatený střelec z Lexingtonu zahájil palbu na Butchův Wildcat z kulometu ráže .50. Naštěstí minul.
Podle Thachova ústního záznamu se Butch později setkal s rozpačitým mladým střelcem a řekl mu: „Synku, pokud po mně nepřestaneš střílet, když budu mít sklopená kola, budu tě muset nahlásit důstojníkovi dělostřelectva.“
Prohlídka Butchova letadla po přistání odhalila, že utrpělo drobná poškození střepinami protiletadlových granátů, ale zasáhla ho pouze jedna nepřátelská kulka, která zasáhla jeho pravé křídlo.
Butch se pak zúčastnil už jen jedné bojové mise, 10. března 1942 náletu na Lae-Salamaua v Papui-Nové Guineji, než se Úderná skupina 11 a Lexington vrátily zpět do Pearl Harboru. Butch se nezúčastnil žádného boje 18 měsíců, protože washingtonské velení usoudilo, že jeho nedávné hrdinské činy ho činí cennějším v rolích v oblasti PR a výcviku pilotů než v roli stíhacího pilota.
Medaile cti a prosba o letoun výkonnější než Zero
15. dubna 1942, uprostřed zvěstí o tom, že obdrží Medaili cti, Butch nastoupil do letadla z Pearl Harboru do San Franciska, na setkání s rodinou. Ve stejný den se mnoho jeho spolubojovníků z VF-3 plavilo na palubě lodi Lexington na její poslední plavbu. O tři týdny později se v bitvě v Korálovém moři stala první americkou letadlovou lodí ztracenou ve druhé světové válce.
Oficiální potvrzení Butchovy Medaile cti přišlo 16. dubna. V úterý 21. dubna ráno byli Butch a jeho manželka Rita představeni prezidentu Rooseveltovi, ministrovi námořnictva Franku Knoxovi, různým admirálům a politikům a zástupcům tisku. Nejprve Roosevelt informoval Butche, že byl povýšen do hodnosti nadporučíka a následně mu osobně přečetl citaci k udělení Medaile cti. Mimo jiné v ní bylo vyzdviženo, že díky střeleckému umu sestřelil 5 bombardérů a šestý poškodil.
Po prozkoumání všech relevantních záznamů se zdá, že během souboje skutečně sestřelil tři bombardéry a další tři těžce poškodil. Skutečnost, že sám zachránil Lexington před vážným poškozením, je ale nepopiratelná.
V následné diskuzi s prezidentem o stíhačkách námořnictva O’Hare řekl, že by rád letadlo, které by dokázalo stoupat rychleji než japonská Zera. V té době již společnost Grumman Aircraft Engineering Company na jednom takovém stroji usilovně pracovala. Jeho jméno bylo F6F Hellcat, a právě v něm Butch svede svou poslední bitvu.
V červnu 1942, se Butch vrátil do Pearl Harboru, kde převzal velení nad VF-3. O’Hare padl během noční stíhací mise proti japonským torpédovým bombardérům poblíž Gilbertových ostrovů v listopadu 1943. Jeho letoun zmizel ve tmě a přesné okolnosti smrti nejsou dodnes zcela jisté, jednou z teorií kromě sestřelu jedním z japonských bombardérů je i zásah vlastní palbou.
Spojené státy na Butche nezapomněly a pojmenovaly po něm torpédoborec USS O’Hare (DD-889), který byl spuštěn na vodu v červnu 1945. Největší pocta však přišla v září 1949, kdy bylo letiště Orchard Depot v oblasti Chicaga přejmenováno na mezinárodní letiště O’Hare.
Zdroj: Warfare History Network, Congressional Medal of Honor Society, World of Warplanes
Autor/Licence fotografie: Edward Henry „Butch“ O’Hare, By US Navy employee – Office of War Information National Archives, via Naval Historical Center website, Public Domain