Na počátku 20. století zažívalo válečné námořnictvo rychlý technologický rozvoj, který vedl k revoluci v konstrukci bitevních lodí. Británie, jako dominantní námořní velmoc, byla průkopníkem této éry a hledala stále ambicióznější konstrukce. Jedním z nejodvážnějších, ale nikdy nerealizovaných projektů byl bitevní křižník HMS Incomparable, navržený admirálem Sirem Jackiem Fisherem.
Admirál revolucionář
Mezi mnoho admirála Fishera úspěchů patřila HMS Dreadnought, loď, která zcela předefinovala pojem bitevní lodi, a HMS Invincible, první bitevní křižník na světě.
Fisher byl velkým zastáncem technologických inovací. HMS Dreadnought měla dvě hlavní inovace: výzbroj tvořenou výhradně „velkými děly“ (tj. odstranění středních děl ve prospěch většího počtu hlavních děl) a pohon parními turbínami. Postupem času prosazoval opuštění uhlí jako paliva (ve prospěch ropy) a naftové motory. Důsledně se chtěl zbavit starých lodí a staré technologie ve prospěch všech lodí a technologií nových.
Fisher byl také významným zastáncem organizačních změn v Královském námořnictvu, k velkému zděšení svých nepřátel. Ačkoli je Fisher nejčastěji připomínán pro své velké bitevní lodě, byl také silným zastáncem ponorek a torpéd. Pevně věřil, že ponorka bude „bitevní lodí budoucnosti“.
Bitevní křižníky fungovaly ale jen ve specifických situacích
Fisherovy bitevní křižníky byly v letech před první světovou válkou novou kategorií válečných lodí. Byly pokusem spojit palebnou sílu bitevní lodi s rychlostí křižníku. Děla bitevní lodi byla umístěna na zvětšeném trupu ve stylu křižníku. Nic však není zadarmo, zejména ne rychlost. Britové se rozhodli ušetřit hmotnost snížením pancéřování.
Bitevní křižníky byly původně určeny k lovu a porážce obrněných křižníků, které byly během první světové války stále poměrně běžné. Když byly bitevní křižníky používány k zamýšlenému účelu, jako například během první bitvy o Falklandy 7. prosince 1914, byly poměrně úspěšné. Problémy nastaly, když lidé předpokládali, že jsou jako bitevní lodě, jen rychlejší. Když bitevní křižníky bojovaly s bitevními loděmi, výsledky pro ně byly obvykle velmi špatné.
Během bitvy u Jutska 31. května – 1. června 1916 explodovaly a potopily se tři britské bitevní křižníky!
Bitevní křižník Hood se slavně potopil během bitvy v Dánském průlivu 24. května 1941 v boji s německou bitevní lodí Bismarck.
Baltský plán
Admirál Fisher měl poněkud kuriózní plán pro Královské námořnictvo, který by podpořil velké obojživelné vylodění ruských vojsk v Pomořansku na baltském pobřeží severního Německa. Tento plán byl známý jako tzv. Baltský plán. Fisher tuto myšlenku zvažoval přinejmenším od roku 1908. Poté neměl problém přesvědčit Churchilla o hodnotě tohoto plán, a ten pak s touto myšlenkou přišel k ruskému vrchnímu veliteli, který s ní, zdálo se, souhlasil.
Při zpětném pohledu to pravděpodobně nebyl dobrý nápad. Vyžadovalo by to velkou flotilu britského Královského námořnictva, která by proplula kolem Německa (a německé flotily na volném moři) do Baltského moře do Ruska a poté se přes Baltské moře vrátila do Německa, aby provedla obojživelnou operaci. Britové rozhodně předpokládali, že německá flotila na volném moři bude buď poražena na moři Královským námořnictvem, nebo znehybněna ve svých přístavech. Historie ukázala, že ani jeden z těchto předpokladů nebyl příliš dobrý. Ačkoli bitva u Jutska odehrávající se 31. května – 1. června 1916 byla pro Velkou Británii důležitým strategickým vítězstvím, německou flotilu na volném moři nezničila ani neuzamkla v přístavech. Britové ve skutečnosti ztratili více válečných lodí než Němci.
Speciální bitevní křižníky
Baltská operace by vyžadovala lodě s velkými děly a minimálním ponorem, aby poskytovaly těžkou dělostřeleckou podporu. Ačkoli Královské námořnictvo postavilo s ohledem na Baltský plán poměrně dost monitorů s velkými děly, loděmi které byly s tímto plánem nejvíce spojovány, byly „velké lehké křižníky“.
Pro tento účel byly postaveny tři lodě pojmenované Courageous, Glorious a Furious. Byly vyzbrojeny velmi těžkými děly, ale jen velmi lehce pancéřované. Na rozdíl od monitorů byly velmi rychlé. Courageous a Glorious byly vyzbrojeny čtyřmi 15palcovými děly ve dvou dvojitých věžích, podobně jako na tehdejších britských bitevních lodích. Furious byl navržen pro dvě 18palcová děla ve dvou samostatných věžích, ale nebyl takto dokončen.
Z Fisherových vlastních spisů vyplývá, že zamýšlel, aby se HMS Incomparable stala součástí jeho Baltského plánu. Jackie Fisher rezignoval v květnu 1915 v důsledku katastrofy v Gallipoli a Baltský plán nebyl nikdy realizován.
Gigant větší než legenda HMS Hood
HMS Incomparable byl navržen jako největší a nejmocnější bitevní křižník své doby.Fisher, který stál i za revoluční třídou Dreadnought, plánoval loď s délkou přes 304 metrů (997 stop) a výtlakem okolo 48 000 tun. Na svou dobu gigantická loď měla být vybavena šesti děly ráže 508 mm (20 palců), což by ji činilo nejlépe vyzbrojenou lodí světa. Maximální rychlost se měla pohybovat kolem 35 uzlů (65 km/h), díky čemuž by překonala většinu tehdejších bitevních lodí i křižníků. Finální varianta E počítala dokonce s rychlostí okolo 40 uzlů!
Plán předpokládal pancéřování o tloušťce až 280 mm, což by sice bylo méně než u klasických bitevních lodí, ale rychlost a palebná síla měly zajistit, že loď by dokázala nepřítele porazit na dálku, aniž by se dostala do přímého střetu.
Německá hrozba
Projekt HMS Incomparable vznikal v kontextu závodu ve zbrojení mezi námořními velmocemi před první světovou válkou. Británie čelila sílící německé flotile a zároveň hledala způsoby, jak udržet technologický náskok. Konstruktéři a vizionáři, jako byl Fisher, usilovali o lodě, které by kombinovaly rychlost křižníků s palebnou silou bitevních lodí.
Po vypuknutí první světové války však bylo jasné, že realita moderního válčení vyžaduje jiné priority. Náklady na konstrukci takového kolosu by byly astronomické, odhadované na více než 3 miliony liber, což bylo v době války neúnosné. Navíc konstrukční kompromisy, například slabší pancéřování, by činily loď zranitelnou vůči moderním torpédům a minám.
Plány na HMS Incomparable zůstaly pouze na papíře. Po válce se ukázalo, že éra obřích válečných lodí je u konce, což stvrdily mezinárodní dohody, například Washingtonská konference v roce 1922. Tyto dohody omezily výtlak bitevních lodí na 35 000 tun a prakticky zakázaly stavbu monstrózních konstrukcí, jako byla HMS Incomparable.
Zdroj: British Battleships of World War One – Autor: R. A. Burt, Frontier Internet
Autor/Licence fotografie: HMS Incomparable, PD-US