Spojené království vstoupilo do projektu nové generace balistických jaderných ponorek ve chvíli, kdy stárnoucí třída Vanguard dosáhla limitů své životnosti. Program, který zpočátku nesl název Successor, byl oficiálně potvrzen britskou vládou v roce 2016, a jeho cílem je zajistit, aby si Royal Navy udržela schopnost jaderného odstrašení i v dalších desetiletích. První jednotka získala jméno HMS Dreadnought a dala název celé třídě.
Od Successoru k Dreadnoughtu
Po těžkých debatách napříč politickým spektrem došlo ke schválení vývoje čtyř nových ponorek, které nahradí současné Vanguardy. Program představuje nejen generační technologický skok, ale i jednu z nejdražších investic v historii britské obrany dosahující hodnoty 43 miliard dolarů. Význam ponorek je tím větší, protože Spojené království se dlouhodobě opírá o model jediného nosiče jaderných zbraní, a to strategických balistických ponorek. Nevlastní totiž nic jako jadernou triádu, známou u Spojených států, Ruska nebo Číny.
Třída Dreadnought jsou největší ponorky, které kdy Royal Navy naplánovala. Délka ponorky vybavené trupem s profilem stealth je 154 metrů, posádku tvoří až 130 členů, je poháněna reaktorem Rolls-Royce Pressurised Water Reactor 3. Ponorka dosahuje rychlosti 20 uzlů (37 km/h) na hladině a 28 uzlů (52 km/h) pod hladinou. Celkovou akustickou nenápadnost zvyšuje pump-jetový pohon, nové kompozitní materiály a změněné uspořádání kormidel ve tvaru X, které ponorce poskytuje lepší ovladatelnost v mělkých vodách.
Podobně jako u třídy Astute je dosah ponorky prakticky neomezený, limitovaný pouze lidskou posádkou a jejími potřebami. Vyšší míra automatizace má snížit provozní náročnost a zlepšit podmínky „oceánských hlídek“, které jsou typickou službou britských SSBN. Výtlak ponorky je více než 17 000 tun.
Výzbroj třídy Dreadnought tvoří těžká torpéda Spearfish 533mm a balistické střely Lockheed Martin UGM-133A Trident II. Jádrem nové třídy se stal společně s USA vyvinutý modul Common Missile Compartment. Ten je koncipován se třemi čtyřtubusovými sekcemi, což znamená dvanáct odpalovacích šachet pro jaderné balistické střely Trident II D5. Jde o menší počet, než nesou Vanguardy, nicméně konstrukce je kompatibilní s americkým programem ponorek třídy Columbia a umožňuje budoucí modernizace raketového systému.
Jaderná výzbroj a britské hlavice
Základem strategického potenciálu Dreadnoughtu bude již zmíněná raketa Trident II D5. Jedná se o několikastupňovou balistickou střelu na tuhé palivo s možností nést více nezávisle naváděných hlavic. Rakety jsou sdíleny s americkým námořnictvem v rámci společné logistické flotily, ale britské hlavice jsou zcela suverénním produktem Spojeného království, jejichž vývoj a údržbu zajišťuje AWE (Atomic Weapons Establishment).
Britská vláda po roce 2021 přestala zveřejňovat konkrétní počty rozmístěných hlavic na jednotlivých ponorkách a jednotlivých raketách. Známý je pouze celkový maximální limit arzenálu, který byl navýšen na hodnotu „až 260“ hlavic. Probíhá rovněž vývoj nové generace britské hlavice, koordinovaný s americkým programem W93/Mk7, nicméně stále realizovaný jako plně britský projekt.
Výroba probíhá v tradiční britské loděnici BAE Systems v Barrow-in-Furness, která je jediným místem v zemi schopným stavět jaderné ponorky. HMS Dreadnought je již v pokročilém stadiu integrace modulů, zatímco druhá, třetí a čtvrtá jednotka nazvaná HMS Valiant, HMS Warspite a HMS King George VI jsou v různých fázích stavby.
První operační zařazení Dreadnoughtu se očekává na začátku 30. let. Postupně tato třída nahradí všechny čtyři Vanguardy, které jsou ve službě od 90. let, a již překračují původně plánovanou životnost. Program je finančně velmi náročný, kdy oficiální odhady hovoří o přibližně 31 miliardách liber s rezervou dalších 10 miliard. Britský parlament jej pravidelně monitoruje kvůli riziku zpoždění, které by mohlo narušit kontinuitu jaderné služby.
Zdroj: Royal Navy, BAE Systems, The House of Commons Library
Autor/Licence fotografie: Vizualizace třídy Dreadnought, Royal Navy, OGL 3