Evropská unie znovu otevírá debatu o vlastní armádě a větší nezávislosti na NATO. Impulsem jsou rostoucí spory mezi Evropou a Spojenými státy, stahování amerických vojáků z Německa i obavy, že Washington už nemusí být ochoten garantovat bezpečnost evropských spojenců v dosavadním rozsahu.
Na začátku května 2026 vyzvala skupina poslanců Evropského parlamentu k vytvoření Evropské obranné unie. Navrhují společné velení, síly rychlé reakce a hlubší koordinaci obrany napříč EU. Podle zastánců by společné nákupy techniky mohly Evropě ušetřit až 100 miliard eur ročně. Politická realita je ale mnohem složitější.
Evropa chce větší samostatnost
Nedávné kroky USA ukázaly, že Evropa se nemůže automaticky spoléhat na americkou ochranu. Pentagon oznámil stažení části jednotek z Německa bez předchozí koordinace se spojenci a americká administrativa opět zpochybnila smysl některých závazků v NATO.
Francouzský prezident Emmanuel Macron proto zdůraznil, že „Evropané musí převzít svůj osud do vlastních rukou“. Debata o evropské armádě se tak znovu dostává do centra bezpečnostní politiky.
Problém není v penězích, ale v politice
Evropské státy už dnes vydávají na obranu obrovské částky. V roce 2025 mají obranné výdaje EU dosáhnout téměř 400 miliard eur, tedy téměř dvojnásobku oproti roku 2020. Přesto Evropa stále nedokáže vytvořit skutečně jednotnou vojenskou sílu.
Důvodem je roztříštěnost. Každý stát nakupuje techniku samostatně, armády používají rozdílné systémy a klíčová rozhodnutí vyžadují jednomyslnost všech členských zemí. Stačí jediný nesouhlas a celý projekt se zastaví. Maďarsko například opakovaně blokovalo zahraničněpolitická rozhodnutí EU a Polsko letos vetovalo společný obranný úvěr.
Evropská armáda existuje jen na papíře
EU už několik let buduje vlastní síly rychlé reakce. Nejnovější projekt, Rapid Deployment Capacity, má být schopen nasadit až 5 000 vojáků. Zatím však nebyl nikdy použit. Podobně dopadly i předchozí bojové skupiny EU fungující od roku 2007 – existovaly, ale nikdy nebyly nasazeny ani během krizí v Libyi nebo Kongu.
Ve srovnání s NATO jsou evropské struktury stále minimální. Zatímco alianční velení disponuje tisíci pracovníků a stovkami tisíc vojáků ve vysoké pohotovosti, operační velitelství EU má jen několik desítek stálých zaměstnanců.
Citlivé téma: evropský jaderný deštník
Další komplikací je jaderné odstrašení. Francie letos naznačila možnost užší jaderné spolupráce s vybranými státy EU a případné rozmístění letadel schopných nést jaderné zbraně na území spojenců.
Jenže právě zde naráží evropská integrace na největší limity. Francie si chce ponechat plnou kontrolu nad svým arzenálem, Německo nesmí vlastnit jaderné zbraně a státy nejvíce ohrožené Ruskem zatím do plánů zapojeny nejsou.
Co může EU udělat realisticky
Úplná evropská armáda zatím zůstává politicky i právně velmi vzdáleným cílem. Změny evropských smluv by vyžadovaly jednomyslný souhlas členských států a v některých zemích by narazily i na ústavní překážky.
Reálnější cestou je postupná integrace: posílení společného velení, větší společné nákupy techniky a stabilní evropský obranný rozpočet. Současná bezpečnostní krize ale nemusí trvat věčně. Pokud politická vůle opět oslabí, může se debata o evropské armádě znovu odsunout – stejně jako po válce v Iráku nebo během prvního prezidentského období Donalda Trumpa.
Zdroj: Atlas Institute for International Affairs, theparliamentmagazine.eu
Autor/Licence fotografie: