Žádný průzkumný letoun v historii neoperoval v tak nepřátelském vzdušném prostoru a přitom s takovým naprostým klidem jako Lockheed SR-71 Blackbird. Výkony Blackbirdu a jeho operační úspěchy ho vynesly na vrchol vývoje leteckých technologií za studené války.
Během své operační kariéry poskytoval SR-71 zpravodajské informace z Jomkipurské války v roce 1973, izraelské invaze do Libanonu v roce 1982, amerického náletu na Libyi v roce 1986 a odhalení íránských raketových baterií Silkworm v roce 1987. Letectvo USA ukončilo lety SR-71 v lednu 1990.
Blackbird byl navržen k letu v extrémních rychlostech a výškách. Z výšky 80 000 stop dokázal za hodinu prozkoumat 100 000 čtverečních mil zemského povrchu. Bylo vyrobeno 32 kusů, z nichž 12 bylo zničeno při nehodách, ale žádný díky činnosti nepřítele. SR-71 drží od 28. července 1976 rekord jako nejrychleji letící pilotovaný stroj rychlostí Mach 3.3.
Za koncem Blackbirdu sovětské MiGy nestály
Spekulace, že SR-71 přestal létat proto, že ho mohly zachytit stíhačky neutrálních zemí v Baltském regionu nebo sovětské MiGy, jsou nepravdivé. Existovala celá řada faktorů chránících Blackbird před palbou, o některých z nich nelze dosud podrobně diskutovat, protože jsou stále utajeny.
Bývalý pilot SR-71 David Peters toto potvrzuje: „Bylo nám povoleno 45 stupňů náklonu pro označenou ostrou zatáčku. Poloměr otáčení je při rychlosti Mach 3,2 asi 60 mil. Ale změna kurzu je poměrně rychlá, jen při ní pokrýváte velké vzdálenosti ve vzduchu i nad zemí. Většina lidí nerozumí té dynamice. Nebyli jsme schopni vyhýbat se čemukoli obratností. Klíčová je vzdálenost, od které celá situace začíná, a rychlost a dosah útočníka.
Jednou z výhod letu nad rychlostí Mach 3 a nad 80 000 stopami je, že tam s vámi nikdo není. Nejdříve vás musí detekovat radar. A vzdálenost, ze které vás zaregistruje, je zásadní, vždyť my se tam jen tak nepotulujeme.
Pokud mluvíme o raketách země–vzduch, jak dlouho trvá, než raketa po startu dosáhne výšky 80 000 stop? Jak dlouho to zabere a jak blízko musí být, aby nás mohla manévrováním dohonit, pokud přitom letíme v přímé linii? Jen velmi málo raket dokáže překonat vzdálenost víc než 36 mil za minutu. A to vše ještě nebere v úvahu naše schopnosti elektronického rušení (ECM).“
Jediná raketa, která měla šanci zasáhnout SR-71
Peters uzavírá: „Výsledek je jednoznačný. Jediná raketa země–vzduch, která měla vůbec nějakou šanci, byl sovětský S-300 (NATO označení SA-10 Grumble) ale pouze v jaderné verzi. To by nepříteli umožnilo odpálit ho dopředu před nás s výbuchem ve vzduchu ve výšce, kterému bychom se možná nedokázali vyhnout. Co se týče vzdušných záchytných prostředků, tedy stíhaček, žádná z nich neměla vůbec nějakou šanci.“
Měl SSSR jaderné S-300?
Raketa řady S-300PMU je standardně vyzbrojená trhavou hlavicí o hmotnosti 100 kg, přičemž taktická jaderná hlavice malého výkonu je považována za alternativní variantu výzbroje. Jde o analytický odhad zpravodajských služeb, nikoliv o potvrzený sovětský program s dokumentací. SSSR/Rusko tuto konfiguraci nikdy veřejně nepotvrdilo.
Sovětský svaz ale opravdu vyvinul protiletadlové řízené střely (SAM) s jadernými hlavicemi. Důvod byl jednoduchý, v SSSR panovaly obavy ze svazů amerických bombardérů a jaderná hlavice měla tento problém vyřešit. Nevyžadovala přesný zásah, stačilo, aby vybuchla poblíž formace bombardérů, a jediná střela tak mohla zlikvidovat svaz B-52 mířící nad Sovětský svaz. Sověti vyvinuli například systém SA-2 s variantou V-750V s jadernou hlavicí, Američané měli Nike Hercules nebo AIR-2 Genie.
Zdroj: The Aviation Geek Club, The National Interest
Autor/Licence fotografie: Lockheed SR-71 Blackbird, Robert Sullivan, Public Domain