Na podzim roku 1944 se v Evropě blížil konec druhé světové války. Spojenecké armády postupovaly z několika směrů a frontová linie se stávala stále nepřehlednější. Právě v tomto prostředí došlo 7. listopadu 1944 k jednomu z nejvážnějších a nejcitlivějších incidentů mezi tehdejšími spojenci, Spojenými státy a Sovětským svazem.
V oblasti jihosrbského města Niš se v té době nacházely jednotky sovětského 6. gardového střeleckého sboru, kterému velel generálporučík Grigorij Petrovič Kotov. Současně zde operovaly také sovětské stíhací letecké pluky vyzbrojené letouny Jak-9 a Jak-3, dislokované na místním letišti.
Masakr na silnici
Z italských základen v téže době vzlétly americké dvoumotorové stíhačky Lockheed P-38 Lightning, jejichž úkolem bylo napadat německé cíle na území Jugoslávie. V důsledku navigační chyby se však část formace dostala nad oblast, která již byla pod kontrolou Rudé armády.
Američtí piloti zaznamenali na zemi pohyb kolony a oblaka prachu, což mylně vyhodnotili jako přesun nepřátelských jednotek. Bez vědomí, že se jedná o sovětské síly, zahájily stíhačky P-38 útok. Palba z kanónů ráže 20 mm a kulometů .50 zasáhla sovětskou kolonu na silnici a rozmetala ji. Americkou skupinu vedl zkušený pilot Clarence T. Edwinson, mezi kolegy známý pod přezdívkou „Big Ed“.
Big Ed a sestřely letounů se hvězdami
Na útok zareagovali sovětští piloti, kteří vzlétli z nedalekého letiště na stíhačkách Jak-9 a Jak-3. Když piloti P-38 viděli vzlétat stíhačky, přesunuli útok na letiště. Navzdory výraznému červenému označení hvězd na křídlech Jaků zahájili piloti P-38 palbu. Jeden Jak-9 při vzletu explodoval. P-38 vystoupaly do výšky asi 1 600 stop a vytvořily obranný kruh nad Nišem. Pozdější zprávy naznačují, že američtí piloti viděli červené označení hvězd a přesto zaútočili.
Sovětské stíhačky, které odstartovaly, se přímo zapojily do boje s kroužícími Lightningy. Američané to pochopili jako znamení, že musí bojovat. Jeden pilot Jaku zapálil P-38. Jiný sovětský pilot se pomocí vertikálního stoupání dostal pod P-38 a sestřelil ji.
Z druhé letecké základny se do bitvy zapojila další skupina sovětských stíhaček Jak. Koldunovovi bylo 21 let a již byl vyznamenaným esem s 15 potvrzenými sestřely proti Luftwaffe. Když se připojily Koldunovovy stíhačky, zhruba devět sovětských Jaků se nad Nišem utkalo s asi tuctem amerických P-38. Jugoslávští civilisté a partyzáni na zemi sledovali, jak proti sobě bojují letadla s americkými a sovětskými hvězdami.
Pak se někomu ze sovětských pilotů podařilo navázal vizuální kontakt s Američany a ti si uvědomili, že bojují se sovětskými silami. P-38 se oddělily a zamířily na jih. Sovětské stíhačky je doprovodily k okraji území kontrolovaného Sověty a poté se otočily zpět.
Dva americké letouny P-38 byly sestřeleny a několik dalších poškozeno, přičemž dva piloti zahynuli. Sovětské jednotky nalezly těla a potvrdily jejich totožnost pomocí dokumentů v troskách. Sověti údajně ztratili čtyři stíhačky Jak-9, tři v důsledku americké palby a jeden v důsledku střelby z vlastních protiletadlových děl.
Ztráty a politické důsledky
Následky incidentu byly mimořádně vážné. Při útoku zahynul generálporučík Kotov, spolu s desítkami dalších sovětských vojáků (uvádí se počet 31 mrtvých a 37 zraněných Sovětů). Zničeny byly lokomotivy, železniční vagóny i řada nákladních vozidel. Americké letectvo přišlo o několik strojů P-38. Big Ed se vrátil s piloty na základnu, incident nenahlásil a odjel na dovolenou.
Bezprostředně po události následovala horlivá diplomatická komunikace mezi Washingtonem a Moskvou. Obě strany se shodly, že příčinou byla kombinace navigační chyby a nedostatečné koordinace leteckých operací. Incident byl následně přísně utajen a po desetiletí zůstával mimo oficiální historické kanály.
Dohra
Osudy přímých účastníků se výrazně lišily. Zatímco na sovětské straně měli být někteří odpovědní důstojníci popraveni a totéž žádali Sověti pro americké piloty, Edwinson byl stažen z evropského bojiště a jeho kariéra pokračovala i v poválečném období, kdy dosáhl hodnosti brigádního generála amerického letectva. Zemřel v roce 1985.
Koldunov přežil 2. světovou válku s 46 vítězstvími během 412 bojových letů. V roce 1948 získal druhé vyznamenání Hrdina Sovětského svazu a postupně se propracovával hodnostmi sovětské protivzdušné obrany. V roce 1978 velel sovětským silám protivzdušné obrany. V roce 1984 se stal vrchním maršálem letectva a v květnu 1987 byl propuštěn poté, co německý pilot Matthias Rust letěl se strojem Cessna do Moskvy a bez odporu přistál poblíž Rudého náměstí. Koldunov zemřel v roce 1992.
První výstřely studené války?
Incident zůstal v Sovětském svazu utajen až do 60. let 20. století, kdy několik důstojníků vydalo paměti o bitvě. Protože k útoku došlo v den výročí Říjnové revoluce, někteří sovětští spisovatelé tvrdili, že byl úmyslný. Generál Sergej Birjuzov to v roce 1963 označil za „provokativní útok“. Oficiální sovětské zprávy z roku 1944 uváděly jako pravděpodobný důvod incidentu americkou navigační chybu.
Po pádu Sovětského svazu velitel divize Boris Smirnov tvrdil, že u mrtvého amerického pilota našel mapu, na které byl Niš označen jako cíl. Žádné další důkazy to ale nepodporují.
Počet obětí je stále sporný. Americké záznamy uvádějí, že byly ztraceny dva letouny P-38 a čtyři sovětská letadla. Sovětské zprávy uváděly tři nebo čtyři letouny P-38. Jugoslávský partyzánský důstojník Joko Drecun napsal, že bylo zničeno sedm amerických letadel a tři sovětská letadla.
Oficiálním americkým vysvětlením incidentu byla navigační chyba amerických pilotů. Ti se domnívali, že útočí na německé síly jihozápadně od místa skutečného útoku. Edwinsonova formace však přeletěla více než 80 kilometrů od svého zamýšleného cíle a narazila na území kontrolované Sověty. Předtím zasáhla německou lokomotivu, čímž potvrdila svou pozici, a poté letěla dále na severovýchod a zaútočila na jinou kolonu.
Tato vzdálenost představuje pro zkušené piloty za jasného počasí obrovskou chybu. Někteří historici zpochybňují, zda byl útok skutečně náhodný, přičemž poznamenávají, že napětí mezi USA a Sovětským svazem ohledně poválečného uspořádání se rozvíjelo již koncem roku 1944.
Zdroj: Military.com, TimeGhost
Autor/Licence fotografie: P-38, U.S. Air Force, Volné dílo